Na kraji

Miloval jsem ji, proto jsem učinil to, co po mně žádala. Já vím, že její život nebyl nikterak lehký a proto měla sklony k uzavírání se do sebe a řešení nalézala v něčem jiném než ostatní. Ale vím, jak se cítila a chtěl jsem jí pomoct. Nikdy sice neřekla přesně, co bych měl udělat, abych jí pomohl, avšak její oči leccos prozrazovaly. Toužily, abych to udělal a já tomu neodolal. Tak jsem ji včera v noci vysvobodil. Do ucha jsem jí zašeptal: "Miluji Tě", a s myšlenkou, aby mi Bůh odpustil, jsem čepel nože zabořil přímo směrem k srdci. Náhla bolest Catherine probudila, už bylo ale pozdě ptát se, co se děje. S posledním náznakem vydechnutí jí po tváři stékla slza.
Můj plán měl však jediný malý nedostatek - pořádně jsem nepomyslel na sebe a svůj osud. Přemýšlel jsem, jestli se mám jít udat, nakonec mne napadlo něco lepšího. Nohy mě donesly až sem, na místo, kde mi vždy bylo nejlépe. Sedím na kraji útesu, odkud pozoruji západ Slunce. Spolu s ním zapadají i mé vzpomínky na Catherine. Spolu s ním padám i já do vln nekonečného moře.