Kočárový králík

*

Králík paní Aleny

Paní Tamborská - přestože jsem se před ní musel mít na pozoru  (byla velká komunistka, protože to vynášelo) - mi něčím byla i trochu sympatická: strašně ráda jedla - a pila jak námořník. Na jejím pracovním stole se v době svačiny střídala tlačenka se spoustou cibule a octem, olomoucké syrečky, nebo romadury, případně slanečkové řezy a takovéto podobné pochoutky, vesměs ostré a aromatické. Protože ani mně to není nikterak cizí, byl v naší kanceláři občas tak hustý vzduch, že se nedaly ani dveře otevřít pro jeho velký odpor. Pořáde sháněla něco k jídlu, dlužno podotknout, že nejen pro sebe, ale i pro celou svou dost velkou rodinu. Přes ulici jsme měli malý, ale celkem dobře zásobený krámek s paní Nesložilovou, manželkou mého kamaráda, coby vedoucí a tak paní Tamborská jezdila domů s plnými taškami něčeho, co se dalo koupit výhodně, nebo jinde těžko sehnat (bylo  to – samo - ještě v totáči). Občas prohodila: pane kolego, nepůjdete do krámu? Jó? Prosím vás kupte mi jedno žbrďo!  Žbrďo? No pivo - nó…   

Panským kočím (řidičem ředitele podniku) byl tehdy Evžen Putzler. Měl na protějším břehu Labe ve stráni, malé hospodářství a samozřejmě pěstoval něco zvířat jatečně využitelných, jakož i něco ptactva užitkového. Kozy, prasata, králíky, slepice, krůty, husy a kachny. Občas přivezl do práce na prodej něco z přebytků; většinou, když chtěl jít na pivo a neměl peníze. O jeho produkty byl zájem: jeho velká vejce měla žloutky skoro červené, neboť slípky dostávaly kukuřičný šrot s posekaným špenátem. Králíci byli velcí, ale netuční, prostě dělal to dobře - a nebyl drahý. To vždycky zaručuje úspěch...

Koupil jsem jednou od něj králíka, českého strakáče, i když už na něm nebylo vůbec vidět, že to strakáč byl... Skoro tříkilový macek - již po stažení - Táborská na něm mohla oči nechat. Kolik - povídá - si to ten Evžen počítá? (to jako kolik stojí - rozumějte). Tenkrát stál králík v obchodě dvaatřicet káčées za kilo. Evžen je prodával za dvacet osm. Hale, pane kolego - povídá natěšená Tamborská - mohl by mi taky takového nechat? To nevím, ale jistě by vám ho moh' prodat, povídám, já mu řeknu, chcete?

Chtěla. Sama by si neřekla - Evžen komunisty nesnášel...

Povídám po obědě Evženovi: hele, Evžene, Tamborská by chtěla taky takového králíka. Můžeš jí ho zítra (v pátek) přivézt? Takového? ne. Už jsem tyhle vymlátil...ale - a oči se mu rozsvítily rošťárnou - mám tam starou samici, dóst velkou, aby byla Alena spokojená (on ji neměl nikdo moc rád, předsedkyni jednu). Ani já nevěděl, co z té záhadné ochoty vypadne, ale něco jsem tušil - nevěděl jsem ovšem co, jen tušil. 

                                                                                                                            Jen jí vyřiď, povídá s podezřelým úsměvem, že bude velkej a že jí ho dám          ještě levnějc. Za šestadvacet kaček kilo, ať tratím...  Druhý den po ránu přišel Evžen do naší kanceláře, tašku jak na třítýdenní dovolenou, hodil ji na stůl a praví: Chtěla jste velkýho králika. Tak tady je. Dostanu třistadvanáct kaček. Má přes dvanáct kilo. Měla oči trochu jak chobotnice, trochu jako hlemýžď... ale ani nemukla a sáhla po peněžence. Vypadl jsem z kanceláře, abych se na chodbě dosyta vysmál. Jen mne první záchvat smíchu přešel, vyšel ze dveří Evžen strkající do kapsy tři stovky, hubu od ucha k uchu a už jsme řvali smíchy oba.

Ten králík byl sedm let stará samice belgického obra...