Jdu za ní, říkám si

     Stále jdu jako stín za slečnou ve špičaté čepici a přeji si, aby se jmenovala Berenika. Vím, proč mě napadlo právě tohle jméno. Z pod čepice se jí řinou husté dlouhatánské zlaté vlasy. Připomíná mi královnu Bereniku.
     Třeba je to ona a míří právě za bohyní Venuší, aby jí své vlasy obětovala a za ně vyprosila vítězství pro vojska svého manžela krále Ptolemaia při jeho tažení proti Asyřanům, za jeho šťastný návrat. Hloupé důvody, aby se kvůli nim žena zbavila takové krásy, říkám si.
     Z Venušina chrámu, kam své vlasy Berenika odnesla, také zmizely a od té doby zdobí severní oblohu. Zdobí ji však jen pro lidi na Zemi a jen pro ty, kteří mohou a chtějí vidět. Berenika rozprostřela své vlasy mezi Lvem a Pastýřem. Za nimi se kupí vzdálené galaxie, trsy, hrozny, shluky galaxií. Coma cluster. Coma jako vlasy, coma jako hluboké bezvědomí.
     Na tom ale nezáleží. Berenika je přede mnou a já jdu za ní, říkám si. Může to být královna Berenika? ptám se. Nějak se nemohu upamatovat, kdy to bylo. Nerozumím času. Jdu za ní. Ne nejdu, jsem jako její stín.
     Berenika přede mnou má přes rameno nákupní tašku a z ní jako maják trčí pórek, míří k Diadému. Berenika pórek nakrájí a uvaří z něj polévku. S kmínem, ovesnými vločkami a vajíčkem. Dávno nevím, jak chutná a už se to nedovím.
     Kdyby si sundala čepici, její vlasy by se rozzářily jako Diadém. Berenice je však nejspíš zima. Mám velkou touhu pórek z tašky nečekaně vytáhnout. Lekla by se? Asi ano. Udělal bych to už jen pro tu legraci, ale nemůžu. Udělal bych to, kdybych ještě žil. Navíc brzy zmizím v černé hmotě ve Vlasech Bereniky.