Jolana a rytíř na černém koni

     Marie Moudrá vypadala jako koule ve špinavé pracovní květované šatové zástěře, z které trčely tlusté krátké ruce a nohy a na tučném krku hlava s blonďatou trvalou. Mohla mít tak padesát let a pracovala jako pomocnice u flexotisku, kde jsem měl působit coby tiskař.
     Jak zjistila, že mám devatenáct let, pohrdavě se ušklíbla. Mistr Bareš mi vysvětlil práci na muzeálním stroji z NDR, který budu obsluhovat a zdejchl se.
     „Hele, mladej,“ spustila Moudrá, „aby bylo mezi náma jasno, nemůžu moc chodit, ohýbat se, nic težkýho tahat, zvedat, nebo lízt po mašině. Takže to musíš dělat sám.“
     S čím mi tedy bude pomáhat? Zíral jsem na ni, jak se roztékala na lavici, vedle které stál zbytek staré role papíru s překližkovou deskou nahoře. Na ní ležela kupa buřtů, pečený bůček, sekaná a halda housek. Moudrá jednu popadla, do druhý ruky studený buřt a hned se do něj zakousla.
     „Jestli to dobře chápu, paní Moudrá, tak vy tu budete akorát sedět a žrát.“
     Moudrá se z mojí drzosti zakuckala, začala se dusit, předklonila se, pokud to šlo a já ji praštil do zad. Vděčně se na mně podívala a konečně polkla.
     „Nech si to, jo! Mladej!“
     Zdálo se ale, že ocenila, když jsem se z ní hned nepodělal, protože se usmála.
     „Já to tady na konci směny zametu a budu ti hlídat značky na roli,“ řekla vlídněji.
     Značky byly barevné lístky v rolích papíru, které upozorňovaly tiskaře, že má stroj zpomalit, aby se papírový pás nepřetrhl, protože v těch místech se v roli vyskytovaly třeba faldy nebo vytržené okraje.
     „Prostě ráda jím. Je to na mně taky vidět,“ řekla Moudrá a rozchechtala se.
     „No trochu jo.“
     Moudré ovšem její příšerná tloušťka tak úplně lhostejná nebyla. Přišel jsem na to v místnosti štočkaře Petra Pavláta. Chodili jsme tam kouřit, protože v hale se hulit nesmělo, a jednou, když ve štočkárně skupinka dělníků opět zamořovala cigaretovým kouřem Pavlátovi vzduch, vtrhla tam Moudrá.
     „Petře, ty jsi přece skoro doktor. Poraď mi něco, sakra, abych zhubla.“
     „Nechte si předepsat dexfermetrazin.“
     Moudrá hned nato odcházela, ale podala si kliku s mistrem Barešem.
     „Co tady děláš, Jolano?! Mazej makat!“ vyjel mistr na jedinou ženu mezi námi.
     „Jim nic neřeknete,“ ukázala dívka vyčítavě na nás.
     „Jenže voni kouří a ty se tady flákáš.“
     „Co je ta Jolana zač?“ ptal jsem se později své pomocnice.
     Skorolékař Pavlát mi totiž poradil, že když o někom budu chtít něco vědět, mám se informovat u Moudré, neboť je tu od založení haly a je to stará drbna.
     „Ty se o Jolanu nějak zajímáš, mladej?“
     „Ne. Jen že na ni Bareš u Pavláta hned tak vystartoval a vyhnal ji.“
     „To je nešťastná holka, Mílo. Je z děcáku a Bareš se zavázal, když ji vedoucí přijímal, že na ni dohlídne. S takovýma holkama to ale neumí, tak se chová jako slon v porcelánu. Před časem Jolana chodila s jedním klukem z nádvorní party. Byla celá šťastná, vždyť vidíš, jak vypadá a on ji pak ten kluk dal kopačky. Pro ni to byla rána, a tak se pokusila o sebevraždu. Zachránili ji, ale měla namále. Jolana to má těžký, chce se vyrovnat ostatním, překonat svůj hendistep...“
     „Co chce překonat?“
     „Tak jak se to řekne?“
     „Hendikep.“
     „No jo, ty jsi študovanej. To se hned pozná. Víš, ona Jolana by taky ráda zapadla mezi ostatní, ale každej na ní civí, a to není nikomu příjemný.
     „A jak tohle všechno víte?“
     „Mám voči a všichni se tady o tom bavili.“
     „A o tom Barešově závazku, že na Jolanu dohlídne?“
     „On totiž Bareš, když byl malej, bydlel nedaleko od nás a chodil...“
     „Dobrý, dobrý, nemusím vědět úplně všechno,“ zarazil jsem ji.

     Za tři dny Marie Moudrá znovu narušila náš kuřácký dýchánek.
