Vzali mi nebe...

Každý má své místo, kde může vypnout a relaxovat. Kde ho nikdo neruší a on může dát průchod svým myšlenkám. Ona měla taky svoje místo a to místo býl krásný rozlehlý les za jejím městem. Chodila tam každý den, sedla si k mohutnému stromu uprostřed lesa, zavřela oči a poslouchala to krásné ticho. Jediné co slyšela byl lehký vítr, který kýval korunami stromů. Pod tíhou větru vrzaly jejich kmeny a to ji uklidňovalo. Opravdu to potřebovala. Tohle místo byl pro ní ráj na zemi. Její nebe. Skoro by usnula, kdyby něco nezasáhlo její nitro. To něco byla velmi bolestivá vzpomínka uvnitř v duši. Vzpomínka, který ji zevnitř drásala a velmi bolela. Zpod zavřených víček jí stékala slza. Nejdříve jedna, pak celý proud slz a ona se dala do pláče. Vzpoměla si na všechno. Doma neměla klid, protože se rodiče neustále hádali; ve škole se s ní nikdo nebavil a spolužáci ji psychicky šikanovali. Už to dále nemohla snést. Myslela si, že ji ta bolest roztrhá duši. Chtěla křičet, ale nevydala ze sebe ani hlásku.Přimkla se ke svému stromu a po chvíli pláče usnula. Když se probudila, byla hluboká noc. Zděšeně vstala a vydala se k domovu. Doufala, že rodiče budou spát. Ale naděje je daleko od reality. Sotva zarachotila klíčemi ve dveřích, prudce se otevřeli a v nich stála matka. Rána z prava, druhá z leva.
„Kde jsi byla,“ řekla navztekaně.
Sklopila oči k zemi.
„Copak, dáma neumí mluvit?“
Stále mlčela. „Já,...,“chtěla ji všechno povědět, ale slova se ji zadrhla v krku.
„Já, já co? Abys věděla máš na týden zaracha. Nevytáhneš paty z domu. A teď běž do svého pokoje, aby ses aspoň trochu vyspala do školy,“ řekla matka rázně.
Zděšeně zvedla hlavu. Oči se ji zalily slzami. Nechtěla tam. I kdyby ji všechno řekla, stejně by ji nevěřila. Nikdy ji nevěřila. Místo toho řekla: „Ano mami,“ a odšourala se do svého pokoje.
Lehla si do postele a zadívala se do stropu. „Týden v tomhle pekle. To nepřežiju,“ pomyslela si a zabořila hlavu do polštáře, aby zadusila svůj pláč.

Týden se hrozně táhl. Vždy, když přišla ze školy, pustila si nahlas televizy nebo hudbu, aby neslyšela hádky rodičů. Nastal den, kdy konečně mohla jít ven. Moc se na ten den těšila. Rovnou ze školy, aniž by šla domů, si to rovnou namířila do svého lesa. Ale co to. Srdce se ji zastavilo. Nemohla popadnout dech. Po chvíli ji oči zaplavily slzy a ona začala křičet. Po těch dlouhých letech křičela. Křičela z plných plic. Její les byl pryč. Někdo ho pokácel. Zbyly tam jen pahýly, které byly kdysi statnými kmeny. Její nebe bylo pryč. Těď už ji nic nezbylo.