Jde o mě, ne o ně.. O ty druhé...

Je večer. Pozdní večer. Noc. Ležím v posteli. Ve své vlastní posteli. Nemůžu tomu uvěřit. Bydlím sám. Konečně po těch letech sám. Po domově se mi nestýská, stejně jsem si doma připadal cizí. Už od mala jsem skoro nebyl doma. Skoro jsem neviděl rodiče. Rodiče byli velmi vlivní a bohatí. Měli jen samé porady, večírky a návštěvy. Mě dali vždy k tetě, aby mě pohlídala. Teta. Ano, tehdy mě měli rodiče rádi aspoň natolik, že mě nesvěřili nikomu cizímu. Nebo je tu ještě jedna možnost. Musím přiznat, že v mé minulosti mě to nikdy nenapadlo. Až teď. Tetě přece nemuseli naši platit. Třeba mi nesehnali chůvu jen proto, aby jí za mě nemuseli platit. Aby za mě neutráceli zbytečně peníze. Za mě, jejich jediné dítě. Jednou jsem se na to zeptal tety. Bylo mi tehdy deset let, ale dodnes si přesně pamatuju co mi na to odpověděla. Řekla mi: „Víš Ondro, rodiče tě mají rádi, ale nemohou se ti věnovat tak, jak by chtěli.. To je i částečně omlouvá..“ Potom na mě vrhla takový soucitný pohled a připadalo mi jako by to bylo jen zčásti proto, co mi teď řekla. Tu druhou část jako by si nechávala pro sebe. Připadalo mi, že o mně ví něco, co mi mělo být navždy utajeno. To mi ovšem došlo až trochu déle, tehdy jsem na to byl opravdu moc malý. Až moc pozdě jsem pochopil, co pro mě teta znamená. Že to ona je mi z celé naší rodiny nejbližší. Vzpomínal jsem jak jsem se jí chodil se vším svěřovat a ona mi vždy pomohla a poradila. A nikdy, nikdy na mě moje prohřešky neřekla rodičům. Věděla, že by vyváděli. Kolikrát mnohem víc než by to situace vůbec vyžadovala.
Nedlouho potom, co mi řekla onu památnou větu, zemřela. Měla autonehodu. Na silnici po které jela byl opilý řidič. Ten způsobil hromadnou nehodu. Byli dva mrtví. Mezi nimi i moje teta. Jediná osoba,která mi rozumněla. Dlouho jsem se toho nemohl vzpamatovat. Bylo mi opravdu hrozně. Myslím, že hůř než všem v jejím okolí dohromady. Měla jen mámu, byla to její sestra. Rodiče jim už dávno zemřeli a děti ani muže neměla. Kamarádky měla jen dvě. Vždycky říkala, že jí stačí dvě opravdové kamarádky než klubko lidí, kterým se nemůže svěřit a požádat je o radu. Takovým člověkem pro mne byla i ona sama.
Jednoho dne, to mi bylo sedmnáct let jsem se konečně dověděl to tajemství, které se nad naší rodinou snášelo jako temný mrak. Blížilo se stále níž a níž až na mě dopadlo plnou vahou a konečně mi objasnilo to, co mi moje teta naznačovala už přes sedmi lety. Byl jsem adoptovaný. No, že mi to nedošlo už dávno. Vždyť rodiče se ke mně vlastně nikdy nechovali jako k vlastnímu. Adoptovali si mě. Nejsem jejich, pamatuju si, jak mi to tehdy pomalu docházelo. Nechtěl jsem tomu věřit. Ale nakonec jsem uvěřil. Všechny ty ústrky, nezájem našich se o mě starat. Pomalu mi to zapadalo do sebe jako staré puzzle. Ale dodneška nepochopím, proč si mě tedy osvojili, když jim o mě nešlo. Nechápu to. Proč chtěli dítě, když se o něj stejně pořád staral někdo jiný? Ať už to byla teta nebo po její smrti chvíli chůva. Pak totiž rodiče usoudili, že už jsem dost velký na to, abych se o sebe uměl postarat sám.
Nikdy jsem se jich na to nezeptal. Stejně by mi neopověděli. Vím to. Znám je. Mám sice svoji teorii, ale to je ryze můj názor. Podle mě možná chtěli dítě proto, že ho měli všichni ostatní. Nechtěli být ničím výjimeční. Chtěli být jako ostatní, dokonale zapadnout. Do toho nudného stereotypu. Takové lidi nemám rád. Lidi bez vlastního názoru.Lidi, kteří mají třeba svůj názor, ale bojí se ho prosadit. Bojovat za něj. Vždyť je kolikrát lepší než názory ostatních. Takové lidi opravdu nemám rád, ale musím bohužel přiznat, že i já mezi ně někdy patřím. Nechci, ale já jsem uvnitř jiný než navenek. Navenek jsem pohodář, pohodový kluk, který si z ničeho moc nedělá. Ale uvnitř jsem něco jako citlivý a chápavý a dalo by se říct vnitřně „roztříštěný“. Je to divné, přiznat si to. Vždy jsem to v sobě potlačoval. Nechtěl jsem být takový. Připadal bych si jako blázen. Taky jsem se nikdy nikomu nesvěřil. S tímhle ne. A ani to nehodlám měnit. Vždy, když mě něco trápí svěřím všechny své pocity papíru. Vše tam vypíšu. Úplně přesně..a pak ho spálím. Nebo jdu někam na nějaké místo daleko od lidí a tam ten papír spálím a zahrabu. Nebo popel nechám jen tak unášet větrem až se úplně rozplyne neznámo kam. Asi to zní divně, ale mě to pomáhá. Psát mi nedělá potíže.Ve slohu jsem měl samé jedničky. Vyjadřovat slovy pocity mi vůbec nevadí. Baví mě to. Baví mě mít papír a tužku a psát. Cokoli.