     „Petře, cos mi to poradil za hnusný prášky?! Mě po nich nechutná jíst.“
     „To je účel, paninko. Po nich vám chutnat nemá. Myslíte, že spořádáte věnec buřtů, spolknete pilulku a zhubnete pět kilo? Takhle to nefunguje.“
     „Na takovou medicínu se ti můžu vysrat!“
     Moudrá odfrčela, jako přilítla.
     Když jsem znovu rozjel mašinu a kontroloval kvalitu tisku, náhle se vydrápala ke mně na můstek.
     „Ty prášky od Petra spláchnu do hajzlu, Mílo,“ řvala do rachotu stroje.
     „Proč?“ hulákal jsem. „Třeba vám pomůžou.“
     „Kdybych nemohla jíst, co bych z toho života měla? Vždyť já kromě toho jídla na světě už nic jinýho nemám!“
     Podíval jsem se na ni, ale neřekl nic. Bylo mi té ženské náhle líto, ale situace, kdy na mě do lomozu tiskařské mašiny a etanolového oparu z barev řičela smutnou zpověď, byla směšná, i když jsem se zrovna neměl chuť smát.
     O polední přestávce jsem dal do kastrůlku vodu a dvě vajíčka, že si je jako půjdu uvařit natvrdo.
     „Co děláš?“ zastavila mě moje pomocnice.
     „Chci si je uvařit k obědu.“
     „Nechceš místo toho bůček? Nebo pocem, mám tu upečený krůtí palice.“
     „Na to nemám chuť. Ale jste hodná.“
     I když jsem věděl, že to nesmysl, tak mi představa konzumace masa, které upekla ona, připadala odporná.
     „Jak myslíš,“ pokrčila rameny, až se na ni sádlo roztřáslo. „A ty nevíš, jak se tady vaří vajíčka natvrdo?“
     „Netuším.“
     „Zabalíš je do čistýho papíru, dáš je do natěráku a za dvě minuty jsou hotový. Můžeš si tam dát ohřát i buřty nebo párky. Nejsou pak vymáčený, ale musíš je zabalit do tohohle papíru, co tady potiskujeme.“
     „Myslíte do natíraného papíru a dát je do vyhřívací komory natěráku?“
     „No, do tý.“
     Cpal jsem už vajíčka do komory sušící sekce stroje, co nanášel voděodolnou východoněmeckou sračku na papír, když se zjevil manšinfíra natěráku Najman.
     „Pudeš s náma dneska chlastat?“
     „Jasně, pudu. A s kým – s náma?“
     „No se mnou, Karlem od řezačky a s tou čubkou Jiřinou, co s ní Karel chodí.“
     „Proč je čubka?“
     „Protože dá každýmu, kdo si řekne.“
     „Vám taky dala?“
     „Já si neřek.“
     Žvanili jsme pak skoro celou polední pauzu, než jsem si vzpomněl na vajíčka. Vytáhl jsem ale jen prázdné skořápky, protože se jejich obsah úplně odpařil.
     „Dobrou chuť,“ šklebil se Najman.
     Na konci směny Moudrá zametala kolem stroje, zatímco já lelkoval opodál a prohlížel si duté obaly vajíček.
     „Co to máš?“ zajímala se Jolana, která nečekaně přistála vedle mě.
     „Kraslice.“
     „Teď kraslice?“
     „Zítra je budu malovat. Nestihl jsem Velikonoce, tak je slavím v září.“
     „Si blbej,“ řekla něžně. „Nešel bys dneska do kina?“
     „S tebou? Rád bych, ale musím jít chlastat. To víš, povinnosti.“
     „A nemůžu jít s váma?“
     „Jasně. Ale bude tam ta čubka Jiřina od Karla, jestli ti to nevadí.“
     „Deš chlastat s Karlem? Jeho Jiřinu neznám a kdo říkal, že je čubka?“
     „Najman.“
     „Ten starej prasák de taky?“
     „Ten starej prasák mě pozval.“
     „Mílo, proč se zahazuješ s tímhle póvlem? Člověk jako ty? Slyšela jsem, že tady budeš jen pár měsíců a pak půjdeš do kanclu.“
     „Do technickýho rozvoje.“
     „No vidíš a jdeš chlastat s touhle spodinou.“
     „Proč o nich tak mluvíš?“
     „Protože to je spodina. Kdybys jenom věděl, Mílo.“
     „Co kdybych věděl?“
     „Kdybys věděl třeba, jak se ke mně Karel chová. Jak mě ponižuje.“
     „Ponižuje?“
     „To poznáš v tý hospodě.
     „Tak proč tam chceš jít?“
     „Chci tam jít, protože tam jdeš ty.“
     V hlavě mi blikla kontrolka, že se tady schyluje k čemusi, na čem nemám zájem.
