Černí Nováci bodují

*

Černí Nováci bodují

No - spíš Černí a Nováci... ale pojďme na začátek!

V roce 1957 byla vojna jako řemen. Důstojníci od podporučíků až po generály byli pod vlivem sovětských »poradců«, kteří neměli úctu k životu vojáků a pod mlhou vodky vymýšleli i to, co se na frontě nikdy nemůže stát. Jeden příklad za všecky: kapitán Holman, řečený Pérák, přišel na ranní rozvod do zaměstnání naší roty a již tato skutečnost byla komentována hlasitým ÁCH!! - kupodivu jen mazáků, tedy vojáků druhého ročníku. Udiveně jsme se po sobě podívali -  my, bažanti: Co to je?  ÁCH od chlapů, kteří uměli jen řvát a šikanovat...

 

Nečekali jsme dlouho, Pérák zavelel pohov! a hlasem jako břitva, od prcka snad 165 cm vysokého nečekaným, prohlásil: "Soudruzi, rozchod! a za mnou..."

 

Odvedl nás do sklepa pod kuchyňským blokem: "Rozhlédněte se!" Tak jsme se - holt! - rozhlédli. I cihlová klenba byla samý uhelný prach a pavučiny o stěnách a podlaze ani nemluvě. Skla v malých okénkách se dala spíš tušit a stovka žárovka osvětlovala ten ponurý prostor asi jako vánoční svíčka. Jedna...

 

Pérák se postavil doprostředka sklepení asi tak šestkrát osm metrů a říznul do vzduchu: "Zítra ráno se tady budu holit a stříhat." Bažanti se obrátili zobáky k sobě: No - a? co je nám potom? zatímco mazáctvo si vzdychlo podruhé.

 

"Nashledanou zítra v osmnulanula, soudruzi!" - a odešel až mu podrážky mlaskaly o zčernalé cihly. Dveře zavrzaly a pak bylo ticho. Ptáci nevěděli, o čem mluvit, mazáci zase honili mozkové závity z jednoho kouta lebeční dutiny  do druhého, třetího a dalších. Jen Jano Kendereš, jeden z mála slušných mazáků, prohlásil: "Tak, ptáci - moc se dneska nevyspíme..." Jiného druhoročáka bych se nezeptal, Jano ale opravdu byl jiný. Povídám: "Prosímtě, Jano, co jste z toho takoví vyprdlí? Je to sice divné, že se chce holit a stříhat v tom bordelu, ale to je jeho věc. Co my s tím...?"

 

Jano se ani nezasmál. Krátce se zamyslel a potom povídá: "Čo? Všetko - lebo my musíme celý poval upratovať, všetok prach, vyšurovat steny aj dlážku, poumývať oblôky, zohnať zrkadlo, kresielko, stolík, holenie, vodu po holeniu, obrúsky, utěráky a vol'aakého somára, ktorý vie holiť..."  a dodal, čekaje na naši reakci: ...a to všetko, kamaráti, samozrejme - až po zamestnaní."

Ani jsme nestačili vychutnat fakt, že nám mazák řekl kamarádi - už jsme ty závity honili po mozkovně taky - pozor! ale změna - s cílem, jak se z toho ulejt. Jako by nám do kebulí viděl: "Ani okamih na to nemyslite. Žiadna zašiváreň! Tento raz budú robiť aj mazáci ako kone... "

 

Den utekl, někteří možná i v tom blázinci zapomněli. Trochu nás povzbudilo, že sám Jano našel část řešení. Z ničeho nic si uvědomil, že přímo v kuchyňském bloku je bývalá útvarová oficína, kde se stříhali noví rekruti a hnedky ho napadlo, že by tam něco mohlo zůstat po bývalém holiči... Nemýlil se. Nemýlil se dokonce do té míry, že tam našel všechno: nůžky, depilačky, pěny, břitvy, hřebeny, celý stoh různých bílých utěrek, samozřejmě i zrcadlo a křeslo - prostě kom-plet!!

