Lovy beze zbraní

 

Kik – kik – kik !

Ostrý, vysoký, až řezavý křik, který přehlušuje všechny ostatní zvuky květnového odpoledne – bzukot včel nad planými růžemi, šumění řeky, šepot poledního vánku v korunách olší, křik rybáka nad nedalekým jezírkem i bučení vzdáleného stáda kravek, pasoucích se na sluncem sžehlé trávě nedaleko kolonie starých vrb, pod jejíchž zelenými vlasy stojíme, kamery a stativy při ruce, a zmateně se ohlížíme, odkud ten dosud nám neznámý zvuk přilétá.

A znovu – kik-kik-kik! – spletenec a hašteření vysokých a ostrých hlásků, znějících tak blízko, a přece jaksi daleko, jakoby ten křik nevycházel z našeho okolí, ale odněkud z hlubiny, odkud se ozývá úpěnlivým staccato, přikrytým tlumítkem nebo houní.

Tázavě hledíme jeden na druhého – co to asi může být?

Přítel Vilo se usmívá,  chvíli čeká, jako by nám ještě chtěl popřát času na rozmyšlenou, pak ukáže rukou ke staré vrbě, vyrůstající z hebce zeleného, jako by pěstovaného trávníku, a zašeptá: - To jste ještě nikdy neslyšeli křičet malé strakapoudy, když mají hlad? Podívejte! –

Ano, jak to, že jsme na to nepřišli, křik opravdu vychází ze ztrouchnivělého vrbového kmene, dere se jeho hlubinami až k otvoru díry pod silnou větví, kam právě vklouzla barevná krása strakapoudí samičky. Křik v nitru vrby chvíli krescenduje a pak náhle umlká – potrava křiklounům zavře aspoň na chvíli zobáček.

- Na tu si počkám! – říká Heřman a sleduje vylétnutí samice z hnízda – přeletí nám nad hlavami se svou červenou čepičkou a černobílými letkami jako stín.

Heřman roztahuje nohy stativu – je jen pár kroků od otvoru ve větvi, která už znovu křičí, nemá dlouhý objektiv, aby si hnízdo přiblížil – a tak se postaví téměř před něho.

- Když jsi se takhle ukryl, zálesáku, tak se toho krmení určitě dočkáš? – směji se Heřmanovi.

Ale Vilo je jiného názoru: - Která matka by, chlapci, opustila pro nějaké nebezpečí své dítě? Jen tu Heřmane, zůstaň! A my se půjdeme schovat!: -

Ukryti v houští hledíme na Heřmana, stojícího za kamerou před vletovým otvorem hnízda. Hodil si sice přes sebe celtu, ale i tak se stal nádherným odstrašujícím monstrem pro vše živé.

A pak spatříme strakapoudí mámu. Poskakuje nedaleko Heřmana z větvičky na větev, plný zobáček kroutících se červíků, ohlíží se, váhá, určitě se bojí.

 

- kik – kik – kik! – křčí opět hnízdo, -kik-kik-kik – máme hlad.

Heřman se pod plachtou pohne – jako by se pohnulo obrovské předpotopní zvíře.

Samička poodlétá, červíci v zobáčku se kroutí, bojují o život.

- Kik-kik-kik – zní dál rozkaz z hlubiny stromu.

A máma, přemáhaje strach, uposlechne.

Mihne se Heřmanovi nad ramenem a šup do díry!

Mlčení stromu, bzukot kamery.

Za chvíli krmila, aniž by si vetřelce před hnízdem všimla.

Vilo se usmívá – měl pravdu. Která matka by pro chvíli nebezpečí opustila své dítě? A tak strakapoudí máma nám celé odpoledne létá nad hlavami, zvykne si na nás a když se k večeru s vrbovým hájkem loučíme, sedí po celodenním shonu na větvi, blýskne po nás perličkou svého oka, pak se načepýří, roztáhne letky a zobáčkem si čistí peříčko:  Naschledanou, lidé !

Nebylo mi tu s vámi špatně!

A znovu se vydá na cestu k větvi, z níž to opět úpěnlivě zanaříká.