Je NeSen Sen?

 

Ocitla se na neobyčejném místě.Po špičkách ,téměř neslyšně, přeběhla kolem dveří,

kde tušila neobvyklý vývoj.

Asi  byla v té dané chvíli jediná,i když možná už jich někde v prostoru bylo víc a

ona věděla,že to tak prostě je,že s tím nic neudělá,možná dokonce ani nechce

udělat,že s tím vlastně ani nic udělat nejde.Že je to zkrátka věc přirozeného

vývoje a svobodného rozhodnutí.

Ano,byla teď opravdu sama,měla jedinečnou šanci,i když tušila,že to tak nemůže být

napořád,byť si  na začátku nechtěla připustit,že zkrátka ve správném čase dojde

ke změně.

Nešlo tomu odolat,vnímala palčivou a neutuchající stopu věcí minulých,ale i

budoucích,někde uvnitř se tomu bránila,ale nešlo onu spontaneitu zastavit.

Rozsvítily se pomyslné kontrolky,ale jakoby se spustil jiný druh uvažování

a náhledu,skryté stopy v paměťových drahách vystoupily v uzlových bodech

do vědomí a probudil se neodbytný pocit vlídné i jiskřivé blízkosti,který odněkud z

hloubi vyvstával na povrch.Promluvilo Srdce.

I když tak nedůvěřivá,plachá a nesmělá,pocítila překvapivou,tak samozřejmou

důvěrnost,skrze kterou prostupoval pocit laskavého bezpečí a laskavosti jako takové.

"Tady je ještě Svět v pořádku" - blesklo jí hlavou a srdce odpovědělo : "No

vždyť se znáte tak dlouho".

Když před tím v tichosti minula dveře,za kterými letmo vytušila nepoznané,

nedalo jí to a upřela svůj zrak na ohmatanou mosaznou kliku s omšele vypadajícím

starým klíčem, vsunutým do velké klíčové dírky.

Tak dlouho klíč svým  upřeným pohledem s klíčícím přáním v srdci hypnoticky prohlížela,

až se,aniž by se jej dotkla,začal sám pomalinku otáčet,jakoby ten pohyb prováděla

neviditelná ruka a dveře se polehoučku,bez zbytečného hluku začaly otevírat.

Závan různých přírodních vůní,bzučení včel,hýbající se zelené výhonky,lovící svými

úponky opory a přerůstající uvolněný práh,ptačí zpěv,různé jiné zvuky,do Světa

zádveří vtištěné rašící a růstové síly i síly tlení,prostě podivuhodný Svět,živoucí,

živelný a nezměrný a do toho vynořující se tak typické silné paže s velkými dlaněmi

a někde v skrytosti rostliny,které dýchají vzácností.

Všechno jakoby čekalo na touhu objevovat ruku v ruce s laskavým a zkušeným

Průvodcem bujícího Světa,

"Tedy pojď dál,Tvůj čas je zde vyměřen,s tím musíš počítat,tedy neotálej,čas tu běží

jinak.Ber nebo nech být.V mé blízkosti uvidíš zázraky, nesené Květonoši,potkáš

Stříbřitého Silfaga,pověstného Strážce s třema bystrýma očima a jeho družinu

štíhlých a odolných Stříbrníků,kteří jej provází a ochraňují.Potkáš i jiné bytosti.

Sama se v bezpečí otevřeš a odhalíš zahalené,odevzdáš se a pustíš zakalené,

vykoupeš se ve všech těch odstínech,vůních,pohybech a pohnutkách laskavé

a láskyplné sounáležitosti vně i uvnitř.Rád budu Tvým Průvodcem,už Tě

znám,obdarujeme se navzájem,mám Tě rád,jmenuji se Andyn.Zvládneš to,jsi

drobná,ale ne slabá.Budou i nesnáze,bolesti a protivenství,zvládneš to,vím to".

Jeho bystrá očka radostně zamrkala,šibalský úsměv pootevřel drobná ústa

a svalnaté paže se rozevřely,aby ji na uvítanou přivinuly na širokou hruď.

Pocítila radost,touhu i vděčnost,netušila,že ji ještě něco takového potká

a zároveň vytušila už na samém počátku poslední,zapadlou,křišťálovou slzu ,zatím

nehnutě usazenou v nejhlubším žlábku,která se měla vyplavit,až se pro ni

dveře opět zavřou.Jen ona mohla ovlivnit,zda se slza,až se vyplaví, jen rozpustí

nebo navždy zůstane čirým Křišťálem.

Ovšem ten jedinečný třpyt oboustranné laskavé blízkosti,ten odlesk spřízněnosti a

vzájemného obdarování

zanechá stopu navždy.Stane se jedním se světelných bodů na tmavém pozadí

nekonečnosti.Stane se hvězdou.Stopař je bdělý.

Jednou se dveře opět otevřou a ona po paměti vklouzne a díky správnému

načasování tam bude moci zůstat.

Stopař je bdělý.Je bdělý navždy......

 

 

P.S. Do třetice všeho dobrého.....                                            

                                                          

                                                           Co je to blízkost?

                                                           To v srdci něco hne se.

                                                           Někde hluboko živá plnost

                                                           jak přetékající voděnka hrne se.

                                                           A zemi zavlažuje,

                                                           kapkami průhlednými hladí,

                                                           v té blízkosti vše se vyjevuje,

                                                           nic nevadí.