Když jsem se to dověděl, už jsem s našima nechtěl být. Jenže jsem musel čekat rok než jsem se mohl odstěhovat. Rodiče mi to nechtěli dovolit. Tak jsem musel přetrpět ještě rok, celý dlouhý rok, v jejich společnosti. Ani jsem jejich společnost nevyhledával. Stejně jako oni mojí. Byl jsem skoro pořád venku…Pak mi konečně dovolili se odstěhovat. Bylo to pro mě jako vysvobození.Připadal jsem uplynulý rok jen jako pták zavřený v kleci, ze které nemůže vyletět…A pak, když jsem se mohl odstěhovat,cítil jsem se jako bych konečně mohl z té klece vyletět. Připadal jsem si svobodný, nepolapitelný. Jako bych vzlétl na nebe, které mi dávalo nové možnosti. Jako by mi celé to nebe patřilo a já se mohl rozlétnou kamkoli, kamkoli a nebyl tu nikdo, kdo by mi říkal, že to nemůžu. Nebyly tu žádné zákazy ani příkazy. Jen volnost, neomezená a krásná.
Byt už jsem měl zamluvený, hledal jsem ho už dlouho.Vždy, když jsem nechtěl být u nás doma a byl jsem venku,hledal jsem svůj byt. Svůj. To slovo se mi líbí.Po nastěhování jsem začal přemýšlet nad tím, co bych chtěl dělat. Musel jsem se
Nějak živit.Přemýšlel jsem co dělat, přemýšlel jsem o nějaké činnosti,ve které vynikám a která mě baví.A pak jsem začal psát povídky. Různé..pro dospělé i děti. Napřed jsem nemohl najít nikoho, kdo by mi má díla vydal.Všichni si mysleli,že jsem moc mladý a o světě nic moc nevím.To se mýlili. Nakonec jsem měl štěstí a našel vydavatelství, kde mi moje příběhy vydali. Musím říct, že měly docela úspěch.
Podporovala mě tehdy moje kamarádka, která o mě věděla všechno,kromě toho,co cítím uvnitř. To jsem jí nikdy neřekl, ale myslím,že ona to stejně poznala. I když přímo mi nikdy nic nepověděla ani nic nenaznačovala. Byla a je oje jediná kamarádka. Myslím jako opravdová kamarádka. Stála při mně vždycky. Známe se už od našich pěti let. Jsme stejně staří. Narozeniny máme od sebe přesně měsíc. Já je mám v červenci a ona v srpnu. Dvanáctého.
Je už hodně po půlnoci. Nemůžu usnout. Pořád musím přemýšlet. Vlastně nakonec se mám dobře.Vždyť mám kariéru a za dva týdny se žením. Právě s mojí dlouholetou kamarádkou. Měl bych být šťastný, ale něco mi k absolutnímu štěstí přeci jen chybí.Chtěl bych poznat rodiče. Mé opravdové rodiče a zeptat se jich na spoustu věcí.Necítím k nim nenávist nebo zlobu za to,že mě opustili. Nejspíš měli své důvody. Nebo třeba mohli být chudí a nepostarali by se o mě. O tom se mohu jen dohadovat. Chtěl jsem je najít. Hledal jsem je.Jenže nikam jsem se nedostal. Bylo mi to líto…je mi to líto, ale už jsem se smířil s osudem. Teď se mi přece daří. Každý život má své stinné i světlé stránky. Já už si prožil obě. Teď prožívám tu radostnou.Tak proč se zabývat minulostí. Žijeme teď a tady. Poznáváme nové lidi.Nesmíme žít minulostí.Dlouho mi trvalo než jsem to pochopil.Pomohla mi hodně i, dnes už, moje budoucí žena. Má se žít v přítomnosti, já vím. Ale stejně se vždy budu zamýšlet nad tím jediným slovem PROČ….a v mém srdci stejně bude vždy místo pro moje opravdové rodiče. Myslím si o nich to nejlepší co se dá. Možná, že je nakonec i dobře, že nevím jací byli. Možná by mě dokonce zklamali. Nechci tomu věřit, ale vím, že to může tak být. Vždyť lidé jsou různí…Ale sny,moje sny a představy mi nikdo nevezme. A je zcela na mě co si budu myslet. Je to čistě moje věc, jde o mě, ne o ně. O ty druhé….