Doktor Forst a Marta - 3.

3.
Forst kráčel zvolna po chodníku a užíval si ten vnitřní pocit síly. Díval se na ženy kolem. Tahle by šla. No tahle taky. Ne, řekl, když uviděl její obličej. Nebudu spěchat. Co kdybych vybral špatně. Co pak s ní. Mefisto by mu třeba pomohl, ale i tak, nechtěl se zaplést do něčeho nepěkného. Jeho manželství bylo pro něj slušnou lekcí. A přitom to začalo docela pěkně. Teď to jasně viděl, jak se k sobě nehodili. Ale jak to poznat předem. Jinak moc zkušeností neměl. Ženy ho moc nepřitahovaly. Nebo nebyl přitažlivý on? Nevěděl. Prostě to nějak neuměl. Když žena odešla, cítil značné ulehčení. Ale zároveň tíživou samotu. Pokukoval po ženách a snažil se vysílat signály, ale marně. Místo, aby řešil svou finanční situaci, řešil svou samotu. Nevyřešil nic. Ale teď se karta obrátila. O tom již nepochyboval. Vkročil do budovy astronomického ústavu. Dnes půjdu pěšky, řekl si. Proti němu šla štíhlá tmavovláska.

„Stav se u mne v kanceláři“, řekla. „Už jsem to přečetla. Malinko jsem ti to seškrtala, bylo to trochu dlouhé“, řekla omluvně. „Ale je to opravdu zajímavé, to by ti mohlo vyjít i v zahraničí. Je to opravdu objevné“, řekla povzbudivě a pokračovala v chůzi.
Ohlédl se za ní. Marta. Proč ne ona. Vzpomněl si, jak jí dával článek přečíst. Jak si na ni v té chvíli pomyslel, ale pak myšlenku zavrhl. Byla příliš pěkná pro něho, ztracenou existenci. Teď ale může, co chce.

Co je dnes s tím Markem?, řekla si Marta, když brala další zatáčku na schodech. Chvíli měla chuť se otočit, ale pocítila jeho pohled na zádech, tak pokračovala dál. Však on přijde, řekla si. Je to opravdu zvláštní člověk, ten Marek, běželo jí dál hlavou. Takový nesmělý, jakoby ponořený sám do sebe. Nebo spíš ztracený sám v sobě. Všichni si tu povídali o jeho povedeném manželství a jeho neslavném konci. Bylo jí ho líto. Žena ho prý oškubala jako slepici. Jednou ji tu potkala. Muselo se mu ulevit, když se jí zbavil, pomyslela si při té vzpomínce. Hezká byla, ale studená jak psí čumák. Dnes byl takový jiný, jako by vyhrál v Sazce. Docela se jí líbil a dávala mu to lehce najevo. Ale nijak ji netrápilo, že nemá zájem. O muže neměla nouzi. Procházeli jejím životem, někteří jen na chvíli, s několika i žila. Děti neměla. Nějak na to zatím nebyl čas. A ani myšlenky. Užívala si života, jako by měl trvat věčně. Její matka toužila po vnoučatech. Mrzelo ji, že ji zklamává, ale nemůže svůj život podřídit přáním matky.

Přišel do své kanceláře. Po stole se válely stohy papírů a odborných časopisů. Kolik let strávil v této kanceláři? Ani to nechtěl počítat. A jaký byl výsledek? Co dokázal? Popravdě vlastně nic. Výsledky měl, to ano, ale když přijel před měsícem ke strýci do Děčína, a ten se ho zeptal, Marečku, tak co práce?, přišel jsi za ty roky v tom tvém ústavu na něco zajímavého?, nevěděl, co mu má odpovědět. Řekl něco jako, zkoumám radiové signály z vesmíru, a některé jsou docela zajímavé. Strýc se nedal odbýt. Ano? A jak zajímavé? Mohli by tam být ve vesmíru mimozemšťané? Povzdychl si. Otázky na mimozemšťany nesnášel. Připomínalo mu to manželku. Ta mu říkala dost často marťane. Pak přešla na ufouna. To už se jejich vztah chýlil ke konci. Práce ho moc nenaplňovala. Studovat astronomii, to ho bavilo. Ale v praxi se k pořádnému výzkumu nedostal. Mohl by se obrátit na Mefista. Ten by mu dopomohl k nějakému objevu. Zašklíbil se při té představě. O takový objev nestál. Neměl potřebu být v novinách. A už vůbec ne kvůli falešnému objevu. Vlastně by už vůbec nemusel chodit do práce, napadlo ho. Mefisto ho zabezpečí až do smrti. A pak, zasmál se pro sebe. Peklo. Jaké to tam asi je? Měl by se asi bát. Ale vzpomněl si na Goethova Fausta a na Bulgakova Fausta a Markétku. Vlastně to s nimi dopadlo dobře, pokud si vzpomínal. Třeba s ním nebude tak zle. Možná ho napadne nějaké nesplnitelné přání, tak to znal z pohádek. Ale to se mu zdálo trochu dětinské a trapné. Podepsal, tak jaké vykrucování. Teď to nebude řešit. Koneckonců lepší peklo než to velké ošklivé posmrtné Nic, o kterém ho učili ve škole.

