Nikdy nevyrůst

„Sbohem!“ chtěla jsem říct, ale neměla jsem ústa. Chtěla jsem se rozloučit, ale nebyla příležitost. Chtěla jsem usilovně plakat a nevěděla jsem proč. Chtěla jsem plakat ptotože jsem to viděla u lidí, když byli smutní. Chtěla jsem...ale nešlo to. A já jsem byla smutná, plná žalu! Už nikdy nechci být smutná, i když vím, že jsem příliš malinká na to, abych na tom něco změnila. Moc to totiž bolí…
Vrať se zpět s řekni jen: „Netrap se, kvítku a věnuj mi úsměv,“ jak si mi vždy šeptal, když si sám strádal…Vrať se zpět a neopouštěj mě,nebo se ztratím. Jsem tak maličká a bezmocná. Po tvém boku, z tvého pokoje jsem přeci sledovala celý tvůj život. Dětství, dospívání, první lásky, zklamání. Bral si mě všude s sebou, nedal mě z ruky, to s tebou jsem poznávala svět. To já jsem se později stala přítelkyní tvých dětí! Teď jsi „mrtvý“ a já tápu, nevím, proč tomu tak je. Co to značí?

Usilovně jsem se tehdy snažila pochopit, ale nedobrala jsem se smyslu…smyslu umírání. Padám skrze oblaka a objímá mě noc. A já se cítím tak neskutečně osamělá… Často jsem si přála mít sny, o kterých jsem od tebe slýchávala, ale nejsem živá, abych mohla snít. Zůstaly jen šťastné i smutné vzpomínky…dojmy, které mi nikdo nevezme. Kam mě vezli? Proč? Padám skrze oblaka a čekám náraz. Ale…nepřichází. Já létám? Něčí ruce mě pozvedají proti světlu. Zvědavá modrá očka si mě s radostí prohlíží a vzápětí mě ručky tisknou k teplé hrudi. Zase jsem doma! Mohu zapomenout na bolest a stesk. Je to stejně krásné jako tehdy a mě se klidně spí. Je kouzelné být šťastný! Pořád na tebe vzpomínám…

Roky uhání vpřed a já už tuším, co se bude dít…Ne, znovu ne! Křičela bych, ale jsem bezmocná…neživá. Má holčička o mě ztratila zájem a najednou tu nebyla. Aniž jsem se mohla bránit, ocitla jsem se na zaprášené polici mezi podobně ztracenými a skleslými přízraky, které mě častovali prázdnými bezduchými pohledy. Nechtěla jsem dopadnout jako oni. Nezbývalo než přát si, aby přišli sny….vyvolat staré pocity. Měla jsem štěstí a hvězdy na dosah. Měla jsem Měsíc a Slunce v jeden okamžik. Stačilo, aby mě někdo vzal za ruku, pohladil a zůstávál se mnou ve chvílích nouze…v milovaném obětí. Stýská se mi po jejich hlasech, tajemstvích, trápeních a tlukotu srdce. Okolní šedé trosky mě nevnímají…

Nakonec jich bylo ještě mnoho. Desítky tváří, které jsem zbožňovala a které mě konejšili úsměvem. Kam se poděli? Kam všichni odešli? Ujišťovali mě, že tentokrát to bude navěky! Chtěla jsem, aby to jednou bylo jiné, ale za čas jsem z bedny s odloženými věci znovu sledovala, jak odnášejí další tělo. Kam? Snažila jsem se mu mávat na rozloučenou, ale už mě neviděl. Sbohem, kamaráde! Mám tě moc ráda! - To bych řekla, kdybych dokázala mluvit. Zavřeli se za mnou dveře vozu a spolu s ostatními připomínkami jsem opakovaně mizela v dáli. Proklínala jsem své nesmrtelné tělo. Nemohla jsem plakat, nahlas si zoufat, volat o pomoc. Nemohla jsem utéct a schovat se…nemůžu nic!
Jsem koneckonců pouhá hračka a nikdy nevyrostu. Svět je tolik složitý a nespravedlivý. Jak moc bych si přála zemřít, ačkoli nedokážu pochopit, co si vlastně přeji…
Ale nejsem živá…
Jsem pouhá hračka…