Lovy beze zbraní

Nejprve jsme si uřízli pěknou rovnou destičku, na ni vtyčili čtyři špalíkové nožky a posadili na ně lomenici stříšky, vyrobenou ze staré zásuvky. Pak jsme kolem toho všeho vedli úzký překližovaný mantinel, který jsme natřeli na červeno.
A stvořili jsme krmítko.
- To je krásné! – volala Klárka, zvedla si ho nad hlavu a začala s ním tančit po koberci.
Pofoukal jsem si kladívkem potlučený prst a zadíval se oknem do deštivého prosincového nebe, ze kterého crčely smutné a nekonečné proudy deště. Na gauči ležel otevřený kufr, v něm troje teplé ponožky, sáček s kávou, svetry, rukavice a beranice s klapkami na uši.
- Bude zima, bude mráz… - zpívala si z kuchyně Klárka a probouzela hlasy dvířek, zásuvek, šustot papíru a cinkání skla. Míchala do krmítka rýži, mák, kanáří zob, přidala i hrst čočky.
Kety pod stolem se protáhla.
Venku tleskl křídlem havran a proletěl za záclonou jako černý stín.
A na stole zadrnčel telefon. František.
- Jsi už připravený? – Jedeme! –
- A kam? – zeptal jsem se.
-No přece za sněhem! – řekl a položil.
Krápoty deště poskakovaly po římse, sekaly do asfaltových chodníků a betonových bariér činžáků, bubnovaly do barevných kupolí deštníků.
- Klárko! – zavolal jsem.
Okamžitě přiběhla. Tváře i očí jí jen hořely.
- Za chvíli musím odjet. Přines krmítko. Dáme ho zatím na balkón! –
- Kam pojedeš? –
- Pojedu hledat zimu… -
Krmítko jsme připevnili na balkónové zábradlí. Stálo tam na jeho obrubě, smutné a opuštěné a na stříšku mu kapala voda z hořejšího okapu. Dole na chodníku se rvali vrabci o kousek rohlíku, na rezivě promáčené trávě mezi činžáky houpavě přistál havran.
- Kéž by k nám přiletěly sýkorky… - řekla Klárka a povzdychla si.
Kde tady sýkorka, myslil jsem si, ale přesto jsem řekl: - Pověs si tam kousek slaninky! 
A zmáčkl jsem kolenem kufr. Zámky cvakly.
A venku houkla dvanácsetrojka. Běžím k oknu v kuchyni.
Už po tolikáté v ní vidím tři čekající siluety – za volantem Heřman, vedle něj František, vzadu si přesedává k levému oknu Vlastík – dělá mi místo. A ještě jednu siluetu v autě zahlédnu.
Je to silueta psí hlavy.
Beru z předsíně prošívaný kabát a vracím se do pokoje.
- Řekni mamince, až přijde z práce, že se vrátím asi za týden! –
Na kratičkou vteřinku ucítím lehké zašimrání dětských rtíků ve vousech.
- Budu čekat… - říká a hledí mi přes rameno ven, ke krmítku. Ruce má horké.
Ještě pohladím Ketty a zavírám ji do kuchyně. Skáče na dveře, kňučí, ví, že odjíždím, a loučí se se mnou.
Ohrnu si límec a vyběhnu do deště. Přeskočím kaluž a vklouznu rychle do auta. Vlastík mi bere z rukou kufr a zakládá ho dozadu mezi ostatní věci. Františkova Asta, jejíž místo je odedávna mezi mnou a Vlastíkem, se na mě láskyplně dívá.
Zapaluji si cigaretu.
-Zahas to, Míšo! V zimě nebudeme v autě kouřit. Nedalo by se tu dýchat! – říká Heřman a spouští motor.
Típnu oheň a pohlédnu ven, k oknu, ze kterého hledí Ketiny oči.
Ale Klárka nikde.
Přiběhla a zamávala v posledním okamžiku.
Vidím její drobnou tvářičku, přitisknutou na sklo a pobodanou deštěm…

Sníh!
Bílý, růžový, fialový, zářící a čistý, vonící sníh!
Prošlapali jsme se k němu s batohy, kamerami a stativy až sem nahoru, našli jsme si ho vysoko v jesenických horách.
Oči nám svítí radostí i únavou, bereme ho dychtivě do rukou a hlasitě na sebe voláme, jeden ke druhému se brodíme vysokými bílými kupami, bláznivě běžíme, padáme a vstáváme jako malí kluci, Asta skáče mezi námi, ruka mačká koule a ty létají, fík, fík, buch, bác ho!
A hned vybalit kameru, zapomenout na plamínek pod plotnou lovecké chaty, ke které jsme zeliti potem vyšplhali, zapomenout na odpočinek, jde se!
