Jak jsem lovil srnku

Přívodová stanice je stanice vzdálená od letiště. V HavlBrodě to bylo pole s krásným výhledem. A v létě kolem rostly lusky hráškové. Pěkně jsme z nich prděli, já a kolega voják.

Ta stanice byla o třech buňkách a jednom hajzlíku, kde se kadilo. A měl srdíčko. V jedný buňce jsme přebývali, v druhý byly vysílačky, a v třetí trafo.

Ale to srnka neví. Ani že jsem si všim, že nám tam chodí na ostružiny. Tak jsem si řek, že je ulovím. My jsme tam, a to je divný, zbraně neměli. Byl to takovej čtverec v poli, asi ár, oplocenej. Krom srnek, na maliny a ostružiny, tam za náma chodily i holky. Ale ty mě lovit nenapadlo.

Stavba luku a výroba šípů byl máček.

Tak jsem šel na číhanou. Do křoví, kde kolem byl ráj ostružin. V jednom rohu toho našeho čtverce. Kde byl právě děravej plot. Kadibudka a buňky byly uplně na druhý straně. A taky králíkárny. My tam pěstovali králíky pro velitele roty zvaného Bígoš.

Tak číhám v tom křoví. Udělal jsem si z uhlíků čmouhy přes hubu. A za čelenku dal černý péro, možná havraní. Kdyby mě potkal Vinetou, nevím co by řek. Ale já se vžil do lovce a číhal.

Prostě jsem tam seděl, zobal ostružiny a ostražitě zíral. A ona přišla, přišly dvě. Já s ocelovou hrozností nemilosrdného lovce natáh v luku šíp a měl jsem jednu přímo před sebou. Stačilo pustit tětivu. Ale já nemoh. Byla tak živá a krásná...

Takoví jsme byli my, strašliví přívodáři, co proti revanšistům měli jen luk a šíp. Ale srnky si na mě zvykly, jedný jsem říkal Kadel a Druhý Šárka. Kolega to zas tak neprožíval a lovil ty ženský.