POSLEDNÍ NÁVŠTĚVA

POSLEDNÍ NÁVŠTĚVA

 

 

 

 

Ani sám nevím, jak jsem se ocitl v tomhle zvláštním a podivuhodném městě. Nikdy dřív jsem v něm nebyl, přesto je mi jeho starosvětská atmosféra čímsi povědomá. Starosvětská ne snad nějakou zatuchlostí, ale jako by se tu zastavila ona nesmyslná překotnost, která nás jinak úplně všude obklopuje a neurvale do nás stále naráží. Překotnost, jež neumožňuje nic prožít až do důsledku, setrvat ve víc než sotva letmém  dotyku s podstatou vlastní existence. Tady z té živoucí starobylosti naopak dýchá zvláštní klid, ničím nevysvětlitelné vyrovnané upokojení, smír. Má nervová zakončení si hoví v jakémsi zvláštním hojivém limbu, jsem tu sám pro sebe a za sebe, nikdo se na mě nedívá podezíravě jako na někoho, kdo sem nepatří. Ač nepochybně cizinec, cítím se tu jako doma – ne doma v současnosti, ale doma tenkrát, které kdysi nebylo oním pozemským rájem, ale nyní jím už je. Rájem ohraničeným nejlepšími roky života – těmi, které jimi nikdy nebyly, ale teprve s odstupem desítek let jimi nakonec jsou. Ne ve vzpomínkách, ale v tom, co se kdesi usadilo, prolnulo se mnou všemi póry a skulinami a vykvetlo jako všudypřítomná sasanka, co ke mně odjakživa patří, je se mnou v té nejharmoničtější symbióze, i kdyby se mi to mělo jenom zdát.

 

Nevím, jak a proč jsem se tu ocitnul, ale vím, koho tu chci vyhledat. Někde tu má být Franta, kterému dlužím poslední návštěvu – tu, která už neproběhla, kterou jsem poprvé neuskutečnil a pak už jsem se k ní nedokázal nikdy odhodlat. Nedostavil jsem se tenkrát na tu občasnou podvečerní kávu v podstatě kvůli hlouposti. Frantova zbytečná otázka, zda už patřím do nové komunity, se mě bolestivě dotkla. Zřejmě bolestivěji, než měla. Asi to nemyslel zle, byl rád sarkastický a já měl jeho inteligentní sarkasmus dokonce rád. V tu jedinou chvíli ale ne, projel mnou jako zákeřný hrot z nečekané strany, nečekané právě proto, že z té jeho. Nenadál bych se toho zrovna od něj, jemuž jsem nikdy v naprosto otevřených diskuzích nezastíral, co si opravdu o tom či onom myslím. To on mi půjčoval zakázané knihy, to on mi jako zkušenější otevíral Pandořiny skříňky, o kterých jsem dříve neměl vůbec tušení. Dělal to s jakousi dobrosrdečnou zlomyslností, bavilo ho sledovat můj údiv, mé rozpaky z toho, že nic není tak, jak se to kolikrát jeví a jak je nám to předkládáno. Ne, že by ve mně už dřív nehlodaly různé pochybnosti, on jim ale dodával na síle, živil je novými fakty a souvislostmi, k nimž jsem neměl dříve prakticky přístup. Naše společná komunita mi i díky němu byla čím dál těsnější, čím dál víc mě dávila svou licoměrností a pokrytectvím a cítil jsem se v ní stále sevřeněji, jako v pasti. Jako myš, která si v těsném prostoru musí alespoň pro sebe vyhryzávat trošku víc místečka, kam může z různých škvír proudit odněkud zvenčí závan svěžího vzduchu.

 

A pak se náhle cosi stalo a ta myš mohla na svobodu. Pryč nejen z té rychle trouchnivějící komunity, ale i daleko od všech ostatních, které se začaly přízračně odkudsi vynořovat, aby se chopily nečekaně nabídnuté příležitosti. Naše diskuze s Frantou dostaly nový směr, opěvoval jsem nově nabytý odér volnosti a nechápal, proč zase ve všem právě on hledá nějaké „ale“. Bylo v tom z mé strany možná kus naivity, ale bylo mi zároveň jasné, že není návratu zpět, že bych se v podobné zatuchlosti, jaká mě obklopovala dřív, příště už zkrátka udusil. Možná si to jen špatně vyhodnotil a dobře mi nerozuměl. Proto ten jeho uštěpačný dotaz. Od kohokoliv jiného bych jej pravděpodobně s benevolentní přezíravostí přešel, od něj jsem to ale nedokázal. Jak mě může zrovna on tak špatně znát? Jak ho něco takového vůbec mohlo napadnout? Zkrátka jsem se urazil.  Myslel jsem si, že budu uražený jen chvíli, ale znáte to – čím víc se vám někdo blízký v čase vzdaluje, tím je pak složitější zazvonit někdy znovu u jeho dveří a říct jen jakoby nic: „Ahoj, dlouho jsme se neviděli, jak se máš?“.  Zkrátka jsme se od té doby už nikdy nepotkali, postupně jsem přestával vídat i naše někdejší společné známé, a tak jsem zprávy o něm měl čím dál víc útržkovité a kusé, až nakonec už téměř žádné.

