Dívka, která pila horkou čokoládu

 

Servírka přede mě položila hrníček horké čokolády. Na hladině se houpala bohatá čepice ze šlehačky jemně poprášená kakaem.

Byl pátek, čtyři hodiny odpoledne.

Do Vánoc zbývaly dva týdny.

Ulice přikryl sníh, lidé bořili své brady do límců bund a kabátů. O pár stolků dál zašustily noviny, jak je starý muž skládal. Jeho židle zaskřípala, do vzduchu se zvedly poslední zbytky vůně kávy z jeho šálku a s bodrým rozloučením opustil lokál. Seděla jsem u výlohy, takže jsem viděla, jak mu poryv větru zdvihl cípy kabátu. Posunul si čepici hlouběji do čela a prohrábl si vousy, do kterých už mu napadalo několik sněhových vloček.

Nabrala jsem na lžičku porci šlehačky a nechala si ji rozpustit na jazyku. Servírka zesílila koledy, které se potichu nesly interiérem. 

„Nevadí vám to?“

„Nevadí, v pořádku,“ byla jsem její jediný zákazník.

Posunula jsem si židli, abych lépe viděla ven. Vánoční trhy na náměstí byly v plném proudu, o pár metrů dál měl své místo prodavač s kapry. Často jsem kolem něj a kádě plné ryb procházela. Po přechodu akorát přecházela dvojice. Drželi se za ruku, on ve volné ruce držel trdelník. Když byli na chodníku, schválně se pootočil tak, aby na sladkost jeho polovička nedosáhla a ukousl si pořádný kus. Žena se zastavila, obešla svého přítele a stoupla si na špičky, aby si taky kousla. Zvedl nakousnuté pečivo a radši jí lípl lehký polibek na rty. Jak se předklonil, cukr mu posypal rukáv bundy.

„Nechcete se s námi podělit o své přání?“

„Pardon? Cože?“ otočila jsem se za jejím hlasem. Číšnice akorát vycházela zpoza pultu, aby uklidila nádobí po starém muži.

„Necháváme zákazníky, aby nám tu pověsili svoje přání,“ přešla ke stromku v rohu. Při chůzi sem tam cinkla šálkem o podšálek. Zvědavě jsem ji následovala.

Větvičky stromečku byly místo klasických ozdob obalené malými papírovými přáníčky ve tvaru dárku. Připevněné držely díky malým stužkám.

„Původně jsme chtěli používat takové ty klasické háčky, od toho se upustilo. Často sem chodí rodiče s malými dětmi a nechávají právě dítě, aby to přání přivázalo. A je to neskutečná zábava. Zákazníci si sami i ty ozdoby vybarvují.“

Teprve teď jsem si všimla, že některé z ozdob jsou vybarvené mnohem pečlivěji. Bylo poznat, které z nich se seznámily s dětskou rukou.  

„Občas, když už končím, tak si tu ty přání pročítám. Asi chápete, že na tak malý kus papíru se toho moc nevejde, o to větší síla je to číst,“ namátkou otevřela jeden z dárečků a dala se do otvírání dalších a dalších.

Nový mobil.

Mít lepší práci.

Milí Ježýšku, přeju sy panenku.

Dostat se na školu.

Parfém.

Najít si přítele.

Tu velkou autodráhu.

Uzdravit se.

Dostudovat.

Jsem šťastná taková, jaká jsem. Nechci nic.

Odmaturovat.

Přestat se bát.

„Chápete?“ přejela bříšky prstů po několika stužkách.

„Myslím, že chápu.“

„Nedáte si ještě něco? Nerada bych vás zdržovala, ale myslím, že dneska už nikdo nepřijde a já tu nerada bývám sama. Hlavně teď, když už se brzy stmívá. Přítel mi sice chodí naproti, ale koneckonců taky musí pracovat,“ když začala mluvit o svém příteli, v obličeji se jí usadil zasněný výraz.

„No, já chtěla začít hubnout už dřív než na Nový rok, ale od čeho jsou předsevzetí.“

„Máme výborné dezerty,“ přitakala, aby si mě přitáhla na svojí stranu.

 

„A vy byste nechtěla? Víte, napsat nám svoje přání? Šablony máme vyrobené do zásoby a pastelky bych vám půjčila,“ zvedla oči od svého šálku s čajem. Seděla naproti mně, lokty se zlehka opírala o okraj stolu.

„Popravdě, necítím se na to. Vím, že je to anonymní, ale jsem poměrně háklivá na soukromí.“

„V pořádku. Tak tedy jenom mezi námi. Máte někoho?“ pozvedla obočí a odhalila při úsměvu řádku zubů.

„Byla jsem zamilovaná, ale nedopadlo to,“ řekla jsem po chvíli váhání. Přejížděla jsem prsty po okraji hrnku. Bříško palce se mi bezmyšlenkovitě zabořilo do již spadlé dávky šlehačky.

