Duše

Seděla u okna a hleděla do dáli, do dáli, jíž mohla vidět jen ona sama. V myšlenkách se toulala kdesi v neznámu. Tápala v nich marně hledajíc to, co nemohla nalézt. Zoufale to hledala, potřebovala to najít, dokud byl ještě čas. Srdce jí říkalo, že tu někde je. Její druhé já, spřízněná duše. Hledala marně, volala zoufale a doufala bezedně. On přijde, jednou přijde. Musí, jinak zemře. Potřebovala ho, a on musel potřebovat ji. Patřili přeci k sobě. Museli si k sobě najít cestu. Jenže ona ho nedokázala najít. On musí vyhledat ji. Ale proč nepřichází? Její volání musel zaslechnout už dávno...
Nebylo dne, kdy by aspoň na malý okamžik nedoufala v jeho příchod. Musí se sejít. Potřebují se. Jeden bez druhého nemohou žít. On musí přijít. Než bude pozdě...
Její život plynul, ale ona měla pocit, jakoby ani nežila. Jakoby nebyla tím, čím by chtěla být. Žila a vlastně ani nevěděla proč. Měl vůbec její život nějaký smysl?
"Kdy už přijdeš? Čekám na tebe, volám tě den co den, ale ty stále nepřicházíš. Víš vůbec, že mně tím zabíjíš?" pomyslela si smutně. Szla jí stekla po tváři a nakonec spadla na zem. "Umírám... Nebaví mně žít, není proč žít. Jen ty mně můžeš zachránit...Prosím, přijď už. Dlouho už to nevydržím."

* * *

Stála na břehu jezírka a hleděla na jeho klidnou hladinu. Čekala, i když věděla, že není na koho čekat. To pomyšlení bolelo. Den co den sem chodila, pozorovala hladinu jezera, poslouchala zpěv ptáků a šepot listí v korunách stromů, jenž jí šeptal to jediné slovo: "věčnost". Nevěděla, co to slovo znamená. Že snad bude čekat věčně? Nebo něco jiného? Sama nevěděla, nebyla si jistá ničím, ani sama sebou...
Pomalu se stmívalo. Den se chýlil ke konci, aby jej moha vystřídat noc. Další z mnoha nocí, kdy bude doufat. Další sen, v němž se s ním setká, ale od nějž bude odtržena s příchodem nového dne. Den co den, noc co noc...
Příroda se pomalu připravovala na noc. Pomalu a tiše se vše kolem ní měnilo, ale ona to sotva vnímala. Myšlenkami se upínala k tomu, v nějž doufala. Nalhávala si, že je tu s ní. Že k ní promlouvá, a ona k němu. Že tu jsou spolu. Pousmála se. Vítr se na chvíli vzedmul a proletěl krajinou. Listí jí opět šeptalo. Mluvilo o nich dvou. Věděla to. Potom pocítila, jak jí přeběhl mráz po zádech a vzápětí jej vystřídalo hřejivé teplo. Jakoby ji někdo obejmul. Ale to nemohla být pravda. On tu přece nemohl být. Jen si to nalhávala, jako pokaždé, když tu byla.
Slunce zapadlo. Spolu s jeho světlem vyprchávali i její naděje. On nepřijde, věděla to. Znovu ten šepot v korunách stromů. Ona jej však neposlouchala. Další iluze! Nic z toho neexistovalo! Nebylo nic! Proč ale potom tolik věřila? když to, do čehož vkládala svou naději, neexistovalo?
Nastala noc. Pocítila únavu. Toužila po spánku, ne však po tom pozemském. Nechtěla už snít. Nechtěla zas a znova zklamaná být. Už nechtěla žít.
Čekala na štěstí, které však nepřicházelo. Ona se tedy vydá za ním. Byla jen jedna věc, v níž viděla štěstí, či útěchu. Osvobození... Poprvé o doby, co zde byla, se pohnula. Vykročila vstříc jezeru. Za chvíli se ocitla ve vodě po kotníky, potom po pás a nakonec musela plavat. Doplavala doprostřed jezera. Vítr se vzedmul. tentokrát však silněji. Korunu stromů opět šeptaly: "věčnost...věčnost..." Hladina jezera se zvlnila. Nadechla se a ponořila. Brzy zmizela celá pod hladinou. Plavala do hlouby jezera, do jejího srdce. Nevnímala ten všudypřítomný chlad. byl jí lhostejný. Plula vstříc tomu, co bylo nevyhnutelné. Co nakonec muselo nastat, ač se tomu bránila.
Byla už téměř u dna, když se jí začala motat hlava. Potřebovala se nedechnout. Ne, nevrátí se. Ne, když je tak daleko a přitom tak blízko...
Zoufale se začala svíjet. Vzduch... Byl to strašný pocit, ale bylo v něm cosi zvláštního... Pak otevřela ústa, aby se nadechnula. Do plic však nabrala jen vodu...

* * *

V temné noci se nad jezerem vznášelo světlo. Kroužilo kolem jezera. Po chvíli se objevilo druhé světlo. Obě světla se k sobě začala přibližovat. Čím blíž k sobě byla, tím víc zrychlovala. Až se setkala, spojila. Splynula v jedno jediné světlo...
"Proč jsi mne nechal čekat? Proč jsi nepřišel?"
"Nemohl jsem. Ale byl jsem s tebou. každého večera...Nyní jsme konečně spolu, přišla jsi až ke mně. Nyní můžeme být spolu...navždy..."