Navždy sama doma...

Náhle pocítila chladný závan. Rozhlédla se.
Věděla, že není možné, aby v jejich domě byl průvan. Pochopila, že není sama.
Nestalo se ovšem to ,co se očekávalo od desetileté dívky. Nedostala strach ,ba naopak měla radost. Věděla, že rodiče a její sourozenci se ještě nemohli vrátit. Z těch snobských parád nikdo nemohl odejít dřív než v deset a bylo teprve devět. Z jejího uvažování ji vytrhlo vrznutí dveří.
Teď už věděla jistě, že dům nemá jen sama pro sebe. Chtěla se vrátit zpět do své krásně vyhřáté postýlky, ale zvědavost ji přemohla. Opatrně sešla po schodech do přijímacího salonku. Nikoho neviděla, přesto slyšela kroky.
Rozhlížela se kolem sebe. Nikdo tu však evidentně nebyl. Srdce ji tlouklo jako o závod. Uvědomila si, že to nebyl moc dobrý nápad. Po pár vteřinách, které jí připadaly jako hodiny, ucítila hnilobný zápach. Cítila, jak jí prostupuje celým tělem až do morku kostí. Byl stále silnější. Opatrně se otočila.
Za sebou však viděla jen černo černou tmu. Tmu, která bodala do očí. Rozhlížela se, teď už měla srdce, které tlouklo jako pominuté až v krku. Tma, která ji obklopovala ,byla nesnesitelná a zápach a chlad byl stále silnější. To bájné neviditelné stvoření bylo někde blízko. Blizoučko.
Teď už neměla ani sílu se pohnout. Pomalu nenápadně otáčela hlavou. Najednou ze tmy vyskočilo velkého a mohutného a shodilo ji to k zemi. Její tělo leželo bezvládně na podlaze. Už nikdy se po domě nerozezní její smích. Nezažije svou první lásku, neuvidí své děti běhat po zahradě. Bude jen tak ležet, až přijde zbytek rodiny. Domem se rozezní matčin křik a pláč jejích sourozenců. Nebude mluvit, slyšet, plakat, jíst… Nebude moct nic, protože je MRTVÁ…