Lovy beze zbraní

 

 

Ne, anděl strážný určitě neexistuje, jinak by mne před touhle šlamastykou ochránil! Je prosinec, vzduchem poletuje sněhové pápěří, mrzne, až to praští a já se sám, vlastně ne sám, s lesníkem Pištou báčim, prodírám dvoumetrovým palaším, rákosem a holými větvemi olší a nízkých topolů ostrova Ujostály, ležícího předaleko od lidí ve vodách široce rozlitého Dunaje. Klopýtám o padlé kameny, pot mi stéká do očí, ruce mám poškrabané, deru se bez pušky cestovní džunglí, křičím, řvu, mlátím holí do houštin a proklínám se, že jsem se na tenhle lov vůbec dal.

Sněhový plot houstne, Pištu, který činí totéž co já, slyším, ale nevidím, je snad ode mne vzdálen dobrých pětadvacet, třicet metrů, jeho chraplavý hlas zní v hustém porostu jako přikryt dusítkem, jinak jen ticho, ticho, jen náš křik zapadající do suché, rezivé a mrtvé, kdysi tak bujně živé vegetace, kterou by ses mohl prosekávat mačetou, nikoliv prodírat vlastním tělem.

Začalo to včera večer. Do hájenky pod hrází, za kterou hučely vody Dunaje, se přiřítil uřícený Pišta: - Viděl jsem pět divočáků, jak lezli z vody na Ujosťaly. Míjel jsem je loďkou – pár metrů jsem od nich byl. Kanec jak almara – všichni mi zmizeli v houští! –

Do lovců, se kterými jsme seděli s Františkem pod slabě svítící žárovkou, jako když střelí. Ty tam jsou jejich povídačky, starý tlustý Fero báči vyskočí a začne šermovat rukama, dosud složenýma na velkém břichu, Karol se zachvěje, jako kdyby ho trefil projektil, Ernest, jemuž osud vložil do rukou funkci ředitele, dá hlavu do dlaní a František, který je tu se mnou na dovolené, jen vyjekne: - Nelžeš, Pišto? –

- Prisámbůh, pět nebo šest jich bylo – už přicházela tma, takže to nemohu říct přesně, ale šli palaším jako sloni! – křičí Pišta, jako by nás chtěl ze strnulého údivu probudit k činu.

K tomu činu se odhodlal Ernest. Vidím ho, jak si sundává ruku tlustými prsty z kulaté tváře, jak si přetáhne dlaní obličej, přičísne neexistující vlasy a řekne: - Zítra ráno na ně půjdeme! Střelci – já, Fero, František a Karol obstoupí ostrov a Jaro / tedy jako já / s Pištou nám je vyženou z porostu, kde budou určitě zalezlí.

Souhlasíte? –

Všichni halasně souhlasí, i já. Lov v opravdové džungli, to jsem ještě nezažil. Pět prasat v jednom ložišti – pane bože!

 

A tak se teď motám v houštinách, na řasách mi tají vločky sněhu, klopýtám a padám, v pádu křičím, nevím, kde jsem, prasata nikde, vzadu cítím do kruhu postavené kulovnice střelců, jejich místa mi porost a divočina dávno zmátly, kolena se mi podlamují a začínám se proklínat, proč jsem se vůbec do téhle role pro pány střelce, dal vůbec naverbovat.

Pišta je už delší dobu nějak zticha, má aspoň brokovnici, ale co když to prase vyrazí přímo na mne, jak se jim ubráním?

Zvrtne se mi kotník – musím usednout na vyvrácený topol, jehož blýskavá kůra je porostlá obrovskými mušlemi chorošů. Sundávám válenku a mnu kotník oběma rukama -, nebude to nic vážného, už hýbu chodidlem, bolest rychle mizí. A já si na chvíli odpočinu. Nad hlavou mi máchne křídly volavka letící přes ostrov. Tam někde daleko, proti rzi vysokých trav, pahýlů a rákosí, po popelavém nebi, zasypávajícím kraj sněhem, táhne ve veliké dálce hejno husí, jejich nitka se kroutí vysokým nebem jako černá tkanička, vzdálená a tichá, neskutečná, jako by ji někdo neznámý upustil z veliké výše do prostoru a ona teď letí, chvěje se, třepotá a třepí v husté šedi oblohy, pod těžkými mračny, daleko od lidí, sama, samotinká, hledající ve své cestě prostorem jakýsi smysl. Ale ona ten smysl má, ona někam míří, tam, kam my, smrtelníci, dohlédneme spíše svým citem než vycepovaným rozumem. Leťte si, husy moje divoké, volavko, mávej křídly, i ty kačenko divoká, neztrať směr svého třepotavého osamělého letu nad vodami, opuštěnými ostrovy, spícími stromy, rákosy a travinami, nad celou touto obrovskou džunglí, jež zapomněla na svět a žije už tisíce let zákony svého pravěkého života, z nichž nejdůležitější je zákon zrodu, bujení, smrti a mlčení.