Lesní zima a její obyvatelé nečekají.
Čekají nás jen hory.
První z nich, Majek, svítí a mihotá se třpytem dopoledního slunce jako obrovský, tajemný a jiskřivý diamant, který položila obrova ruka pod rudou kouli studeného slunce. Díváš se, přivíráš oči a vidíš – hora dýchá: vdechne, zadrží na vteřinu dech a celá se zatáhne lehkým fialovým oparem, vydechne a rázem se do široka rozzáří růžovým oslnivým jasem, který jako by žhnul odněkud z hlubin jejího nitra. Mráz tě bodne břitkou dýkou přímo do vazu, až se bezděčně zachvěješ. Hora hoří. A nekryté oči pálí.
Prochodili, doklopýtali a propadali jsme tu první dva dny. Nahlédli jsme do krmelců, brodili se nezamrzlými potoky, lačně jsme sáli vodu ze zamrzlých střechýlů, spatřili jsme mohutné stvoly jeleních paroží, vyrůstající z ohně plápolajících strání.
Ztratili jsme šňůrku od baterky a hledali ji usilovně až skoro do setmění. Nakonec ji vytáhl jako zmrzlého hádka ze sněhového prachu Vlastík. Stál, káblík v ruce a usmíval se.
A za jeho zády si hora stříbrnou a břitkou čepelí hřebenu rozkrojila slunce a pozřela ho.
Třetí den ráno, sotva jsme vyšli z chaty a umývali se ve sněhu, zvedl František hlavu a řekl: - Hora Temná si svoje jméno zaslouží! –
A opravdu – z Temné se k nám valila sněhem sinalá oblaka, ze kterých svítily studené a kruté oči zimy, táhla z ní tma a samota, dole v kotli zavrčel vítr, zvedl se z temných hvozdů, vyletěl jako splašený kůň až k nám, nahoru a udeřil nás do tváře, až jsme se zapotáceli. Za ním se z údolí vyvalila mlha. Pohltila chatu, dolinu, orvané špičky smrků, zalehla jako plíživý dým pod vývraty a naplnila krajinu svým mléčným a zlověstným tichem. Seděli jsme v chatě a ucpávali suchým mechem škvíry mezi rámy malých okének a očazených trámů.
Svět byl daleko, zapomenutý a vzpomínaný.
Vysoká hole a loučenské hřebeny duněly pod smrští větru, znělo to jako hřímavé bubnování stovek bubnů a tympánů.
Vytáhli jsme z batohu kus masa. Na plotně už vřela v hrnci voda, do masa jsme napíchali nožem hluboké díry, do kterých jsme vložili bílé stroužky česneku.
A pak jsme seděli u kamen a vdechovali vůni. Asta nám ležela u nohou, zdvižený čenich a hlad v očích. Vlastík sekal dřevo. Heřman čistil kamery, František brousil nůž a já popelem cídil zašlý cylindr petrolejky. Bylo poledne a přicházela tma. Zažehl jsem knot a sedl si s ostatními ke stolu. Venku zuřila vichřice, rvala střechu a házela prudce do oken divoké chuchvalce sněhu. A z talířů se kouřilo.
- Chutná? – zeptal jsem se.
Heřman zvedl oči od jídla a zasmál se. František si utřel hřbetem dlaně ústa: - Chybí nám k tomu jen sladká hudba Verdiho… - A Vlastík řekl: - Vzhledem k tomu jak jsme se zapotili, než jsme to až sem nahoru dosmýčili, je to to nejlepší jídlo na světě! – A vzal nůž a zakrojil ho hluboko do chleba.
Vyšel jsem s hrncem před chatu a v bláznivém tanci vloček jsem do něj v polotmě nabíral plné hrsti sněhu. Když byl plný postavil jsem ho na plotnu. A pak jsem se dlouho díval, jak si oheň sníh uždibuje, jak sníh ztrácí svoji podobu, scvrkává se a mizí, až je z něho voda, ze které stoupá pára…
Vichřice usnula, ale mlha se do večera neprotrhla. Přiložili jsme do kamen a umývali nádobí.
V noci jsme nespali. Vichřice se znovu honila po hřebenech, vyla a skučela jako pominutý pes, a my hleděli do temnoty stropu, převalovali se v dekách a myslili bůhvínaco. Po půlnoci slezl František z palandy, přiložil a dlouho chodil po místnosti. Dívali jsme se na něj, ale mlčeli jsme. Kdy si znovu lehl, nevím, poněvadž jsem usnul těžkým a neklidným spánkem.
Bubny z kotlin duněly a hřměly.
Ráno přineslo slunce a přítele, lesáka Oldu Berneta, který se k nám prošlapal závějemi s batohem na zádech.
