Muflon jménem Kazan

*

Fotrštajn (správně česky Vaterstein, přeloženo Tátův kámen) se nad jen velmi mírně zvlněnou krajinou docela vyjímal. Byl to vlastně zbytek pískovcového kopce ze tří čtvrtin odtěženého během minulých století na nejrůznější stavby v blízkém okolí. Ve vsi, asi kilometr od Fotrštajnu, byste ještě tehdy - deset let po válce, našli poslední domy z pískovce, ve kterých se bydlelo. Stáje, chlévy, sýpky, seníky, studny - a já nevím jaké ještě stavby - byly skoro výhradně z pískovce.  Následkem těžby vznikl pod asi patnáctimetrovou pískovcovou stěnou dobře  stometrový lavór otevřený na straně ke vsi. Kdysi se sem chodilo s cílem počínat nové generace obyvatel Neznámé Lhoty, to holt! přestalo, když tu naše armáda vytvořila jednu z hlásek v pásmu na doslech od našich potenciálních »nepřátel«. K těžební stěně, na níž jsme měli zamaskovaný anténní systém, byl přistaven malý domek s naší vysokou odposlouchávací technikou a kuchyní. Kuchyně si v této veselohře ještě zahraje... Asi čtyřicet metrů od domku jsme měli dva malé sruby, které obývalo dvanáct vojáků - čtyři tříčlenné směny, kuchař (vojín já) a Jiří, řidič a velitel v jedné osobě. Pro malý radiovůz, dílničku a zásobu dřeva byl trochu stranou přístřešek, nahoře ozdobený lebkou muflona. Pár kroků od přístřešku byla naše pýcha - ve skále vytesaná malá udírna, která měla jedinou vadu: nebylo nic, co bychom v ní udili... Prostě všecko po ruce, jen pro vodu jsme museli chodit do asi dvě stě metrů vzdálené studánky, naštěstí s docela dobrou vodou - pokud se o vodě vůbec dá říct, že je dobrá.

Tak - poznali jste tábor... a hurá do vsi s malým krámkem, kde se ale nechalo koupit leccos užitečného a potřebného (třeba lahvové pivo a rum).  Přes náves proti krámku hospoda (jak jinak, než pískovcová) - naše kulturní a společenské zařízení. To byla zajímavá vybavenost. Pak tam byl ještě kostel, železniční zastávka asi dva kilometry vzdálená a škola. Nezajímavé... Blbé bylo, že ves tvořila podél staré silnice takové otevřené U, bohužel  tím otevřením na opačné straně, než byl Fotrštajn. Do naší oblíbené osvěžovny se nám cesta tímhle způsobem prodloužila z asi osm set metrů na skoro dva kilometry. Asi dva týdny nás to štvalo. Pak ale jsme se  právě v putyce seznámili s Frantou Kneidlem, řečeným Franc Knédl, sousedem hostinského. Když se doslechl, že jsem kuchař, přišel - dobře věda, že naše žízeň je mnohem bytelnější, než naše peněženky - se třemi půllitry a sedl si k nám. "Na zdraví, kluci..." a první se napil. Utřel neholenou hubu a povídá: "Ty seš kuchař, veď? Tak vám tam tutovka zbejvaj ňáký vocintky, veď? No - jako že bych měl zájem... vo ty polívky, knedliky, chleby a tak - jako pro prasata, veď?" Kývli jsme na sebe s naším jakobyvelitelem a pak jsme kývli Francovi. Dal nám ještě dvě piva a řekl už tak jakoby velel: "Tak mi to sem vemte, když pudete na bahno, jó? Ňáký to pivko za to bude..." a mnohoslibně se ušklíbl. 

Podívali jsme se  s Jirkou na sebe a Jirka mu řekl: "Prrrr... Počkat! - nejsme proti, ale... neznáte tu nějakou  zkratku od nás? Ono je to sem okolo statku skoro dva kiláky a to je dost i bez nákladu..."

"No jó," na to Franc, "to jó... Já si dám eště jedno a počkám na vás. Něco vám ukážu..." a zase se ušklíbl. Já to trochu zkrátím  -  dopili jsme a vyrazili. Zavedl nás ke svému hospodářství, zavolal: "Kazane!" a přiběhl pes. No - spíš tele převlečené za psa, aspoň padesátikilový, černý německý ovčák. Zavřel psa na dvorek, vzal za díl plotu, nadzdvihl a posunul. Prolezl dírou a ucedil: "No a támdle za tím vořechem, jsou taky takový dvírka" a hlasitě se svému vtipu zasmál. Hodili jsme po něm díky, mrkli na sebe a hned jsme tu zkratku vyzkoušeli.

Nějaký čas to běhalo jako po drátku: každý třetí  (někdy čtvrtý) den jsme přinesli dva kýble zbytků jídel, slupek a nepoužitelných již surovin, dostali jsme každý jedno, někdy dvě piva a spokojenost vládla na obou stranách. Bylo to až příliš idylické, než aby to skutečně mohlo fungovat donekonečna. Jednou jsme přinesli jeden z kýblů nějak méně zaplněný. Bylo by stačilo dolít ho u pumpy vodou, ale to nás - bohužel - nenapadlo a tak Franc na nás vyjel, že nás nebude nalejvat za nic. Jirka vypěnil a kontroval: "No - tak my se s tím sem tahat nebudeme - za nic"  a bylo vymlácíno. Franc vypadl jak čert z elektriky a my jsme se chvástali, jak jsme s ním vyběhli i když jsme samozřejmě věděli, že jsme přišli o docela zajímavé napajedlo. Tak hopla! dneska za svý (které jsme neměli, takže na sekeru). Vracíme se již naučenou cestou přes Francovu zahradu, když tu náhle se ozve neartikulovaný řev majitele, z jehož srdečného projevu jsme rozuměli jen slovům »do prdele«. Slova jsme vrátili a vylétli ze zahrady na polní cestu k hlásce.

