Případ zatoulané Anduly

 

Dívám se do její tváře a žasnu, co dokáže udělat rok strávený na ulici. Bývala tak hezká – a teď? Kdysi růžová tvářička zšedla a popraskala, dokonalý účes se rozpadl do zašmodrchaných chuchvalců, modrý kabátek, ozdobený broží v podobě motýlka, je pomazán bůhví čím. Bezdomovkyně Andula hledí vyčítavě, jakoby mě obviňovala ze svého pádu. Vlastně má pravdu, je to do jisté míry moje vina, že takhle skončila.

Do naší rodiny přišla začátkem listoopadu – byla vybrána z mnoha blonďatých a modrookých holčiček, které se podobaly jedna druhé jako vejce vejci. Čím zaujala právě ona, těžko říci, ale prstík mé tehdy čerstvě čtyřleté dcerky neomylně mířil právě na ni.

„Bude to Andula“, prohlásila, když jsme ji v objemné krabici odnášely domů. Snad proto, že byla jedináček a měly jsme jen jedna druhou, povýšila Andulu na svou sestru a já byla maminka obou.

Byly to moc hodné holky, většinou si vystačily samy, stále si něco špitaly a prožívaly neuvěřitelná dobrodružství, o kterých mi potom dcerka barvitě vyprávěla. Na důkaz své sesterské lásky věnovala Andule svůj poklad – motýlka Emánka, kterého jí kdysi daroval Mareček, dcerčin ctitel ze školky .

Blížily se vánoce a já po večerech vyráběla ze zbytků hadříků a bavlnek oblečky a peřinky, protože bylo nemyslitelné, aby Ježíšek na Andulu zapomněl.

 

Toho roku napadla spousta sněhu, takže na Boží hod jsme všechny tři vyrazily na výlet do lesa.

S hlasitým výskáním jsme na saních sjížděly nedaleký kopec a k večeru se rozdováděné a prokřehlé vracely domů.

Bylo mi skvěle, jako bych se vrátila do dětských let, kdy jsem se na stejném kopci se stejným nadšením oddávala zimním radovánkám.

„Andula, mami, Andula se ztratila!“

Výkřik plný zoufalství mě vytrhl z povznesené nálady.

Sáňky, na kterých si ještě před chvílí hověla, byly prázdné. Okamžitě jsme se pustily do záchranné akce. Čelem vzad a proběhnout celou trasu, prohlédnout každý kousek zasněžené plochy, nahlížet pod stromy a keře, vyptávat se kolemjdoucích. Bez úspěchu.

Nikdy předtím ani potom jsem neslyšela svou dcerku tak zoufale plakat, jako tehdy, když ztratila svou sestřičku.

„Měla jsi na ni dávat pozor, když jsi maminka,“ vyčítá mi trpce a já se cítím provinile. Konejším svou holčičku a slibuji možná nesplnitelné – že zítra ji určitě najdeme.

Druhý den jsme se vydaly znovu prozkoumat okolí a cestou lepily na sloupy lístečky

s následujícím textem.

Ztratila se panenka slyšící na jméno Andula. Měla modrý kabátek, pruhovanou čepičku a byla moc krásná. Zprávu o pohřešované možno podat na toto telefonní číslo.

.Ani tohle opatření však nevedlo ke kýženému cíli – Andulu jsme nenašly.“

Okamžitě jsem jí nabídla to nejschůdnější řešení – zítra půjdeme a koupíme novou.

Nad touto alternativou však dcerka vrtěla hlavou.

„Proč nechceš,“ naléhala jsem, „vždyť by byla úplně stejná.“

„No jo, ale už to nebude Andula,“ popotáhla nosíkem.

Trvalo skoro měsíc, než se se ztrátou vyrovnala. Noc co noc se jako stín připlížla k mé posteli

a rozespale kňourala, že se jí stýská.

Jak plynul čas, vzpomínka na Andulu se z její mysli pomalu vytrácela.

Až v létě na báječné dovolené u moře si vzpomněla.

„Andula by se stejně nemohla koupat,“ řekla znenadání, „je moc malá a bála by se, víš.“

„Tak, že je vlastně dobře, že tu není, viď,“ zkouším ji a ona pokývne hlavou.

„Já jí to budu všechno vyprávět, až se s ní potkám.“

A já si uvědomila, že žal nad její ztrátou si s úžasnou dětskou logikou zpracovala.

Bylo opět před krátce před vánoci. Vracela jsem se z práce, bolela mě hlava a měla chuť se projít. Jdu pomalu lesní cestou, vdechuji svěží a sněhem vonící vzduch.

A pak jsem ji uviděla. Ležela zaklíněná ve spodních větvích křivolakého smrčku, bůhví, jakým způsobem se tam ocitla. Možná ji někdo nabral sáňkami a nechtěně odhodil stranou, možná ji odkopl úmyslně, aby nepřekážela v uježděné dráze.

Něžně ji vyprostím ze zajetí pichlavého jehličí a v tu chvíli uvěřím na zázraky.

 

Je Štědrý večer a ozve se stříbrný zvuk zvonečku. Holčička běží ke stromku a tam, podepřená lepenkovou krabicí stojí Andula, oblečená do modrého kabátku s motýlkem na klopě a pruhované čepičky. Dcerka opatrně zdvihne panenku do náručí, tiskne ji k sobě a po tváři se jí kutálejí veliké slzy. Pláčeme obě. Možná, že pláčeme všechny tři.