Ona

 

„Kdy jsi naposledy něco četla?"

„Četla?" opakovala po mně, jako by přemýšlela o významu toho slova.

„Jak na tom vlastně jsi? Píšeš něco?" zvedla ke mně oči.

„Sháním nakladatele," položil jsem tiše na noční stolek štos papírů vedle odložené sbírky básní od Bukowského.

„To jsou básně? Nebo povídky?"

„Povídky. Básně dneska nikdo nečte."

Neřekla nic. Až po chvíli.

„Nechceš být jako oni."

„Jako kdo?"

„Oni. Ostatní spisovatelé a básníci," zvedla se z postele a vlasy se jí přilepily na zpocená záda, jak ležela pod peřinou.

„Jak ti je?"

„Je to lepší."

První rozchod jí dával zabrat. Nebylo to na ní poznat, pokud se jí člověk nepodíval do očí.

„Půjdeme se projít?"

„Sněží tam."

„To vadí?" zeptal jsem se, zatímco jsem si oblékal mikinu, kterou jsem si po příchodu přehodil přes židli. Po chvíli jsme za sebou v čerstvě napadaném sněhu nechávali stopy. Chytla mě za ruku. Neměla rukavice a její dlaň studila. Nechal jsem to být. Bylo to tak lepší.

Došli jsme do nedalekého lesa, když se mě pustila. Rozeběhla se k blízkému jehličnanu a objala kmen.

„V noci jsem snil, o tom že jsem stromem."

„V originálu je to snění o motýlovi," opravil jsem ji jemně.

„Je zima. V zimě jsou motýli mrtví."

„Myslíš?"

„Vím. A ožívají noční můry," položila dlaně na kůru a opřela se o kmen i tváří. Klepl jsem do větve nad její hlavou a sníh ji padl do vlasů.

„Slib mi, že všechno bude v pořádku," nemusela by to ani vyslovovat, měla to napsané v očích. Jednou o ženách, jako seš ty, napíšu knížku, slíbil jsem si, když obcházela spadané kmeny. Křupání sněhu a jehličí znělo, jako když člověk láme naděje vejpůl.

„Dáš si čaj?" nabídla mi, když jsme stáli před panelákem, ve kterém se nacházel byt, kde bydlela se svými rodiči.

„Rád," objal jsem si paže, abych naznačil, že mi je zima. Usmála se a pustila mě dál.

Na schodech mě předběhla.

 

Položila přede mě hrnek. Z hladiny stoupala pára a čaj jemně přívětivě voněl. Vdechoval jsem ovocnou vůni, která byla stejně tak jako tak dohnaná všemožnými chemickými směsemi a ani jsem si nevšiml, že z kuchyně odešla. Vrátila se, v rukou držela vytisknuté povídky.

„Přečtu si je, až odejdeš" odložila je na stůl a do středu, na dosah mojí ruky, položila krabici s různě tvarovaným cukrem. V rámci konvencí jsem si do dlaně vyklepl klasickou krychli.

Ona si vsypala do dlaně kostek několik. Všechny postupně odsypala zpátky, dokud jí na bříšcích prstů neležel jediný cukřík ve tvaru srdíčka. Chvíli ho pozorovala, než ho vhodila do horké vody a zamíchala.

„Lidi jsou jako knihy. Mají svůj příběh, ale musí být něčím zajímaví, aby je měl člověk chuť otevřít,“ přečetla úryvek z povídky, která byla na vrchu a upila.

„Líbí se ti to?“ zpozorněl jsem.

„Ještě nevím,“ olízla si rty. Zvedla oči a usmála se. V očích měla jiskřičky. Až i sníh venku roztával nad tím, jak byla v tu chvíli krásná.

„Tak já půjdu, ať můžeš číst,“ řekl jsem, zatímco jsem očima kontroloval hodiny, které v rohu tikaly.

„Nemusíš přece..“

„Ne, já půjdu. Potom mi napiš, co na to říkáš.“

„Jasně,“ to už mě nevnímala, byla začtená.

U prahu kuchyně jsem se otočil a podíval se na ni. Vlasy jí padaly přes rameno, její postava vrhala stín přes celou místnost až k topení, které po příchodu ani nezapnula. Zaklapl jsem za sebou dveře od bytu a seběhl schody. Vyšel jsem ven a do tváře mě udeřil závan studeného větru. Do očí mi vítr vmetl štiplavé sněhové vločky. Poodešel jsem pár kroků, otočil jsem se zády k silnici, kde teď nejezdila žádná auta, jen pár vozidel bylo podél chodníku zaparkovaných a zvedl jsem oči k jejímu oknu. Chvíli jsem se na okno díval, až potom jsem se vydal domů, kde na mě nikdo nečekal. Zašuměly koruny stromů. V dálce zaštěkal pes. Ulice kde žila s rodiči, byla opuštěná.

Ona byla opuštěná.

A mně to bylo strašně líto.

Ale byl jsem ochotný jí pomoct. Udělat tečku.

Začít psát novou kapitolu. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

_______________________________________________________________

 

Veselé historky z natáčení: 

Pokud vám ta povídka přišla nudná a nezajímavá, je to v pořádku. Povídka je psaná na téma "Když otevírám knihu..." do jedné soutěže, povolený rozsah textu byl max. 2 strany, proto to není možná ani tak rozepsané, jak bych chtěla. Téma jsem chtěla pojmout trošku jinak, proto je tam ta kniha a psaní zašitá do hlavní postavy. Povídku jsem měla napsanou už asi měsíc před uzávěrkou, v den uzávěrky jsem si ji pročetla, zjistila jsem, že je to jednak strašný, nudný a bez jakýhokoli děje, a jednak to nemá název. Podívala jsem se do propozic soutěže, abych zjistila, že ač máme "své příspěvky zasílat elektronickou poštou na níže uvedenou adresu" tak tam žádný e-mail uvedený nebyl. Bylo asi půl dvanáctý. Půl hodiny do půlnoci. Třicet minut do uzávěrky. Panika. Kašlete na challenge "za třicet dní do plavek," challenge "za půl hodiny najdi kam to poslat, pojmenuj a pošli" je mnohem větší adrenalin. A poslat jsem to prostě chtěla, přišlo mi škoda to nevyužít, když už jsem se s tím babrala. Nakonec jsem se nějakým způsobem proklikala do propozic z myslím loňského roku, kde nějaká e-mailová adresa uvedená byla. Do těla e-mailu jsem tedy uvedla, že doufám, že poslání na tuhle adresu bude v pořádku, že jsem jinou nenašla. Dala jsem tomu první název, který mě napadl. E-mail jsem odeslala čtyři minuty před půlnocí. 

Hádejte, kdo za tuhle hrůzu nakonec urval čestné uznání?