Další den jsme měli službu, po službě se nám nikam nechtělo, pak pršelo, další den noční služby, po službě jsme spali a tak jsme se do hospody vypravili až za pět dní. Jdeme zkratkou,  jako obvykle, jenže jak jsme sáhli na plot přiběhl Kazan a velmi rezolutně nám dal najevo, co si o našem tranzitu myslí. Žízeň byla veliká, obešli jsme tedy půl vsi, abychom ji uhasili podle našich představ. Franc se nám tlemil a trousil něco o blbcích a bdělém strážci soukromého pozemku. To ovšem byla vláha na tvůrčí složku naší uražené mysli. Dumali, bumbali... a zase naopak. Výsledek stál za to: my toho čokla sežerem!  Jenže Kazan nebyl nějakej ratlík, to už víte,  ale permanentně naštvaný půlmetrák nebezpečné zloby se čtyřcentimetrovými tesáky. Přizvali jsme tedy do našeho dvojčlenného klubu ještě Mirka, před dvěma roky krajského přeborníka v karate. Neprojevil žádné nadšení pro náš plán, ale uchvátilo ho, když jsme mu slíbili celou pečenou psí plec. Den na to okolo třetí hodiny si to sypeme se dvěma buřty po cestě z Fotrštajnu k Francově zahradě, dobře vědoucí, že touhle dobou má náš milý Franta už druhý žejdlík.  Kazan byl z pohledu majitele dobrý pes, ale dvěma buřtům neodolal. Nadával sice, když jsme mu dělali volný východ ze zahrady, ale mozek omámený vůní uzeniny ho nevaroval. Vyběhl okolo mne na cestu a hurá k buřtům, které mu Jirka nabízel. V momentě, kdy čumákem vystartoval pro ty buřty, prolétla vzduchem Mirkova pravice malíkovou hranou napřed. Pes ani nekvik...

Pak už to byla rutina - vyvrhnout, stáhnout, šup! do kuchyně - rozdělit, naložit... a druhý den uvařit, upéct. Pohostili jsme kamarády: jako správní chlapi usoudili, že pes je taky maso a nebyly problémy - snad jen Zdeněk, syn dvou lékařů, nejdřív ohrnoval nos, ale nakonec rovněž podlehl kolektivnímu duchu a velmi správně brzy dospěl ke stejnému názoru.

Pojedli, pusu utřeli a usoudili, že bychom se měli rozdělit se známými ze vsi. Že to nebudou chtít jíst? - ale jdi, povídá Jirka, řekneme, že jsme střelili muflona a nakonec - máme důkaz a ukázal na lebku nad radiovozem. Smíchy řvali všichni. S Jirkou jsme se - za všeobecného očumování - do toho pustili, celou jednu půlku pečeného »muflona« bez kýty jsme nasekali na menší kusy a narovnali do várnice. Tentokrát nás šlo šest, takže jsme se při nesení muflona vystřídali. V hospodě jsme se ihned stali středem pozornosti a když jsme oznámili, co máme ve várnici, vytrysklo nadšení jak islandský gejzír.

Už se cpala snad polovina hospody - ono tu zas tolik lidí nebylo - vešel Franc, natáhnul do chobotu vůni pečeně a hned se taky hrnul. Pak si uvědomil, že se s námi rozešel ve zlém a usedl stranou. Jirka sebral kus masa, dal ho na talíř a položil ho před Frantu se slovy: "Hele, Franc - cosmesi tosmesi, mír a klid mezi námi bez anexí a náhrad!" Franta čuměl s rozpaky jako péro z gauče, ale pak se dal do jídla.

Snědl víc jak polovinu. Najednou zasekl, zahračil se jak Perun a povídá: "Todle nejni muflon." Šest vojáků vyprsklo smíchy. Ostatní štamgasti rozpačitě čuměli, co bude dál, někteří se pustili znovu do jídla. Franta chvíli čuměl z jednoho na druhého a dál a znova a zas a když nikdo nic, zopakoval tu větu ještě dvakrát o kvartu výš. Starý Kohl s poloplnou pusou povídá: "No a co? já to vím od začátku, že je to pes - a docela dobře udělanej. Já to přece, sakra, musím vědět nejlíp."

Když vzal Franc židli do ruky, byli jsme s Jirkou už asi šedesát metrů daleko a to při nepřítomnosti Kazana byl luxusní náskok. Přišli jsme o závěr story, což nás dost štvalo. Asi hodinu za námi dorazili do tábora ostatní kamarádi s prázdnou várnicí a Zdeněk se zajíkavým smíchem dovyprávěl finále: "Když jste odešli, no - vlastně utekli, Kneidl chytře usoudil, že už nemá s kým a proč se prát, sednul zpátky na místo a vzdal svému psovi poslední hold.

Dožral všecko, co zůstalo..."