 

A teď zničehonic, po tak dlouhých letech, jsem v tomto zvláštním městě a vím, že jsem tu kvůli němu, že musím právě teď a tady uzavřít jednu nedopsanou kapitolu. Že ten dluh v sobě už nechci dál nechávat nesplacený. Odněkud vím, i když nevím odkud, že Franta je váženým občanem tohoto města, a tak mé kroky nejdřív vedou ke starobylé radnici. Ptám se po něm a zjišťuji, že právě cosi naléhavého vyřizuje, je totiž zdejším starostou. Ne, nebudu ho rušit, přijdu později.

 

Vydávám se nazdařbůh křivolakými uličkami a cítím, že je mi tu dobře, že místní pospolitost se o město dobře stará, lidé jsou tu ohleduplní a vůbec se ke mně nechovají jako k cizímu vetřelci. Z jejich pohledů nečiší ani nemístná zvědavost, ani nedůvěra. Není to ale ani lhostejnost – prostě jen každý, kdo právě pobývá v tomto poněkud mysteriózním městě, k němu patří s takovou samozřejmostí, jaké se mu nedostává ani u sebe doma. Panuje zde taková zvláštní nevídaná vyrovnanost všeho se vším.

 

Mé pomalé kroky mě dovedly na otevřené prostranství ke kostelu, z něhož se vypíná vysoká věž s notně omšelou barokní kopulí. Kostel se zdá být ne příliš udržovaný, ohlodal ho už znatelně zub času, a přestože jsem tu nikdy dříve nebyl, opět ho odkudsi důvěrně znám. Láká mě přátelsky dovnitř jako do otevřené náruče, a když do ní s jakousi samozřejmou a neokázalou pokorou vstoupím, zahlédnu restaurátory, jak v postranní kapli obnovují z lešení nádherné fresky. Z kostelní lodi zní právě bohoslužba. Nechci rušit, proto tiše vystoupám na prázdný varhanní kůr a náhle rozeznávám rozvážný Frantův hlas, jak vede kázání při mši. Přijímám tento fakt s jistým údivem, až dosud jsem totiž netušil, že je věřící. A k tomu dokonce farář? Vůbec tomu nerozumím, ale poddávám se této skutečnosti opět s bezvýhradnou vstřícností – proč nakonec ne? Vlastně jsem na Frantu svým způsobem hrdý, že je mezi zdejšími uznávanou autoritou, a to jak v běžném životě, tak i v tom duchovním.  A je mi jasné, že respekt k němu neplyne z jeho postavení, ale naopak. Že si ho lidé právě pro tu jeho přirozenou váženost sami vybrali, a že je mezi svými vnímán jako ten nejrovnější z rovných. Ze svého místa ale nevidím oltář, proto popojdu blíž k ochozu a je mi divné, že před ním Frantu nikde nevidím. Až ho najednou spatřím sedět v ornátu v lavici mezi věřícími a promlouvat k nim jako jeden z nich přímo z jejich středu. Působí to nebývale pokorně a přitom přirozeně a dodává to celému obřadu navíc jakýsi opravdovější a lidštější charakter, ostatně jako všechno další, co jsem měl možnost v tomto obyčejném a zároveň podivuhodném městě dosud poznat. 

 

Když bohoslužba končí a lidé se rozcházejí, jdu potichu opět dolů a vidím Frantu, jak s čímsi pomáhá restaurátorům. Přicházím s jistým napětím blíž a čekám, zda si mě všimne. Netrvá dlouho, otočí se a v jeho očích se zračí jen mírný údiv přecházející rychle v  usměvavě laskavý pohled, kterým jako by říkal: „Konečně! Dal sis ale načas…“. Přistoupí ke mně blíž, a podává mi mlčky obě ruce. Držím je také oběma rukama a tiše se díváme navzájem sobě do očí bez jediného slova. Prostupuje mnou ohromná úleva a neskonalý mír. Nepadne žádná výčitka, nezazní jediné slůvko. Z jeho očí čiší chápavý klid a jiskří v nich i radost z opětovného shledání.

 

Probouzím se, není to ale v pravém slova smyslu probuzení, je to zcela plynulý přechod ze sna do skutečnosti. Vstávám s tím stále úlevným pocitem, který se ve mně pořád ještě rozlévá, a je mi nepopsatelně dobře. Cítím v sobě nové smíření, na které jsem tak dlouho čekal. Opět jsem cosi pochopil, co neumím dost dobře vysvětlit ani sám sobě. Slov ale netřeba, ten pocit vypovídá mnohem víc, než by dokázaly sebeumnější věty.

 

O něco později nacházím ve schránce obálku s černým pruhem. Ještě dřív, než ji otevřu, vím, co v ní najdu. Děkuju ti za poslední návštěvu, Františku – smutně se usměju a vidím před sebou zase to laskavé jiskření v jeho očích…

 

 

 

 

Praha, 24.6.2017

 

https://www.youtube.com/watch?v=4Wh7fvg_W8Q