Hrneme se k batohu.
- Jdete od toho, kluci! To je překvapení až na večer. Teď hybaj za kamzíky! Viděl jsem je v medvědím dole! –
Do večera je daleko. Nebe je modré, slunce se třpytí po horách i dolech.
- Ty tu dnes, Míšo zůstaneš! – diriguje František. – A dáš to všechno do pořádku. Necháme ti tu Astu, aby ti nebylo smutno! –


A odcházejí. Vidím je, jak mi mizí za obzorem zasněžené pláně.
Beru batoh a nesu ho do chaty. Zametám, rozpouštím sníh na vodu. Umývám nádobí a přikládám. Pokukuji po batohu. Copak v něm asi je? Ale rozbalit se ho neodvážím.
Dopoledne cítím radost. Hledím do svítících strání, vdechuji plnými doušky vůni sněhu i všechny pachy chaty. Rozhazuji postele a suším svetry a ponožky. Asta za mnou chodí krok za krokem. Odpoledne jí dávám půl své porce, ke které přidám plnou naběračku rýže. Vylíže ještě všechny konzervy, pak si zívne a stočí se pod stolem do klubíčka. Mluvím na ni, nevšímá si mě. Slyším svůj hlas a pojednou zjišťuji, že se mi stýská po rozhovoru, po lidech, po kamarádech.
V lesích se opět zvedá sněhový plot. V korunách smrků letí křivka, jediný náš pták, který hnízdí v zimě.
Odpoledne mám návštěvu. Přišla za mnou Dlouhá chvíle. Prosím, posaďte se! Já zatím naštípu třísky a ustelu pryčny. A pak budeme čekat, čekat na večer.
Ten přijde ani se nenaděješ. A s ním nová metelice. Asta kňučí. Dlouhá chvíle okouní a pak se vypoklonkuje, bez pozdravu. A dveře se otevírají a vcházejí kamarádi.
Heřman sebou hodí na postel: - Páni, nikdy bych netušil, jak mám těžké nohy! – Za ním padá na pelest František i Vlastík. Jen Olda, ten syn hor, se směje a hrne se k batohu.
V blikotu petrolejky rozvazuje šňůrku. Civíme na něj a oči se nám lesknou zvědavostí. A on pomalu a rozvažně vytahuje něco oblého, zabaleného v novinách. Zvedá to nad hlavu.
Páni! Domácí klobásy a láhev slivovice!
A už vře voda, klobásy voní, až se sliny sbíhají, už se vaří vařonka. Chcete vědět jak? To se vezme cukr, opraží se na dně hrnce do červena, pak se zalije vodou a rozvaří. Když do horké nahnědlé tekutiny přidáte slivovici a pořádnou lžíci sádla, stvoříte nápoj, který křísí z mrtvých. A voní, ach, voní.
Jíme.
- Takovéhle klobásy si uděláme, až skončíme tenhle seriál! – říká plnými ústy František. A my mu horlivým přikyvováním přisvědčujeme.
Olda je šťastný, že nám chutná. Sahá do hrnce a přidává každému ještě jednu nožku. Asta se olizuje.
A potom je nám krásně. Hledíme do kafáčů, na jejichž dně perleťově svítí mastné oko vařonky, která nám sladce stoupá do hlavy, mámí unavená těla, svádí je jako bludička do hlubin spánku.
Ležíme, v kamenech praská a je nám teplo.
Usínání je jako let do neznáma. Zavírají se ti oči a ty odcházíš na cestu, na které budeš dokonale sám.
- Dnes je neděle… - šeptá do tmy Heřman. – Martin s Barunkou měli předvánoční besídku. Kdyby nebylo té včerejší vichřice, mohli jsme být doma… -
Vlastík už spí. Ruka mu visí přes pelest, zhluboka oddychuje.
Usnul i vítr nad hřebeny.
Myslím na Klárku a její krmítko.
Dívám se na hodinky. Ciferník mi svítí půl jedenácté.
Zvednu se a jdu naposled přiložit. Do tváře mi horce a červeně dýchnou řeřavá polena.
Pak si vezmu kabát a vycházím na zápraží, do mrazivé noci.
Nad modravou temnotou hor a dolin pluje obloha se svítícími rubíny hvězd a bílou papírovou růží měsíce. Svět je kdesi daleko. Jupiter a Saturn září. Prodlužuji si oj velkého vozu a hledám Severku, tu šťastnou hvězdu všech tápajících. Levou stranu oblohy jako by někdo máznul obrovským stříbrným štětcem – to Mléčná dráha stéká od nekonečna k nekonečnu mrazivým prostorem. Nad hlavou mi ťukají kuřátka. A já myslím na to, jak málokdy se vlastně dívám do nočního nebe. Natahuji ruku a chytám mezi palec a ukazováček kuličku měsíce, tu zářivou skleněnku, jen si ji vzít, uzmout ji jako přešťastný kluk, strčit do kapsy a stokrát za den se přesvědčovat, zda tam ještě je, zda tam ještě cinká…
Někdo mi klade ruku na rameno.
