Lovy beze zbraní

Klíny divokých husí se rozlétly po obloze, ze které padá na mokré ornice déšť. Havrani se slétají k obydlím a straka – zlodějka křičí své ostré ček – ček – ček , proti pádu kapek bubnujících do měděného listí, které se tvrdohlavě drží ramenatých větví starého dubu.
Chumáče včel hlučí v temnotě úlu, jehož česno je osiřelé. Mlha se toulá údolím a zplihlá vata starčeků je sama. Prší.
Jaro se zavřelo v nedobytnosti kořenů a rezivou trávu šlehne zrána mráz. Voda se mění v bílé krystaly.Plší kožíšek pod trámem chaty se zvedá drobounkými údery dechu nad sladkou hromádkou bukvic.
Sýkora hvízdne v temnotě vlhkých větví.
Oheň zapraská a uhlík vystřelí jako spálený kaštan, jehož tlukot budí zápraží.
A lovci beze zbraní se znovu scházejí, aby si vzpomněli na léto a vkročili z podzimu do království zimy. Drží ve dlaních květ. Co jiného by mohlo kvést než ostnatě nasupená nádhera kaktusů? Z fotografií hledí oko, utopené v chomáčcích péřového chmýří – kde jsi, poštolko, která jsi za tak podivných a zvláštních okolností spatřila světlo světa v letošním létě, kdy se ti zachtělo udělat si své hnízdo na panelákovém balkóně v truhlíku místo macešek. Kam jsi odletěla?
Po oknech chaty stékají kapky a hladinou stráně se toulá déšť, žíhaný sněhem.
Sněhové vločky nabývají vrchu. Roztančil se jimi večer.
Listopade, střídá tě prosinec.
Oheň vyhasíná, kukačka ve starých hodinách kuká do usínání.
A ráno sotva se zvednou víčka, je ve vzduchu cítit něco nového a ostrého. Setřeš páru dechu z okna a hledíš do bíla, které ve svítání bledě světélkuje. Překročíš zasněžený práh a octneš se v tratolišti stop. A hle,pod vývratem, který má pod bílou houní novou podobu, se rezivě chvěje liščí oháňka. Rezka stojí a hledí svým žlutým okem k chatě, z jejíhož komína stoupá úzký proužek kouře. Pak se otočí a rozběhne, zanechávajíc za sebou čárkování stop, po bílém koberci nahoru k lesu, kde od této chvíle vládne ticho a osamění.