     „Proč tady děláš, když se k tobě tak chovají?“
     „Kde by mě asi tak zaměstnali? Ty si můžeš vybírat, ale já ne. Tohle je nejhorší provoz. Dělaj tu samý ztroskotanci a já. No a ještě Moudrá. A když se tady objeví někdo jako ty, brzy se zdekuje.“
     U mašiny jsem ještě chytil pomocnici a zeptal se jí, co jsou Najman a Karel zač?
     „Na ty dva si dej pozor. Najman byl doktor, gynekolog, ale pak ho vyhodili a odsoudili za mravnostní delikty, protože to dělal s pacientkama a taky s holkama pod zákonem.“ A Karel je sice syn diplomata, ale taky feťák a násilník. Byl i zavřenej. Proč myslíš, že dělaj tady?“
     „A co Karel provádí Jolaně?“
     „To si ani nepřej vědět. Jedná s ní, jako by ani nebyla člověk.“

     Když jsem se s Jolanou objevil v hospodě, Najmana, Karla i Jiřinu to zarazilo. Při třetím pivu si mě Najman vzal stranou.
     „Asi tušíš, Mílo, že jsem si nikdy moc nevybíral, když jde o ženský, ale na cigošku bych nikdy nevlezl.“
     „Kdo říká, že na ní polezu? A proč bych měl tušit, že si nevybíráte?“
     „Děláš přece s Moudrou, a ta ti určitě poreferovala, co jsem zač.“
     „Zmínila se.“
     „Prej zmínila. Ta mě musela vylíčit v těch nejhorších barvách, babizna. Ale pokud jde o Jolanu, dej od ní ruce pryč.“
     „Co pořád máte. Vnutila se mi.“
     Hned jsem se za svoje slova zastyděl.
     „Ta po tobě jede jak ohař. Věř zkušenýmu. Přece se nezahodíš s cigoškou, navíc takhle šerednou.“
     Všichni u stolu se bavili, jen Jolana mlčela. Netroufala si promluvit, protože bylo skoro hmatatelné, že jí všichni odmítají. Neusnadnil jsem jí to ani já. Nemínil jsem před tím póvlem vypadat, jako že chci vlézt na cigošku.
     Pak se najednou Karel na Jolanu usmál a kývl na ni, aby si přisedla k němu. Byla z toho překvapená, ale poslechla.
     „Tak co, ty černá mrcho, myslíš si, že Mílu sbalíš?“ řekl Karel nahlas, že to musela slyšet celá putyka.
     Zděsil jsem se, ale ostatní to nijak nerozhodilo.
     „Máš to marný. Míla a taková špinavá zrůda, jako si ty, morgoško? Si upadla.“
     Podle toho, jak se tvářili Jiřina a Najman, bylo i pro ně přes čáru, co Karel řekl.
     „Karle, mluv za sebe, a ne za mě!“ okřikl jsem ho.
     „Tak já tě chci týhle obludy zbavit a ty se jí zastáváš.“
     „O nic jsem tě nežádal. Proč se do Jolany tak navážíš?!“
     „Vždyť se na ni koukni, ta si nezaslouží žádný ohledy.“
     „Ohledy si zaslouží každej. Jenže tobě to nedochází, protože jsi zkurvenej zmetek s vyhuleným mozkem!“
     „Cos to řekl?!“
     „Slyšel jsi dobře, ty hajzle.“
     Karel se proti mně za stolem vztyčil a pak bez varování vypálil pěstí. Já jsem něco takového ale čekal, chytil ho za tu pěst a poslal ji i s celým Karlem dál za sebe. Přelítl stůl, narazil do druhého volného vedle, převrátil ho i s židlemi a zůstal ležet tváří k zemi. Vůbec se nehýbal. Jiřina hned vyskočila, klekla k němu a snažila se ho probrat. Pomohl jsem jí s Karlem na židli a s gustem mu vlepil ještě pár facek, po kterých se probudil. Na další rvačku ale neměl chuť. Dostal kafe a Najman omlouval incident u hostinského. Ten byl ale zřejmě na něco podobného zvyklý, tak jen mávl rukou. Teď zase Karel seděl stranou a nevstupoval do debaty.
     „Tedy, Mílo, tys mu dal,“ vzala mě Jiřina v podpaží a pravým ňadrem se mi přitiskla těsně nad loket. „Udělal jsi na mě dojem.“
     „Nechodíš náhodou s Karlem? A kromě toho jsi o dost starší.“
     „Tos nemusel, Mílo. Třicet není žádnej věk. A s Karlem vlastně ani nechodím.“
     „Do toho, jak to máš s Karlem, mě netahej.“
     „Ty to s tou Jolanou myslíš vážně?“ rychle změnila téma.
