Profesionální přítelkyně

Na inzerát se přihlásilo téměř osmdesát zájemců. Seděl dlouhé hodiny u počítače, pročítal odpovědi, vybíral vhodné typy pro svůj záměr. Byl přesvědčen, že lidem chybí jedna zásadní věc. Přátelé. V původním slova smyslu, žádné virtuální postavičky ze sociálních sítí. Někdo, kdo je vyslechne, poradí, když je potřeba, nebo mlčí, když není co říci. Lidé se přestali vnímat. Slova se od nich odrážejí jako bumerang a vrací se bez reakce zpět k tomu, kdo je vyslovil. A jaký je výsledek? Pocit frustrace, nepochopení, smutek, prázdnota.

V tom viděl svou šanci. Založí agenturu na zprostředkování služeb „profesionálních přátel“, které si budou moci zájemci zaplatit stejně jako třeba psychologa či maséra.

Z hromady životopisů s fotkami vybral skupinu dvaceti lidí, kteří se mu na profesionální přátele zdáli vhodní. Od hezouna po mateřsky působící ženu středního věku. Dneska je bude obvolávat, hlas je hodně důležitý, a pokud mu nebude někdo po hlasu sympatický, nebude pozván k osobnímu pohovoru.

„Dobrý den, paní Jitko,“ ozval se, když v telefonu uslyšel příjemný hlubší ženský hlas. „Rád bych si s vámi domluvil osobní setkání, abychom probrali detaily naší spolupráce,“ pokračoval, když hlas vyhodnotil jako sympatický.

Seděli v příjemné kavárně, Václav zasypával Jitku otázkami, proklepával ji ze všech stran, Jitka byla komunikativní a příjemná společnice, byl spokojený, a tak se detailně rozpovídal o svém projektu. Profesionální přátelé, hodinové sazby začínající na pěti stech korunách, předpokládaná klientela z řad vyšší střední třídy, ideálně manažeři a soukromí podnikatelé. Jitka byla zaskočená, doufala, že si konečně najde nějakou solidní práci, říkala si, že je to bláznivý nápad, ale třeba mu to vyjde a uspěje, lidé jsou různí. Neměla co ztratit, peníze potřebovala, a jít si s někým popovídat by jí nedělalo potíže. Ze zamyšlení se probrala ve chvíli, kdy jí oznamoval, že za zprostředkování klientů si bude brát provizi třicet procent.

Václav v Jitce viděl spřízněnou duši. Na rozdíl od své manželky. V hlavě mu ještě dozníval velmi nepříjemný rozhovor, když jí svůj nápad sdělil. Prohlásila, že si nikdo nebude profesionálního přítele platit, protože přátelství se nedá za peníze koupit. Vedla dlouhý monolog na téma, že je Václav blázen, když chce investovat peníze do takové pochybné činnosti. „Jsi inženýr - stavař, tak nevymýšlej asociální projekty. A buď rád, že máš práci,“ zakončila diskusi.

Začaly mu hektické časy. Výběr vhodných uchazečů na pozici „profesionálního přítele“, focení, dolaďování webových stránek, zadávání reklamy, konzultace s marketinkovým poradcem, vše muselo být perfektní. Za vidinou funkční agentury šel jako buldok. Podpora Jitky mu dodávala energii. Věřil, že je na správné cestě.

 Web byl spuštěný, „přátelé“ profesionálně nafoceni, reklama útočila na potenciální zákazníky z mnoha míst, ale kalendáře „přátel“ byly stálé prázdné. Klienti nevolali, objednávky nechodily. Jen těch faktur bylo v poště nějak více, než očekával.

Zvykl si volat Jitce a scházet se s ní, kdykoliv něco řešil, rozhodoval se nebo ho válcovaly pochyby. Měla na něj vždy čas, nechodila do práce, na rozdíl od manželky ho vyslechla a snažila se mu poradit. Vybízela k trpělivosti, rozjet takový projekt prostě nějaký čas trvá, říkala mu svým klidným hlasem, který působil jako chladivý obklad na jeho rozdivočelé nervy.

