René...

Už po sté poslouchala dětský hlásek dávné francouzské zpěvačky. Ta nevinnost, jemný hlas. Vtláčel jí do očí slzy. Vracely se jí vzpomínky na odpoledne, minulý týden, období před rokem…

„Ahoj, já jsem René, učím tady zpěv.“ Představil se tenkrát. Polovina září, venku krásně a ona se šla přihlásit no hodiny zpívání. „Jitka,“ špitla tiše. Mladík ji upoutal na první pohled. Svalnatá postava, rozcuchané vlasy, volné oblečení. Čekala by cokoliv, starou přísnou učitelku, tlustého zpoceného chlapíka, ale zrovna tohohle manekýna? Pamatuje si, jak si sedl do křesla a pokynul rukou. Vyschlo jí v krku. Co zazpívat? Nečekala, že hned první hodinu bude muset něco vybalit. „Ehm…“ Odkašlala si. „Já… Nějak jsem se nepřipravila…“ Omlouvala se. „Hvězda zazpívá i bez přípravy…“ mrkl na ni. „Co takhle tvou oblíbenou písničku? Typoval bych tě na něco jemného?“ V rozpacích si přehrávala své nejoblíbenější písničky… „Shania Twain?“ zeptala se… Mlčel. Zhluboka se nadechla a začala zpívat. Za pár vteřin jako by zapomněla, že je nervózní a že před ní sedí kluk, kterého viděla snad jen v časopisech. …Man! I feel like a woman! … Užila si poslední slova. Pomalu otevřela oči. „Ty nejsi hvězda… Ty jsi mega star!“ Hodnotil René Jitčin výkon…

„A na závěr našeho večera vystoupí náš pěvecký i životní pár: René a Jitka!“ zakřičela pořadatelka vystoupení do mikrofonu a předala „slovo“ těm dvěma. Duety. Jak krásně zněly od dvou zamilovaných hrdliček.
„Jo, to bylo před týdnem… Sláva, úspěch, štěstí…“ rozbrečela se Jitka…

Měli sejít v sedm u kina. Čekala dvacet minut, hodinu… Marně se snažila Renému dovolat. Zvonila k němu do bytu. Bez výsledku. Sedla si na schody před panelák. Jako by doufala, že přijde každou minutou a omluví se, že mu do toho vlezlo něco důležitého. Před půlnocí to chtěla zabodnout. Rozlámaná a promrzlá vstala, udělala pár krůčků a najednou na cestě zahlédla Reného auto. Pousmála se, ale cítila něco špatného ve vzduchu. Z auta vyskočil René a… dlouhonohá blondýna… „René?“ vykřikla Jitka. Otočil se, když si jí však všiml, rychle se otočil zpátky. Ale věděl, že není úniku. „To… To je moje kamarádka…“ Vysvětloval… „Hm, já jsem pro tebe taky jen kamarádka? Celý ten nádherný rok?“ vlepila mu Jitka facku. Obrátila se a běžela pryč. René za ní něco volal. Bylo jí to jedno. Byl jí ukradený celý svět.

Proč jen ji tolik zklamal? Proč? Odpoledne stála na břehu řeky a do jejího toku vházela všechny vzpomínky. Věcné i citové…