Rozhlédl se po kanceláři. Že by to tu zabalil? A co pak? Slyšel o lidech, kteří vyhráli v Sazce. Většinou prý dopadnou špatně. Štěstí jim to nepřinese. Možná kolem štěstěny otáčí sám ďábel, napadlo ho. To by tomu tak odpovídalo. Ne, takhle hloupý on není. Nesmí se unáhlit. Musí to vymyslet. Taky by se mohl trochu pomstít manželce, napadlo ho. Když už má přijít do pekla, tak ať má k tomu pořádný důvod. Co by jí tak provedl? Je to pod tvojí úroveň, říkal mu hlas v hlavě. Já vím, ale něco přeci jen, pro pobavení. Nějaký ten kanadský žertík, to by snad šlo. Posadil se a pustil počítač. V tom zazvonil telefon. Marta.

„Nestavíš se pro ten článek?“, řekla. „Dělala jsem poznámky rukou, raději čtu dokumenty vytištěné na papíře než v počítači. Nebo ti to mám nasklenovat?“, dodala.
„Ne, nemusíš“, řekl spěšně, „rád přijdu. Můžu hned?“
„Jasně, dáš si kafe?“, zazněl její pěkný hlas ze sluchátka.
„Dík, rád“, řekl a zavěsil. Měl pocit, jako by si domluvil rande.
Vstoupil do její kanceláře a jejich oči se střetly. Na ten pocit pak často vzpomínal. Chvíli se tiše dívali jeden druhému do očí. Za těch pár nekonečných vteřin ticha se duše domluvily. Pak se posadil. Pili kávu, říkala mu cosi o tom článku, ale to vlastně nebylo důležité.
„Teď je řada s kávou na mě“, řekl, když odcházel. „Přijdeš na kávu ke mně nebo půjdeme někam ven?“
Začala se smát. „Vždyť tam máš jen jednu židli!“
Smál se s ní. A pak ho něco napadlo.
„A vadí to?“, řekl s lehkým úsměvem.
Její smích se trochu ztišil. Trochu přimhouřila oči.
„Ne“, řekla a po chvilce.
Zdálo se jí pak, že je maličko v rozpacích, a to ji pobavilo.
„Půjdeme si někam sednout, tady není ta správná atmosféra“, řekla pak. „Klidně můžeme tady dolů do Sedmého nebe, není to tam špatné.“
„To není, odpověděl, tak kdy?“
„Zítra po práci?“, nadhodila. Mlčky přikývl.

Cestou zpět do své kanceláře se stavil na WC. Když si myl ruce, dlouze se zadíval do zrcadla. Zkoumavě si prohlížel svůj obličej. Změnilo se něco? Nemohl uvěřit, že to šlo tak rychle. Jak to ten Mefisto udělal? Teď půjdete na kávu a pak ji zatáhneš do svého doupěte?, ozval se vnitřní hlas. Nech toho, odpověděl nevrle. To není slečna na jednu noc, odpověděl hlasu. Popravdě, uvědomil si, se slečnami na jednu noc neměl žádné zkušenosti, a ani mu to nechybělo. Co mu chybělo? Všecko, odpověděl hbitě komentátor v hlavě. Povzdychl si a vyšel ze záchodu. Možná o všem moc přemýšlím, řekl si. Nechám tomu volný průběh.