„Konečně! Máme prvního klienta!“ volal Václav Jitce. „Petr má klientku, schůzku mají dneska odpoledne, teď už se to určitě rozjede,“ vykřikoval rozjařeně do telefonu.

Odpoledne se táhlo, ručičky hodinek se téměř nehýbaly, Václav hořel nedočkavostí dozvědět se, jak první „přátelské“ posezení proběhlo, zda bude klientka s Petrem spokojená a stane se z ní pravidelná zákaznice, která svým kamarádkám doporučí jeho tým. Snil s otevřenýma očima, jak bude mít zahlcený systém objednávkami, nebude stíhat zadávat schůzky do kalendářů jednotlivých „přátel“ a peníze mu samy potečou na účet.

Z růžových úvah o budoucnosti ho vytrhlo zvonění telefonu. „Neznámé číslo, zřejmě další klient,“ napadlo ho, když přijímal hovor. „Ty pasáku jeden,“ řval na něj hystericky ženský hlas, „jak si můžeš dovolit zprostředkovávat schůzky se ženatým mužem, jako by to byl nějaký gigolo?“ Křik neustával a z chaotických informací Václav pochopil, že mluví s Petrovou žárlivou manželkou. Našla webové stránky „přátel“ a dojednala si schůzku se svým mužem, aby si ověřila, že je jí nevěrný. Marné bylo vysvětlování jak Petra, tak i Václava, že by se jednalo pouze o přátelské setkání.

Žárlivá manželka se postupně přece jenom uklidnila, ale Václav se cítil čím dál hůře. Pocity euforie, které mu dělaly společnost celé odpoledne, nahradilo zklamání a deprese. Apaticky se posadil ke stolu, vytáhl svazek nezaplacených faktur, výpisy z účtu a začal počítat. Výsledek byl horší, než očekával. Tíha prohry na něj dolehla v plné výši. Udělalo se mu fyzicky zle, cítil, že musí jít ven, snad se mu při chůzi podaří vymyslet nějaké řešení.

Pršelo, bylo mlhavo, počasí přesně kopírovalo stav jeho duše. Šel automaticky do Šárky, často tam s manželkou chodili na procházku. Pomalu stoupal do kopce, v hlavě měl najednou úplně prázdno, připadal si, jako kdyby byl přepnutý na autopilota, vítr mu foukal do obličeje, ale nepohodu nevnímal. Došel až na Dívčí skok. Stoupnul si na kraj skály a díval se do údolí. Nečekaně se do něj opřel silný poryv větru, zavrávoral a ztratil rovnováhu.

Probral se v nemocnici, seděla u něj manželka, držela ho za ruku a bylo na ní vidět, že plakala. Vedle ní stála Jitka, uklidňovala ji svým příjemným hlasem a jemu se zdálo, že nic není tak černé, jak to viděl ještě před pár hodinami. Jitka se rozloučila a při odchodu mu položila na stůl bílou obálku. Přišla vizita, rychle předal obálku manželce a pustil všechno z hlavy. Bolelo ho celé tělo.

Druhý den už mu bylo lépe, začal vymýšlet scénáře, jak se dostat ze zapeklité situace, říkal si, že to chce všechno ještě čas, hlavní je, že má podporu Jitky, s tou to určitě zvládne. Večer přišla manželka a on jí začal líčit své plány. Mlčela, když vykládal, jak mu bude Jitka pomáhat a všechno půjde lépe.

Chvilku hrabala v kabelce a pak mu podala složený papír. Fakturu. Jitka mu vyfakturovala veškerý čas, který mu věnovala, přesně podle pravidel agentury. Částku snížila o jeho třicetiprocentní provizi. Dělalo to téměř dvacet tisíc.

Faktura mu vypadla z ruky. Zprostředkoval sám sebe. Došlo mu, že byl prvním a zároveň posledním klientem své agentury. Manželka měla pravdu, přátelství se koupit nedá.