Olda. Směje se ze široka, mrkne na hvězdy a říká: - Takhle blízko nebe jsi ještě nebyl, viď, chlape! –
A potom je už usínání.

Je bílo, je bílo a jedeme domů.
Lidé zachumlaní až po uši, spěchají hlavní třídou, stromky pod paží. Nad lesem antén letí havran. Z ulice znějí do auta vánoční koledy. Supraphon vyhrává na celé kolo. Slavnostní a jemné předivo dětských hlásků se vznáší ulicemi, mramorovanými sněhem. Na rondel sněží.. Objíždíme ho a dáváme se doleva, jedeme vítězně špalíren betonových stěn, z jejichž balkónů visí špičkou dolů sněhem poprášené stromečky, jako ulovení zajíci. Náš dům, stejný jako všechny ostatní, vysoký, šedivý, se šachovnicí oken, které se večer co večer rozsvěcují jako briliantová pole. Sousedovic Bublina je na vycházce. Zvedá nožku a kreslí do sněhu malou žlutou miniaturu. Sníh ji studí do tlapek, zvysoka našlapuje a váhavě, nerada se vrací k domovním dveřím. Sahám do hlubiny zavazadlového prostoru pro kufr, spešně se na úzkém zadním sedadle oblékám.
- Veselé vánoce, vojáci! – loučím se a bouchnu za sebou dveřmi.
- Veselé! – ozve se mi vzdáleně z nitra auta, které se rozjíždí.
Beru klíč a otvírám.
V předsíni si mně bere Kety, skočí po mně a už mě nepustí.
Povyskočí a prudce mě udeří čenichem do čela a pak znova a znova. Potom přede mnou pádí předsíní, skáče a samou radostí naráží do zdí.
Vede mě k obýváku.
Otevírám dveře.
Televizor, knihovna, fíkus, žlutý koberec, telefon, teplo.
Nic víc.
Ale kde je Klárka, měla by tu přeci být!
Kety běží k televizoru.
- Klárko! – volám.
A potom spatřím u dveří balkónu, mezi stěnou a skříňkou televizoru, vmáčknutou dětskou postavičku. Obrací ke mně tvář, velké modré oči jí hoří nadšením. Kývá na mě přehorlivě a klase prst k ústům.
Zastavím se a ztichnu.
Prstík ukazuje k balkónu.
Na balkónu je krmítko.
A v krmítku poskakuje malá, něžná sýkorka, a druhá a třetí, vrtí se, žluté, modré a černé, zpod tikajících ocásků se jim zvedá malý obláček prachového sněhu, ťukají zobáčky do slaniny, houpají se na šňůrce, kroutí hlavičkami, přiletěly.
A za nimi se sype sníh.
Klárka se obezřetně hrabe ze svého úkrytu a plíží se, aby na ni nebylo z balkónu vidět, po koberci ke mně jako indiánský bojovník.
- Sýkorky! – vydechne
Sedám do křesla, oblečený a zvlhlý tajícím sněhem. Pachy chaty jsou ještě ve mně. Kety mi cpe hlavu mezi kolena. A děvčátko se mi šplhá na klín.

A já hledím na krmítko, na ten ostrov krásy, na tu nádhernou předvánoční Havaj dětských očí a sýkorčích krůčků, na ohníček štěstí, které jsme si do téhle drobné a nic nestojící radosti napůl vysnili a napůl vyčekali, na kouzelnou vatru, hořící růžově a teple se sněhovými ptáčaty zasypávaných skalách betonu a lesu antén, na kterých si havran čechrá svým šedým zobákem lesklé pírko, hledím na krmítko, hladím děvčátko po vlasech a sladce se ohřívám.
- Našli jste tu zimu? – zašeptá mi do ucha Klárka.
- Našli! – říkám a cítím, jak se ve mně zvedá něco krásného, něco, co jsem našel tam nahoře, s kamarády v horách, cítím že to ve mně skutečně je, čisté a hmatatelné, chci to vyslovit a znovu mi to nejde.
Vycházím na balkón a nadechnu se.
Sněhoví skřítci letí vzduchem, vrtí se v pádu jako hašteřivá ptáčata, volají na sebe a něco si povídají.
Jejich šepot mi padne měkce do řas a já, poprvé, slyším jasně a zřetelně očima.