     „Vůbec, ale nemám rád, když někdo kohokoli bezdůvodně ponižuje.“
     „Myslíš, že je někdy k ponižování důvod?“ položila náhle filozofickou otázku.
     „Myslím, že ne.“
     „Rychle z toho s tou Jolanou vycouvej, nebo si vážně zadřeš pořádnou třísku, bejku,“ přisedl Karel. „Já proti tobě nic nemám, ale morgoše nesnáším. V lochu to byly největší kurvy.“
     „Proč tě zavřeli?“
     „Kvůli fetu.“
     „Proč to bereš?“
     „Myslíš, že jde bez drog tenhle zkurvenej režim přežít?“
     „To netuším. A s nima?“
     „Taky ne.“
     „A otec tě z toho nevysekal?“
     „Od toho nechci vůbec nic. Já od komoušů a jejich režimu nechci absolutně nic. To budu radši řezat široký role papíru na dvě užší, nebo sedět za katrem.“

     Z hospody jsem šel s Jolanou mlčky a ona se do mě zavěsila. Nebránil jsem jí, ale bylo mi to nepříjemné, až jsem se za to sám sobě hnusil.
     „Byl jsi úžasnej, Mílo,“ přerušila ticho. „Ty jsi takovej můj rytíř na černým koni.“
     Ohromeně jsem zastavil.
     „Co že jsem? A vůbec, říká se na bílém koni.“
     „To je jedno. Jsi můj zachránce. Ještě se kvůli mně nikdo neporval. Víš, ještě v děcáku, když mi bylo tak čtrnáct, jsem si vysnila, že až se objeví někdo jako ty, někdo, kdo ve mně uvidí ženu, s kterou by chtěl být, že budu mít konečně trochu štěstí a budu někam patřit. Přece zasloužím štěstí, i když jsem cikánka a nejsem hezká. Doteď jsem nikam nepatřila. Pro cikány jsem byla moc gádžovská a pro bílý zase špinavá cigoška. Ale tys to dneska změnil. Mílo!“
     Jak mluvila, cítil jsem se nesvůj, ale když nakonec řekla s takovou láskou moje jméno, zůstal jsem jako opařený.
     „Jolanko, já... Máš pravdu, štěstí si zaslouží každý. Já ti ho ale nemůžu dát. Zastal jsem se tě, protože tě Karel ponižoval. Ale to bych se zastal každýho. Nesnáším, když někdo lidi ponižuje. Ale my dva spolu... To ne.“
     Chvíli bylo ticho, pak Jolana blýskla bělmy svých očí.
     „Jsi horší než Karel! Ten je aspoň upřímnej! Říká na rovinu, co si o mně myslí. Ty si ale o mně myslíš to samý! Ale balíš to do hezkých řečiček!“
     „Jolano, takhle to nemůžeš...“
     „Nemůžu?! Já nic nemůžu! Dal jsi mi naději a já se do tebe zamilovala. Myslela jsem, že jsi jinej. A ty jsi mi naději hned zase vzal. Ale já se neumím hned odmilovat. Když něco cítím, tak doopravdy. Vy, bílí, jste všichni děsný pokrytci! A ty jsi z nich nejhorší. Vzals mi úplně všechno! Chápeš?!“
     „Jolano já...“
     „Mlč a di do hajzlu, Mílo!“
     Chtěl jsem jí to nějak vysvětlit, ale věděl, že to nejde. Tak jsem mlčel a připadal si odporně. Jolana měla pravdu. Pro ni jsem se vážně stal zlověstným rytířem na černém koni. Co mi zbývalo než jít tam, kam mi doporučila. Stále se ale nade mnou vznášela vášeň jejího divokého vzteku. Nic tak opravdového jsem ještě nikdy nezažil. Ve chvíli té živočišné zlosti byla Jolana krásná.

     Druhý den před polednem přišel mistr Bareš za Moudrou a na mě mávl, abych zastavil mašinu.
     „Právě jsem se dověděl, že se Jolana zabila,“ oznámil nám.
     Civěli jsme na něj, ale nebyli schopni promluvit.
     „Tys jí měl rád, viď, Mílo,“ řekla Moudrá, když Bareš odešel.
     Chvíli jsem sledoval, jak se na jejím tlustém krku leskne odpudivý mastný pot a naprázdno polkl. Od chvíle, kdy jsem do tohoto zaměstnání nastoupil, jsem se tady všeho štítil, lidí, strojů, hlučného a špinavého provozu haly… Ale teď jsem se štítil daleko nejvíc sám sebe. Rozhlédl jsem se po okolí a svět se mi zdál nesnesitelný.