Modrozelená záře

   Polední vedro v poklidném řeckém letovisku. Vzduch nad zemí zrovna žhne a je nehybný. Všichni jsou zalezlí doma. Pár bláznů se ale i teď koupe nebo leží pod slunečníky na pláži. Jeden brouzdá k tetelícím se obrysům skal na obzoru.

     Vleče se k svému vysněnému cíli. Už strašně dlouho touží spatřit na vlastní oči přímo na moři delfíny, a ještě nikdy se mu to nepodařilo. Podle jednoho místního tam u těch skal, kam právě míří, bývají prý někdy za poledne v dálce vidět, jak na širém moři vyskakují nad hladinu…

     Delfíny znal zatím jen z přírodopisných knih a filmů. Přesto si vytvořil představu, že jsou bytostmi, o jejichž skutečných spádech a povahách vědí lidé málo, i když je pozorují a zkoumají celá staletí. Říká se, že jsou delfíni velmi inteligentní a člověku přátelští. Podle něj nejsou o nic hloupější než lidé, jestli člověka v tom směru nepředčí. Delfína nemá za obyčejné zvíře, ale za vodní protipól člověka. Jako lidé se vymkli z vývojové řady a mohou s nimi soupeřit o titul pána tvorstva, kdyby o něj však stáli.

     Nepachtí se po vládnutí tvorstvu a nechtějí si svět podmaňovat. Žijí s přírodou v harmonii a dokonale přizpůsobeni prostředí se dokážou o sebe dobře postarat, a přitom nepotřebují prostředí znásilňovat a ničit. Berou si z něj jen to, co nutně potřebují k životu a nezabíjejí víc, než je nezbytné. A jejich život není o nic chudší než lidský. Nekonečné proměnlivé moře skýtá delfínům uspokojení všech potřeb včetně duchovních. Lidé, kterým tohle vypráví, se jen útrpně usmívají. Nehádá se s nimi a dál rozvíjí své delfíní teorie. Schází mu jen praktická zkušenost s těmito tvory.

     Dorazí ke skalám a posadí se na vrchol kamene vybíhajícího do moře, o který se tříští vlnky klidné laguny. Ani se nestačí rozhlédnout po mořské planině, když najednou spatří stín temně šedomodrého hřbetu, ostrou ploutev a vzápětí sympatický delfíní nos nad hladinou na mělčině. Rozbuší se mu srdce. Nádherný tvor se ve vodě zamele, zašplouchá to a delfín elegantními pohyby zmizí, jako by tam nikdy nebyl. Štěstí, že viděl živého volného delfína, střídá roztrpčení, že je taky brzy po všem. Pátrá po hladině. Ještě aspoň na chvíli kytovce spatřit. Z koukání ho začnou pálit oči.

     Voda náhle znehybní jako na obrazu. Modrozelená barva vystoupí z ohraničenosti a jako azurová mlha se rozprostře všude kolem, až ho zcela pohltí. Vznáší se tím hustým oparem, co vypadá jako nesmírně jasná tma, a ta modrozelená záře vychází odnikud a odevšad. Uklidňuje i povznáší zároveň a on se cítí být její součástí. Není už jen host, pozorovatel. Bezmála s tím azurovým zářivým rosolovitým vesmírem splyne, když ho znenadání vyruší nečekaný blízký pohyb. Ohlédne se tím směrem a uvidí opět majestátního delfína v celé jeho nádheře. Než se však stačí vynadívat, všechno rázem zmizí, delfín i uklidňující záře a on sedí zase na kameni, který vybíhá do moře.

     Zklamaně se rozhlíží a v tom okamžiku zachytí koutkem oka na rozmezí moře a břehu mladou ženu. Míří přímo k němu. Kráčí pružně a ladně, slaná voda jí omývá nohy, krátké blonďaté vlasy těsně přiléhající k hlavě svítí na slunci a pokožka se jí vlhce leskne. Je úplně nahá. Ne, je do nahoty oděná. Na všech nahých ženách, co kdy viděl, bylo totiž patrné, že jsou vysvlečené. Že je pro ně normální být oblečené, takže nahota pro ně není přirozená. Z té ženy, která právě přichází, má však úplně opačný pocit. Vlastně si ji neumí představit oblečenou. Vychází to z jejích pohybů, držení těla.

     Žena dorazí ke kameni, kde sedí a udiveně na ni zírá. Odkudsi je slyšet pískavé staccato. Ve zprvu neartikulovaných zvucích najednou rozpozná shluk hlásek, které znějí jako ou-úú-ví-íí. Zaposlouchá se pozorněji. Opakuje se to častěji.

     „To je tvoje jméno?“ zeptá se.

     „Ou-ú-úví-í-í,“ odpoví žena.

     Pochopí, že je to sice její jméno, ale že ten zvuk má zároveň mnoho jiných významů. Její pískání mu teď vstupuje nejen do uší, ale také kůží do těla a tam uvnitř najednou rozumí, co mu Ouúúúvííí říká. Začne se s ní bavit, i když má spíš dojem, že se z té sluneční výhně zbláznil. Vidí před sebou mladou ženu, ale ona je ve skutečnosti podle všeho delfín.

     Potom ale přijme absurdní situaci jako fakt a chce se od ní dovědět, jak to, že se delfíni chovají k lidem přátelsky, když lidé delfíny tolikrát už zabíjeli a někteří zabíjejí stále? Jenže Ouúúúvííí mu neodpoví. Ptá se jí, jestli se delfíni přece jen někdy netouží pomstít za své přátele a zabít nějakého člověka?“

     „Co je to pomstít se?“ otáže se Ouúúúvííí.

     Teď zase on nechápe, jak může nevědět, co je pomsta? Snaží nakouknout za její pohled, snad aby zjistil, co se jí odehrává v hlavě. Ouúúvííí neříká nic, ve tváři se jí nehne ani sval. Pomyslí si, že nemá smysl bavit se s ní o něčem, co je jí úplně cizí, a tak se na Ouúúúvííí jen dívá a ona na něj.

     Netuší, jak dlouho si hledí do očí. Připadá mu to ale jako věčnost, v které mu však i beze slov všechno dojde. Skočí do moře, Ouúúvííí za ním. On náhle cítí, že je delfínem a modrozelená barva vystoupí z ohraničenosti a jako azurová mlha se rozprostře všude kolem, až ho zcela pohltí. Vznáší se tím hustým oparem, co vypadá jako nesmírně jasná tma, a ta modrozelená záře vychází odnikud a odevšad. Uklidňuje i povznáší zároveň a on se cítí být její součástí. Vnímá vedle sebe Ouúúvííí, dotýká se jí, je šťastný a oba plavou dál a dál, stále rychleji nekonečně proměnlivým mořem...