 

Před večeří jsme prostor pětkrát zametli - pořád bylo co... Po večeři - no - bylo by nudné popisovat celý průběh akce »holení Pérákovo« - tak jen pro ilustraci: vykartáčovaný strop - o-prav-du vykartáčovaný! - stejně tak stěny, umytá okna a - za pomoci mazlavého mýdla - vydrbaná podlaha, že cihly vypadaly jako právě dovezené z cihelny. Na vydrbané podlaze zelený koberec z velitelovy kanceláře a na něm sestava již vyjmenovaného nábytku. Na stolku rozložené nářadí včetně nabroušené břitvy, nůžky a tak dále... Bylo půl třetí. Samozřejmě, že ráno... Honem, honem, ještě urvat aspoň ty dvě hodinky spánku...

 

Budíček byl kru-tej! - nemůžu napsat krutý - to by totiž tu hrůzu nevystihlo. Rozcvičku nám velitel čety odpustil, ale pak už to běželo jako každý jiný den, jen ranní nástup byl o deset minut dřív, úpravy - tu byla nakřivo hodnostní páska, tu byl nezapnutý knoflík a samé takové chyby, které by mohli  zákeřní imperialisté zneužít proti naší socialistické vlasti.

Za dvě minuty osm jsme napochodovali do sklepní oficíny,  vyrovnat!  a už vchází pérák s dvoudenním vousem.

 

"Pozor! Soudruhu kapitáne..."

"Velte pohov!"

"Pohov!"

Pérák sundal brigadýrku, posadil se, hodil nohu přes nohu - a čekal. Ticho. Klid. Po půl minutě jsme se po sobě začali koukat. I když jsem za to neměl odpovědnost, cítil jsem, že když teď někdo něco neudělá, je celé to snažení v loji. Došlo mi to: zapomněli jsme na holiče!  a hned jsem taky vedlestojícímu Honzovi Novákovi špitnul: "Vole, holič..."

Honza neodpověděl, jen sebou zavrtěl, nakročil, jakoby chtěl něco udělat - pak se ale vrátil. Pérák najednou pronesl: "No?"

Na to už Honza vyrazil, napěnil holící pastu a začal nanášet pěnu na Pérákovo modré strnisko. Namydlil, vzal břitvu a zjevně zaváhal, pak se ale odhodlal a břitvu nasadil.

Pérák zamával rukou a Honza ucuknul.

 

Holman si ručníkem utřel pěnu z obličeje, otočil se ještě v sedě na Honzu a zabřitvil: "Vaše jméno, vojíne?"

"Vojín Jan Novák, soudruhu kapitáne!"

"Nestačilo by vojín Novák?"

"Nestačilo, my jsme tu dva Nováci - já a Petr Novák..."

"Aha, dobře,"  a obrátil se k ostatním: "Kdo tomu velel?"

"Vojín Černý Karel, soudruhu kapitáne!"

"Vy jste tu taky dva Černí?"

"Ne, soudruhu kapitáne!"

"Tak proč ten Karel?"

"No - my jsme tu tři - ještě Pavel a Antonín!"

 Poprvé a naposledy za dva roky jsem viděl Péráka se upřímně a nahlas zachechtat. "Tak všichni Černí a Nováci opuštění ubytovacího prostoru na dva dny s předčasným odjezdem ihned, vláááástně - vojíni Novák Karel a Černý Antonín na pět dní, odjezd rovněž ihned. Relutu na dny, kdy nebudete u útvaru. 

Zbytek roty dnes  bez výcviku, uklidí tu a pak mají vycházku do půlnoci nulanula."

 

Zamumlal jsem si: "Já vůl...!"

Pérák měl ale tenké uši: "Co jste to povídal, vy vojíne, tam vzadu? Jo, vy..."

Trochu mne polekal, ale vzpamatoval jsem se včas: "Vojín Procházka. U roty jsem jediný Procházka.  Říkal jsem, že je škoda, že mám vycházku a ani korunu, abych mohl jít do kina."

Pérák vyndal peněženku, z peněženky desetikorunu a podal mi ji: "...tak tady máte, vojíne, na to kino!"

 

Poděkoval jsem a za necelou hodinku jsem už pil první pivo z těch osmi, na které jsem dostal...

Dobrý pivo, dobrý, ale opušťák by byl opušťák...  a na pět dní!