v jatelině

Ten nápis přes celou silnici mě nenechal celý den v klidu. Byla to natolik nezvyklá věc v mém životě, natolik znepokojivá… Nikdy mě nenapadlo, že by se dalo tak úžasně psát přímo na asfalt. A tak dobře, že to ani auta nerozjezdila, ani náklaďáky, pořád šlo vše dobře přečíst. Nápis svítil skoro přes celou šířku cesty.

Velikým bílým písmem na šedivém podkladu:

LADISLAV MARTYKÁN NEVINĚ UMUČEN PROČ A ZA CO?

I s tím chybějícím N, zrovna jsme to brali ve škole, v téhle větě je to příslovce a ne podstatné jméno.

Bylo to napsáno před barákem Martykánů na autobusové zastávce. Stál tam žigulík Veřejné bezpečnosti a pobíhali vojáci se psem z pohraničního útvaru. Jeden vojcl zkoušel nápis gumovat podrážkou, jenže to nebyla žádná křída, ale poctivá barva. Nedařilo se mu ho ani trochu rozmazat. Písmena nepovolila, i když je poléval vodou z kanystru.

Kousek odtud, na parkovišti pod vinohradem, stála cestářská cisterna a mašinka k dělání bílých krajnic. Včera jsme kolem toho monstra kroužili na kolech, byla neděle, jestli se něco nedá šlohnout. Barevné drátky od světel na parádní vyplétání špic kola, nebo něco podobně užitečného. I dvanáctiletému klukovi bylo jasné, odkud je ta barva, že je cestářská a jen tak dolů nepůjde. Jenže kdo by poslouchal kluky.

Odpoledne, doma u oběda (ve škole jsem na jídlo nechodil, mamka vařila každý den, do práce nemohla skrz rakovinu), jsem se jí na ten divný nápis zeptal.                                                    

„Tomu nerozumíš, Zdenku. Běž si udělat úlohy.“ Odbyla mě spíš tak nějak smutně než příkře.

„Raději běžte králíkům pro jatelinu, včera jste toho moc nedonesli. Ne pro tu starou za barákem, ta je už samý stonek. U rybníka je mladá,“ rozčílil se tatínek, protože ty kurvy, slyšel jsem ho včera říkat na dvoře, stonky nesežerou a zašlapou je do slámy a kdo má pak furt kydat takové kopce. Takže normál, nic, co bych nečekal. Ta prťavá jatelina je pěkný hnus. Vysoké nasečeme plný koš za pět minut, mladou budeme s bráchou rvát u země nejmíň hodinu s vražedně ostrým kosákem těsně u prstů.

„Já vím, kde vzali tu barvu,“ pochlubil jsem frajersky mezi sousty. Měl jsem té zvláštní záležitosti plnou hlavu.

„Hergot povídám ti, že ne tu stonkatou!“ křikl po mně otec, až jsem raději stáhl hlavu mezi ramena, ale pohlavek nepřiletěl. „A žádný fotbal do tmy!“ To bylo blbé, fotbal jsme měli v plánu. Za to, že se stmívá pitomě brzo, snad kluci nemůžou.

Po ruce mi stékalo sádlo ze zadního stehna králíka. Ne že bychom měli sádelnaté králíky, ale králík se pekl vždy společně s něčím od prasete, aby nebyl tak suchý. Ti kluci nás jednou sežerou, říkala často maminka u stolu se dvěma pekáči. Jen ať si dají, odpovídal vždycky tatínek. Kluci, pamatujte si, tolik masa už nikdy v životě mít nebudete!

Tatínkovo absolutní štěstí bylo, když byl plný mrazák masa a zavařovačky plné masa a ve špajzu visely špalíčky uzeného a špeku a klobásky… Zabíjeli jsme ročně čtyři prasata a asi milion kuřat, kačen, králíků a holoubat. Všechno jsme spolehlivě sežrali.

Tatínek měl masové trauma, v dětství trpěl hladem. Jejich obrovské hospodářství bylo tak trochu lakotné. Maso, vejce, mlíko, všechno prodávali a za peníze kupovali další a další krávy a koně a pole a vinohrady, aby jim to potom komunisti všechno sebrali. Tatínkova nejoblíbenější vyprávěnka byla o suchém chlebu, který si tajně mazal švestkovými povidly ze spodní strany, aby to babička neviděla a nezflákala ho za rozežranost. Tatínek, rok narození 1942, Chorvatsko, nám taky vyprávěl o válce, takže až tak vážně se všechno brát nedalo.    

Děda komunistické řádění nepřežil, ale umřel snad na nějakou nemoc, ono se to přesně nevědělo. Babička říkávala, že poprvé si odpočinula až v družstvu. Už ve čtyřiceti byla úplně udřená.

„Mami, kdo je umučený?“ zeptal jsem se znovu, když otec odešel na dvůr.

„Nikdo,“ šeptla, ačkoliv kdybych jí takhle odpověděl já, byla by dost nepříčetná.

„Mami?“

„Paní Martykánové je mi moc líto.“ Zdála se mi smutná, jenom kousek od breku.                                              

„Paní Martykánová tam napsaná není,“ upozornil jsem ji. Něco se povídalo, že její manžel nebo syn nebo kdo byl ve vězení, ale nic moc jsem o tom nevěděl.

„Někdy trpí nejvíc ten, o kom se nepíše,“ řekla mi maminka, asi abych měl o čem přemýšlet.

Osobně znám jen dva umučené. Ježíše, ten visí na kříži u nás v kostele, a Gojko Mitiče, toho mučili u mučednického kůlu ve filmu Synové Velké medvědice, ale ten se z toho velmi vtipně dostal. Ježíš prý taky, ale u něho nevím, jak to s ním přesně bylo dál. Ptal jsem se babičky, ona ví o kostelních věcech všechno, ale jenom obrátila oči k nebi a řekla odpusť mu, Pane, budu se za něj modlit, což se mi zdálo docela slabé.

Šli jsme s bráchou na tu pitomou jatelinu. Do proutěného koše jsme hodili kopačák a dva srpy. Já ještě zaběhl do garáže a propašoval starou hliníkovou konvičku a štětku, co byla tak zatvrdlá od barvy, že jsem ji musel roztloukat kladívkem.

Za přejezdem, v mladé jatelině, jsme hráli fotbal skoro až do tmy, bylo nás asi deset kluků z Kolonky. Pak jsme všichni žali jatelinu a trhali rukama jako diví, už na ni pořádně nebylo vidět. Bylo jasné, že zase přijdeme pozdě a budou řeči.

Na asfaltovém plácku pod vinohradem pořád parkoval cestářský stroj. Nevěděl jsem pořádně, jak na to, ale Vaca jo. On ví totiž všechno. Odřízl srpem jednu z plastových hadiček a napustili jsme plnou konvičku úžasné nezničitelné barvy. Vlastík potom na hadičce udělal uzel, aby všechna ostatní barva z cisterny nevytekla cestářům na zem. Ještě by nás zavřeli a mučili jako toho Martykána.

Všichni z Kolonky, kdo šli v úterý ráno na vlak nebo na autobus nebo nakoupit do Jednoty, si mohli přečíst kousek před barákem Ivany Kohútové další úžasný nápis přes celou silnici.

Svítivě bílou barvou, kterou ani náklaďáky nedokážou rozjezdit.

MILUJU  TĚ  IVANO  K.

Žádné auto Veřejné bezpečnosti u toho nápisu nestálo, ani vojáci, ale stejně mi připadalo, že jestli ne jako Gojko Mitič, tak skoro jako umučený Ladislav Martykán jsem taky tak statečný.