Ticho, ticho.

Až by člověk zapomněl na kulovnice, jejichž hlavně a odjištěné spouště číhají na sebemenší pohyb, na Pištu, který bloudí pralesem vývratů a vysokých trav, na kaňoury, jež tu, snad pár metrů za mými zády zalehli do travinami ukrytých muld, pod převisy větví, do toho nejhustšího hloží.

 

Sníh se sype a sype, brada klesá, víčka se zavírají.

- Vstávej, chlape! – zatřese mnou čísi ruka. Pišta – náhončí Pišta!

- Vždyť tu nic není! – omlouvám se a vstávám.

- Je! Jenom se podívej… - a ukazuje na zem nedaleko vývratu. Je čerstvě zrytá, převrácená, jako by jí přejel buldozer. – Vědí o nás, musíme je vyšťourat! – říká Pišta a s výkřiky se opět vrhá proti husté hradbě větviček a do sebe spletených kmínků.

Prsty lovců rozestavěných kolem džungle na volném prostoru břehů Dunaje jsou už jistě zkřehlé, ale chtěli jste to, páni, tak si čekejte. Bůhví, že těm štětináčkům, kteří sem, do samoty ostrova dokázali přeplavat celou studenou šíravu valících se vln řeky, přeju život. Kdo ví, odkud je sem, do samot Žitného ostrova zavedla jejich toulavá krev! Hledali jste tu klid a pokoj a zatím? Uplivnu si. Proč jsem zrovna já na tuhle hru o život přistoupil! Klukovská romantika to byla, touha po pravém lovu v džungli a ne touha po mase, žádný pravěký atavismus lovce, ten ve mně nikdy nebyl a nebude, spíš zvědavost poznat něco nového, něco, co jsem ještě nikdy neprožil.

 

A tak tu teď stojím, v ruce čakan jako Krakonoš, dýchám si do dlaní a otřepávám z rukávů sněhovou krupici.

Eh, co, prasata tu stejně nejsou, jinak by se už dávno zvedla, kdoví, co tu Pišta včera viděl – říkám si, překročím vývrat a vnořím se do houštiny na opačné straně, než kam zmizel Pišta.

Zpod nohou mi vyskočí zajíc – kde se tu na ostrově, proboha vzal? – a peláší k malé mýtince napravo ode mne. Tam se sype sníh na několik kopečků, mezi něž vbíhá. Ohlédnu se po něm a srdce se mi zastaví.

Ty sněhem poprášené černé hroudy se zvedají a vyřítí se jako dělové koule přímo proti mně. Divočáci. Zapotácím se, pustím hůl a chytám se křehkého kmínku olše, který se láme a já ztrácím rovnováhu a padám na zem. Slyším ještě ječení vyděšených prasat a Pištovo hulákání, a pak jako bych ohluchl, vše, co se kolem mne děje, probíhá jako v němém filmu.

Kmitající se nohy kňourů, bachyní i vzrostlých selat pár kroků od mé hlavy, jejich tukem zarostlá vyděšená očka, dlouhé ryje, zpod nichž svítí nože páráků a klektáků, lámající se houští, úprk, hučení v uších, dusot krve ve spáncích a hlavně rudý závoj, který jako by mi někdo přehodil přes oči. Ano, snad krev, jež mi vhrkla do hlavy, způsobila, že celou tuto scenérii vidím jako v červených reflektorech, pádící zvěř je rudá, sníh je rudý, rudé jsou traviny i obloha, která jako by na mne chtěla náhle spadnout, jako by mne chtěla přehodit rudorůžovým sametem.

Tápu po zemi promrzlými prsty a zvedám se – zvířata jsou už pryč, rudá barva mizí, zase je tu jen tiše padající sníh.

A potom zevnitř leče práskne Pištova brokovnice.

A film se rozběhne znova, jenže teď ho už vidím jasným, skoro střízlivým pohledem. Z Pištovi strany se ke mně znovu řítí tlupa divočáků, chrochtá a kvičí, cítí jistě nebezpečí, instinkt, který tato zvířata dovedl až sem, na konec světa, jim teď přikazuje prchat, prchat. Ale kam utéci – z jedné strany jim stojím v cestě já, sám vyděšený stejně jako oni, z druhé strany jim střílí do uší Pištova brokovnice, kam utéci z bezpečí džungle, do které se uchýlili po strastiplných cestách, necestách svého života, kde našli klid a mír, odpočinek, vytoužený ráj? Šest jich tu zmateně běhá rákosinami, houštinami, šest jich padá přes vývraty, běhy jim podvrtává nerovný terén. Musejí jediným směrem, ven odsud, pryč z džungle, znovu k chladnému bezpečí vod.