„Asi by bylo přece jenom moc velký klišé, aby hned první láska skončila šťastně,“ odkrojila jsem dezertní vidličkou kousíček dortu a současně slízla stopu šlehačky z prstu, abych nemusela mluvit. Nadechla se, asi chtěla něco říct a nakonec si to rozmyslela. Podívala se přes prosklenou výlohu ven, vlasy jí při tom pohybu spadly přes rameno. Venku už byla tma, stánky na náměstí byly zavřené. Lampy svítily a třpytivý sníh dodával městu nádech míru.

 

Chvíli před zavírací dobou se dala do uklízení. Myla nádobí, utírala stoly. Nechtěla pomoct, tak jsem si klekla ke stromečku a četla si jednotlivá přání. Často mi připomínaly spíš vyznání, nebo prosby. Někde mezi umýváním svého šálku a mé vidličky položila jakoby mimochodem na pult jednu šablonu, pastelky a propisku. S ostrým zasyčením látky ustřihla kousek stuhy.

„Kdybyste si to přece jen rozmyslela…“

 

Zvonek nad dveřmi oznámil dnešního posledního zákazníka. Muž si oprášil sníh z ramen a rozhlédl se. „Zlato? Ty tu ještě někoho máš?“ zavolal, když si mě všiml. Měl příjemný, sytý hlas.

„Už jsem na odchodu,“ ujistila jsem ho.

„Miláčku, to jsi ty? Jsem vzadu!“ zakřičela žena nazpátek. Asi mu nerozuměla.

„Klidně za ni jděte, já už stejně odcházím,“ ubezpečila jsem ho. Muž si mě ještě jednou nedůvěřivě prohlédl a protáhl se kolem vitríny s moučníky. Přesvědčila jsem se, že na mě ani jeden z nich nevidí a začala jsem. První jsem popadla obyčejnou tužku, potom pastelku. Druhou. Třetí. Čtvrtou. A pátou. Jako poslední jsem mezi prsty sevřela propisku. Rychle jsem již připravenou dírkou provlékla stužku. Zavěsila jsem šablonu stranou od ostatních, vedle košíku s pastelkami jsem nechala peníze za útratu a vyběhla jsem ven. Po pár metrech jsem se zastavila. Servírka zamkla, stiskla nabízenou mužskou ruku a vydali se napříč ulicemi. Vypadali šťastně.

 

 

„Já sám!“ rozhodl se chlapeček a zvedl ruce ke svému tatínkovi, aby ho zvedl. Žena za pultem se usmála a přešla blíž. Ráda tyhle situace pozorovala.

„Myslíš, že už jsi velkej kluk a zvládneš to sám?“ zasmál se tatínek a zvedl ho do náruče. Od stolu je pozorovala jeho manželka.

„Tak kam to chceš dát?“ oslovil chlapce a sám se nenápadně díval, kde by se synův výtvor nejlépe vyjímal.

„Já nevím,“ zakabonilo se dítě. Muž nenápadně vzal malinkou ručičku a vedl prsty tak, aby uvázaly kolem jedné z větviček mašli.

„Jsi pašák!“ pochválil syna. Ten se nadšeně rozzářil, a aby využil toho, že je v tátovo náručí a vidí tedy vysoko, prohlížel si ostatní ozdoby.

„Koukej, tatí, koukej! Pelníkovej domeček!“

Muž první nevěnoval dítěti pozornost, až o chvíli později se podíval na ozdobu, na kterou ho upozorňovalo. Když si ozdoby všiml, zavolal ke stromečku svoji ženu.

„Ta ozdoba je krásná. Rozkošná. Vypadá jako ty perníkové domky z amerických vánočních filmů. Slečno, nevíte, kdo to vybarvoval?“ oslovila servírku.

„Nemám ponětí. Většinou si všímám, jak ty jednotlivé ozdoby vypadají, ale tahle…“ pokrčila rameny.

„I když…“ zamumlala po chvíli přemýšlení. Šablonu v podobě domku dávala jenom jednomu člověku. Té dívce. Rozevřela přáníčko.

Nikdy jsi mým světem nepřestal otáčet.

Dávej na sebe pozor. A, prosím, buď šťastný.

Ať to znamená cokoli.

Usmála se.

„Vzpomínám si, kdo to psal. Byla to slečna, pila horkou čokoládu, velmi křehká, se zlomeným srdcem, který se ještě nezahojilo… Seděla tamhle u výlohy,“ otočila se na podpatku a ukázala hlavou na židli, která momentálně zela prázdnotou.

„Od její první návštěvy jsem ji nikde nepotkala. Ani jsem se jí nestačila zeptat, jestli má s kým trávit svátky…“

 

Byla sobota, tři hodiny odpoledne.

Do Vánoc zbývalo sedm dní.