Navždy

Navždy

Jednoho právě se rodícího rána, neradostného až žalostného, zachmuřeného a plačtivého, v jedné bezútěšně holé místnůstce čistě bílé, ale prázdné a tvrdé-odzbrojující stočena v klubíčku krčí se silueta. Pomalu nabírá určité tvary ve světle líně se vlévajícího do dna cely malým bytelným okénkem beznadějně vzdáleným touze žít, až na samém okraji světa. Světa znamenajícího nyní pro mě vše, čím jsem, odkud jsem přišel a kam mohu; vše, co si jen má ubohá představivost dokáže vytvořit a kam se mé rozklepané a zkřehlé údy dokáží dostat. Celkem dvanáct hran obyčejného kvádru ohraničuje mé možnosti a touhy, které tupě narážejí do prosté zdi. Pozoruji svůj sílící stín pohrdavě rostoucí, vysmívající se mé neduživé maličkosti.
Ve své obvyklé póze, tedy v podřepu, si broukám tesklivé nápěvy. Tento pozůstatek melodií, jež mi zbyly z dob, kdy jsem byl ještě schopen něco cítit, se mírně odráží a vyznívá v těžce skřípavý tenor. Houpaje se vpřed a vzad a okusuje si nehty,snažím se ještě jednou rozžehnout vzpomínky a vylovit z ochablé a vysloužilé hmoty mozku to, co předcházelo.
Jeden za druhým se výjevy vynořují z kalné mlhoviny a vytvářejí nesourodou směs zvuků, pocitů a emocí, které se v podivném tanci řadí a zaujímají svá místa v mlčenlivém očekávání posledního zúčtování.:
Se směsicí strachu a ostychu vstupuji do třídy. Mezi cizí lidi, na cizí místo, ale přesto zaujat vším novým očekávám následující minuty v bezdeché chvíli zvědavosti. „Pěkně vás vítám, mí milí žáčci, v nové třídě. Protože jsou tu někteří z nás úplně noví, seznámíme se a hezky si popovídáme o svých koníčcích….“ Další a další projevy mé nové třídní učitelky speciálního třetího ročníku se mi ztrácí v bezbarvé kulise a já jen zbytek hodiny těkám očima po třídě. Nevím, z jakého popudu přišla ona dívka po konci vyučování oznamujíc mi: „Tamhleta holka tě má ráda.“ Nestoudně se culila a ukazovala k hloučku smějících se děvčat, která si ze mne bezpochyby utahovala, ale můj pohled už se nenávratně topil v hluboké propasti jejích pomněnkových očí. Byl jsem ztracen, uvězněn v jejích sítích už navždy. Nezmohl jsem se slova a pojalo cosi jako posvátná bázeň…..
Obzor se zatemnil a scény vyjevující několik následujících let míjely v neuváženém chvatu a vyčítaly mi tu dobu nečinnosti, bázně a nemístného ostychu. Zjevily mi znovu rostoucí touhu a zároveň zklamání v ze sebe sama….
„Prosím tě, nevíš, jaký je příklad desublimace?“
„Jo, jasně. Třeba jinovatka.“
„Hmm…díky.“
„Nemáš zač.“
Nasadila ten svůj úžasný úsměv vytvářející z toho jejího kulatého obličeje zářící slunce-pulsující zdroj všehomíra, odzbrojující a projasňující i ty nejtemnější zákoutí duše. Nehorázně jsem se při tom zapotil už jen z pocitu, že jsem k ní promluvil a ona mi odpověděla, natož z té plejády emocí, jež mě prosytily po tom úsměvu. Jako nejlepší žačka jedničkářka mohla se nezpochybnitelně stát objektem mé hloupé a trapně triviální otázky, jejíž odpověď jsem samozřejmě znal. Přesto byla chytrá, milá a krásná a já nejen hořel nehasnoucí láskou k ní, ale zbožňoval ji jako ideál všech lidských ctností a byla a je modlou zosobňující celé jsoucno. Kyne mi má bohyně a víra v ní mi dává věčný plamen naděje….
Další mohutný skok překlene vzdálenost výrazně menší a já se opět dívám do očí svému letitému problému. Stojím před zrcadlem. Ne však doma jako obvykle v naší koupelně. Prohlížím si svůj nedokonalý zjev tam na protější zdi a smyslů zbavený se snažím zabránit panice zde, v chrámu mně nejsvatějšímu, kde přebývá nadpozemská bytost. Navrátivši se z plesu vešli jsme v její svatý dóm. Zažíval jsem nejúžasnější chvíle svého života. Ovšem dík své vlastní pasivitě toho večera jsem upadal do depresí ještě po dlouhou dobu potom….
A tak neuvěřitelnější a úžasnější pocity svého prokletého života střídala horší a temnější období beznaděje a zoufalství….
„Ach ne!! Jak si může jen tak odjet na pryč! Celý rok, celý rok!, ji nevidět,…. neslyšet a…. a….Co budu dělat?…..Co budu dělat!?? To mi přece nemůže udělat!“ Vzteky a bezmocí bez sebe jsem kopl do židle, která s pronikavým křach zpečetila mou snahu, a má vůle, už tak slabá, zdála se mi být stále hůře k dostání. Najednou mi došla slova.
Ten rok byl nejdelší a nejkrutější ze všech protivných , mrzkých roků. Bez cíle hodiny jsem byl schopen bloudit kolem a ubíjet se vzpomínkami a fantazií. Tak jednoho dne jsem se jí otevřel. Jen zbaběle na dálku skrze psané slovo jsem se pokusil se jí přiblížit. Snad jsem to tušil už od počátků věků, tu odpověď nepřekvapivou a přesto naprosto skličující, destruktivní a osudovou, přestože jemně a mile vyřčenou. Zatmělo se a všechno ztichlo a já z ničeho nic stojím sám uprostřed černého nic, o ničem nevím, civím do nikam, slyším nic a vším se užírám.
Poslední nitky se bez ozvěny tiše vytratily ze spánků v poledním světle odhalujícím skličující pohled. Odlehčen jen tak ji pozoruji bez starostí a zátěže, tu smutnou trosku v místnosti. Poškrábané zdi se zbytky nehtů s dlouhými krvavými stopami, chuchvalce vlasů v agónii vytržených a rozházených kolem, i kaluž rudé barvy táhnoucí se od potřísněné zdi zpět k roztříštěné lebce a topícímu se zlámanému tělu uzavírají tenkou knihu s právě dopsaným věnováním na poslední stránce: Navždy!