Cesta labyrintem světa

1.

     Tma. A ticho. Jen jakési vzdálené tiché zvuky. Ale pak se něco začne dít. Je to zvláštní pocit. Nevíš, co se děje. Cítíš tlak, obrovský tlak. A pak jsi náhle vržen do světla. Všude světlo. A zvuky. Jsi zmatený. Cítíš ohromnou tíži. A chlad. Zmocní se tě strach. Pláčeš. Bílé ruce tě berou a podávají si tě, omývají, osušují. Vítej na světě, Matěji Diviši, vítej v labyrintu světa druhého tisíciletí, které za pár desítek let skončí, v očekávání třetího tisíciletí, které začne, než se naděješ, i když to bude ještě nějaký čas trvat. Tato vzácná chvíle, která bude tebou zapomenuta, utkví tvé matce v paměti navždy. Předala ti štafetu života, která se vine už od temnot neznámých časů, kdy život začal. A ještě dál, kdy začal svět.

     Matka tě bere do náruče a pozorně si tě prohlíží. Tvé oči tázavě hledí, zatím ještě jaksi nepřítomně. Ještě nejsi plně zde. Odkud přicházíš, malý človíčku? Z nicoty spojení dvou buněk? Ze světa mimo tento svět? Je tvá duše nová nebo dávná? To je tajemství. Tvé oči jsou jakoby bezedné, jako je život, zdá se, bez počátku. Tajemství obklopuje život ze všech stran. Je jím orámován jako obraz. Život jako obraz. Právě maluješ první tahy štětcem. Nebo je maluje sám osud? Až bude obraz dokončen, až jej opustíš, bude uložen v duších tvých blízkých i vzdálených, než jej vyvěsí osud v galerii zapomnění. Ale teď jsi zde, v matčině náručí a cítíš její vůni, její dech, její klid. Matka, královna tvého dětství, rozprostírá nad tebou svá ochranná křídla. Je ti dobře a usínáš.

     A již přichází otec. Jde pomalým krokem, ten sebejistý člověk se náhle cítí dojat. Má syna, rod Divišů nezanikne. Dívá se na spícího chlapce. Pohledem sklouzává na svou ženu a pohladí ji po vlasech. To je krásný pár, pomyslí si sestra, která jde kolem. Proč já jsem sama, proč jsem už potřetí sama, pomyslí si hořce. Někteří mají štěstí, ale mně se vyhýbá. Manželé zachytí její pohled a zdvořile se usmějí. Ach to štěstí, to jsou prchavé okamžiky, copak mohou trvat věčně? Kdo ví, co si rozmarný osud na koho uchystá? Na každého něco. Copak čeká tebe, malý Matěji? To je tajemství osudu. Tajemství skryté v životě samém. Celý život máš před sebou. Tolik možností. Tolik náhod. A utrpení také. Tolik by tě chtěli milující rodiče všemu zlému uchránit, ale utrpení se vyhnout nelze. Jednou se dozvíš starou řeckou báji o ženě, která měla možnost požádat za svou pomoc všemocného Dia o dar. Přála si ta milující matka, aby její děti v životě netrpěli. Hromovládný Zeus je na místě zabil. Jinak tomuto naivnímu přání vyhovět nelze. Vymýtit ze života utrpení, to nesvede ani nejvyšší bůh.

     Otevíráš oči, tvůj spánek je lehký jako pírko. A čas letí, od neznáma do zapomnění. Jsi doma, v nazdobené postýlce, malí okřídlení koníci se nad tebou vznášejí, slyšíš cinkání. Směješ se očima i pusou. Nad tebou se sklánějí veliké obličeje. Neznáš je jménem, neznáš ještě žádná jména, neznáš slova. Znáš jen zvuky. Pozoruješ svůj malý svět, plný zvuků, barev a vůní. „Celý po tatínkovi“, říká dojatě babička Divišová. „Zdá se mi trochu hubený, máš dost mléka?“, dodává po chvíli směrem k tvé matce, když tě drží v náručí. Tvá matka se usmívá a mlčí. „Zdá se mi, že ho kojíš moc často“, říká babička po chvíli. „Když nevydrží bez kojení tři hodiny, tak máš málo mléka“, dodává důrazně. „A taky jsi nevyspalá, podívej se na sebe. A chudák Tomáš je také nevyspalý, vidím to na něm“, pokračuje. „Víš, že má náročnou práci, musí si odpočinout“, dodává přísně. Tvoje matka se už neusmívá a ty taky ne. Atmosféra houstne a ty to cítíš. Pláčeš. Matka tě přikládá k prsu. Do místnosti vchází tvůj otec. „Už zase kojí“, obrací se k němu nespokojeně babička. Tvůj otec mlčí. Těká pohledem mezi přítomnými.

