Lucii

Byl něžný. Něžný vzezřením. Ačkoli mu léta nekompromisně ubrala tolik potřebné centimetry. Ale neubrala mu něhy.Těžko říct, jak moc se jí v mládí dokázal věnovat. Jak silně ji uměl uchopit kolem boků, stisknout v pase, nepustit.
Teď ho něha svírala kolem krku a vynahrazovala si, co možná dříve propůjčoval i jiným.

Byl duchem velikána, který lehce přimhouří oči, když mu mládí začne cosi vyprávět. Pak je doširoka otevře, pootočí hlavu trochu na stranu, možná už neslyší tak dobře jako dřív, ale rozhodně to působí elegantně. Stejně jako sklenička červeného vína, která nezůstane nikdy prázdná.

Potkala ho v jedné pražské kavárně. Ona na prahu mládí, kterému se kdysi říkávalo svěží a on na prahu toho, čemu se už v dnešní době neříká nijak, protože se tváříme, jako by to nebylo.
Vino v té kavárně bylo špatné, ale i tak tam vydrželi až do pozdních hodiny, ale zase ne tak, aby ji opouštěli poslední. Přeci jen, už se mu ztěžka dohání noční tramvaje, a nebo se o to snadněji, když se najde vášnivý posluchač, nechávají ujet.

Taxikář nečekaně ohleduplně dojel skoro až ke vchodu ke krásným vchodovým dveřím kdesi na Vinohradech. Ale do schodů už mu pomoci nemohl. Ona ano, proč by taky odcházela, když Schillerovo dílo ještě zdaleka není kompletní.

Cestou do druhého patra ho musela jen jemně podpírat. Však on tuhle cestu zná spoustu let, ví už, na kterém schodě se zadýchává a kde je dobré si trochu počkat. Nespěchala. Už dávno se rozloučila s představou, že zítra ráno tu přednášku stihne.Věděla, že domů to je daleko a mince, které by našla po kapsách, by taxikáři přišly spíš legrační, než že by ji za ně někam svezl. Půjde tedy pěšky a kvůli tomu není třeba pospíchat.
Klíč do zámku zaklapl tak lehce, až ji to překvapilo. Nejspíš si myslela, že pod tíhou desítek let, co je používaný, musí skřípět jak nepromazané kolo. Sama se nad sebou pousmála. Ačkoli svěží, moc dobře věděla, jak naivně si někdy počíná. Jakože stáří musí zaručeně skřípat. Che.
Zouvala se ještě dřív, než ji stihl vyzvat, ať se nezouvá. Ne, že by se tak urputně chtěla na návštěvě zdržet, ale všimla si, že se podlaha podezřele leskne.
“Máte tady mokro,” vzdychla polohlasem, zatímco on už se cachtal ve svátečních polobotkách předsíní.
Trochu šibalsky pokrčil rameny. Rázem se z básníka stal trosečník, bezradně plavajíc v soukromém moři ztemnělého bytu.
“Asi mi zase vytekla pračka.” V jeho pohledu bylo všechno. Mořská dálka Hemigweyova starce, výsměch vlastní neobratnosti, i prostý strach o holý život.
Oba se rozesmáli. Pochopila, co musí udělat.

S rukávy vyhrnutými až nad štíhlé lokty a obnaženými koleny ždímala už pokolikáté zmáchaný hadr nad vanou a on lehce přikrčený nad umyvadlem jim už pokolikáté omluvně dolíval archivní koňak.

Konečně bylo sucho a básník se jemně uklonil na znamení díků. Ještě, že je Schillerovo dílo tak rozsáhlé. Nit hovoru ani voda nepřetrhla.
Tu přetnulo až sucho.
Nežně se na ní podíval, jakoby trosečníkem nebyl on, ale ona.

“Teď už snad nemá ani cenu jezdit domů….”
Usmála se, a zkusila mu tu něžnost oplatit. Možná se za spoustu desítek let zaleskne v jejím úsměvu něco, co nabízela už tentokrát.

Po zbytek noci ji pak, v košili a kalhotách s puky, na vysokých polštářích a načechraných peřinách, cudně držel za štíhlou ruku. S promáčenými polobotkami úhledně uloženými na rohožce, a sakem přeloženým přes okraj židle v kuchyni.

Na uschlé podlaze v předsíni zůstaly stopy jejích bosích nohou otisklé až do následujícího odpoledne.