Jak bychom žili bez Vltavy

„ Pojď k tabuli a něco nám zazpívej“, vyvolala mě paní učitelka.Z nějakého důvodu asi potřebovala přerušit výuku matematiky. Když jsem přišla k jejímu stolu, otočila se k oknu, otevřela stříbrnou pudřenku a pozorovala se v zrcadle.
„ No tak, dej třeba Gotta“, vybízela.
Vůbec jsem se nestyděla, třída mě asi pozorovala, zpívala jsem ráda, tak jsem je moc nevnímala.
„Rychle džbán sklepníku, pospíchám, proto se divný zdám…… „.
Byla jsem ve svém světě.
Vzpomínám si na otázky z psychologického testu „ Dokáže vás hudba vyvést z míry?“ Ano , Ne, Nevím.
Nevím, která odpověď je správná, ale ano, dokáže. Na hodiny, dny. Dokáže mě zastavit, zpomalit, roztančit, rozplakat. Je to médium stejné jako voda.
VODA, HUDBA, HORY – stejná vibrace, stejný majestát i krása. Pulzující život vibrující ve mně na různých frekvencích. Umí pohltit každý atom.

„Dívej na tu krásu“ zašeptala jsem, schovaná v Erikově objetí.
Stáli jsme na návrší, nad třistatisícovou světélkující Pokharou, zahaleni do tmy. Necítila jsem chlad. Erik mě byl schopen zahalit do svého urostlého těla tak, že mi vykukovaly jen oči.
Rána bývají v Nepále mnohdy chladná a Himálaj často zahalený v mlze.
Měli jsme štěstí.
Na obzoru začala zářit zlatem zalitá Annapurna.
Rozezněla se ve mně Smetanova Vltava. Vltava? Pocit, žádná myšlenka, jen plná hlava Vltavy.
Symfonie v symfonii.
Jaký asi byl svět před 150 lety. Annapurna stejně majestátná, ráno stejně pozoruhodné. Jen ten dotek
„Vltavy“….. ještě nenastal.
Souzním s ní skrze své předky. Mohli zaklepat u Smetanů a dívat se do očí toho, kterého hudba mě pohltí kdekoli na světě. Je jako kód, který mě propojí s nekonečnem.
Co nás přiměje se zastavit a nadechnout se vibrace života. Jaká síla nás zastaví a přiková k Moně Líze tak, že nejsme schopni dýchat. Co vedlo Leonardovu ruku? Co nás srazí na kolena, když zpívá Pavarotti. Jak bychom dnes žili bez Verdiho, Mozarta, Beethovena. Je to jen zvuk, seskupený do tónů, frekvence barvy přenesená na plátno? Tak plytké to být nemůže.
Jsme s nimi spojeni skrze emoci, kterou cítili. Přenesli ji na svá plátna, na zdi chrámů, do not, cítíme ji po staletí.
Stvořitel ale nepotřebuje vyvolené.
Majestát hor, životaplná džungle i vůně květiny – to je jeho dílo. Nezměrná krása, velkolepá síla, vibrující život. Skrze interakci s námi k nám promlouvá neustále. Ale jen někteří jsou schopni ji uslyšet v plné kráse, zaznamenat a zreprodukovat.
Jedna jediná energie, zakuklená do mnoha vibrací.
V Nepále, Lhase, na salaši či v Louvru, stejná energie, stejný zdroj, stejná velkolepost bytí.

Zavřela jsem oči.
Obraz i zvuk mnou proplouval dál a dál, bez začátku i konce, bez vedení či kontroly, bez ukotvení v myšlence. Nahá, čistá vibrace života.