      A už je ti půl roku. Už poznáš spoustu věcí. Poznáš své lidi. Je večer. Pomalu usínáš ve své postýlce. Z usínání tě vyruší hluk. Bouchnou dveře. „Proč jdeš tak pozdě?“, říká tvoje matka. „Byl jsem u našich“, odpovídá tvůj otec. „Táta potřeboval s něčím pomoct. Rovnou jsem se tam navečeřel“, dodává. „Já na tebe čekala s večeří“, odpovídá tvoje matka s hořkostí v hlase. „No tak jsem se zdržel“, říká dotčeně otec. „Už jsem dlouho nebyl doma“, dodává omluvně. „Doma?“, zvedá hlas tvá matka. „Doma jsi snad tady!“, dodává. „Nech toho“, zvedá hlas tvůj otec. „Měla bys jít k psychologovi. Máma říká, že to není normální, jak se chováš. Odmítáš každou její radu. Vždyť je to lékařka! Musíš pořád prosazovat svoje?“, skoro už křičí. Svírá se ti hruď. Pláčeš. „Proč zase řve?“, říká tvůj otec a jeho hlas je chladný jako břitva. „Protože jsi přišel“, říká smutně tvoje matka. „Celý den byl v klidu. Protože tu byl klid.“

     A co se stane teď? Řekne tvůj otec, tak jestli kvůli mně, tak já tu nemusím být a třískne dveřmi? Nebo se zarazí a začne přemýšlet? Jak to rozhodne tajemný osud? V kuchyni je náhle ticho. Co se děje? Nevíš. Přestáváš plakat a usínáš. Ráno je u tebe tvůj otec. Osud mu dává ještě šanci. Nebo si ji dává on sám? Bere tě do náručí. Smějete se na sebe. „Jak ses vyspal, rošťáku?“, ptá se tě. „Necháme mámu trochu vyspat“, říká a bere tě do kuchyně. Zapomněl jsi na včerejší večer a radostně máváš rukama, když tě táta přebaluje. Ale zázraky se nedějí. Uplyne několik dní a je to tu zase. Hádka rodičů. Tentokrát se snaží být oba klidní. Nepláčeš. Ale neusmíváš se. Neklidně těkáš pohledem po pokoji a dudlík v tvé puse neklidně poskakuje. „Tvoje máma je ze staré školy“, říká tvoje matka. „Já věřím, že to myslí dobře, ale já prostě o její rady nestojím. A jestli ti to nedochází, tak nám ničí manželství“, dodává. „Copak nevidíš, jak se chová? Proč nás nenechá žít?“, říká nešťastně. „Nemáš ji ráda“, říká temným hlasem tvůj otec. „To si nezaslouží“, dodává a odchází.

     Dlouho jsi otce neviděl. Skoro ho nepoznáváš, když se k tobě sklání. Držíš se mámy za ruku a vzhlížíš k němu. „Snad nebudeš plakat“, říká ustaraně otec a bere tě do náručí. Díváš se na mámu a ta se usmívá. Je to dobré, nemusíš se bát. „Tatínek se vrátil“, říká tiše máma. „Stýskalo se mi po tobě“, říká táta a vidíš v jeho očích slzy. Náhle tě tiskne k sobě. „Už to bude dobrý, bude to dobrý“, říká konejšivě. A je to dobré. Ale ne navždy. Nic není navždy. Ale co ty o tom víš, Matěji. A proč by tě to taky mělo zajímat? Jsi šťastný, protože máma je šťastná a táta taky.

     A čas poskočil. Nejdřív jsi začal chodit, pak běhat a nakonec mluvit. Jsi středem pozornosti. Slyšel jsi ho, směje se máma. Podívej, co dělá, chechtá se otec. Jsou ti dva roky.  Chystá se oslava. Jedete autem. „Jedeme za babičkou“, říká máma. „Babi“, říkáš. „Babi, kde je?“, říkáš a rozhlížíš se. „Není tu, jedeme k ní“, vysvětluje otec. Nerozumíš. Znáš jen přítomnost. „Uvidíš obě babičky i oba dědečky“, vysvětluje máma. Rozhlížíš se a vidíš jen míhající krajinu. Cesta uteče rychle a jste na místě. K autu přichází hlouček příbuzných, ty si ale všímáš psa, který se jim proplete mezi nohama a běží k tobě. Je velký jako ty, díváš se mu uchváceně do očí. Vidíš jeho rozesmátý psí obličej a vzadu vrtící se ocas. „Jé“, voláš nadšeně. „Neboj, Majko, má rád děti“, říká kdosi z hloučku a všichni se smějí, když tě ta chlupatá koule začne oblizovat.

     Jdeš pak z náručí do náručí, ty se ale za chvíli vykroutíš a běžíš za psem. V září půjde do jeslí, říká komusi máma. „Doma tě to už nebaví, že“, ozve se odpověď. „To ne, ale slíbila jsem jim to. Slíbili mi zkrácený úvazek“, říká máma. „Tak to máš dobrý“, říká babička Divišová. „Babičky na pomoc budeš potřebovat“, říká další hlas. „A dědečky taky“, ozve se vesele děda Holý, mámin táta. Slyšíš jeho hlas a jdeš k němu. Děda tě něčím fascinuje. Děda je takové sluníčko, vousaté sluníčko. Babička Holá je takové druhé sluníčko. Jsou takový veselý pár. Škoda, že je uvidíš tak málo. Bydlí daleko. Jsou už staří, máma je jejich nejmladší. V tvých vzpomínkách jsou to takoví stařečci obklopení kouzlem venkova. Zůstane ti v mysli obraz. Starý dům v zahradě plné starých stromů obsypaných ovocem. A malá zahrádka za domem. A dlouhá, dlouhá cesta z domova autem, na jejímž konci je toto vzdálené království. Je náhoda, že všechno krásné je vzácné?