Vzduch je plný jejich bezradného a ustrašeného ryku, stojím jako přibitý, srdce mi buší až v hrdle, když se celá tlupa přežene téměř dva metry kolem mne, stojící sochy, ze které čiší hrůza.

Větve, jimiž je pokryta zem, praskají pod vahou zvířat jako výstřel. Strach, oboustranný strach živých tvorů, který naplnil džungli dosud tak tichou a němou, je hrůzyplný.

A venku kolem leče, stojí ukryti za stromy chladní střelci, odjištěné pušky, oko na mušce, pažba v rameni. Oceloví střelci, ocelové nebe, chvíle, která ocelově a nelítostně studí až k srdci.

 

Běžte mi, vy chlapi s puškami, k čertu, s vašimi pitomými řečmi o zjitřelé lovecké krvi a jakýchsi atavismech, jež prý ve vás tato chvíle, určena pro zabíjení vzbuzuje! Běžte mi k čertu! Jakýpak sport, jaképak stejné šance, když na jedné straně pádí strachem zběsilé a šílené zvíře a na druhé straně je vaše nadřazené chladné oko, vtisknuté na pažbu springfielda se smrtící kulí v hlavni, s kulí, která pěticentimetrovou dírou rozstřelí huňatý hřbet, jež ještě před minutou v klidu dýchal pod pohlazením sněhových vloček?

Zvířata mi opět zmizela v houštinách, potácím se chvějivým třesem a vzrušením, ne loveckým, ale jiným, nepojmenovatelným vzrušením, které od vzteku dělí jen jemná blanka mého rozhodnutí, že jsem se sem, na místo hromadné vraždy, vydal dobrovolně jako zvědavý olizovač gilotiny, jako přihlouplý katův pacholek!

 

A pak se to stane.

Někde mimo porost zazní rána z kulovnice a vzápětí padá větev z topolu, pod kterým stojím, přímo k mým nohám.

Panebože!

Některý z těch šílenců střelil do leče!

Zkamením, jako by mě někdo přetáhl kouzelným proutkem – srdce, mozek, ruce, nohy, celé tělo se náhle proměnilo v neživou sádrovou hmotu.

Teď už je mi jedno, co se děje. Neslyším výstřely, nevnímám, stojím jako přibitý na svém místě.

Teprve Pištova ruka, která mi zacloumá ramenem, mne probudí ze šoku: - Co je ti, člověče? Jsi bledý jak stěna! –

- Ale nic, nějak mi přišlo špatně! – slyším se jako z velké dálky. Pak si vydechnu: - Už to skončilo? –

- Skončilo – pět ran padlo! – směje se Pišta, ale já mu úsměv nevracím. V údivu, jako bych ji viděl teprve teď, hledím na zem, na ustřelenou větev, která byla ještě před minutou nad mou hlavou.

- Hahó! – ozve se z dálky.

- Pojď, už nás volají – jsem zvědavý, jestli něco střelili! – říká Pišta a vydává se směrem k vysokým topolům.

Ach, Pišto, střelili, určitě střelili, tak dobře stříleli, že jsem mohl v ohni zůstat i já! – vzdychnu si v duchu, pak se nevím proč -  shýbnu, ulomím si do kapsy z ustřelené větve kousek dřívka a vydám se za širokými Pištovými rameny, která mě klestí cestu.

 

Lovci jásají! Stojí v hloučky nad dvěma vychládajícími hromadami masa, kostí, krve a černých štětin, které byly ještě před chvílí těly statných zvířat, plných života. Vítězové si nás s Pištou, když k nim přicházíme, nevšimnou, hovoří jeden přes druhého, obhlédají a měří střelené kusy, dva šťastní střelci, Ernest a Fero báči, si tisknou vzájemně i s ostatními ruce a přijímají blahopřání ke šťastným zásahům. A za jejich zády se valí nemilosrdný Dunaj, který je lhostejný k tomu, že ztratil své dvě statečné děti, jež ho svou plavbou na ostrov pokořily, za nimi běží vody, jimž jsou lidská nicotná radost, ozvěny výstřelů, pach střelného prachu a mrtvá těla černých tuláků zcela lhostejná a cizí.

Přistupuji k Františkovi, který skloněn obdivuje kňourovy velké páráky: - Ty jsi nestřelil nic? – ptám se ho s jistým záměrem?

František se zvedá z pokleku a udiveně na mě hledí: - Vždyť víš, že ne… - řekne zklamaně.

- A vystřelil sis vůbec? –

František podstupuje od veselící se skupiny, ke které se přidal i Pišta, za mnou, pod větve obrovského topolu, který zapustil své kořeny hned pár metrů od šedivé, sněhem zasypané masy vod, hučící a překřikující naše slova.

- Člověče, na mně vůbec nic nešlo. Podívej, mám všechny náboje v zásobníku! – otevírá komoru pušky a vyndává smrtící kuličky.

Tak František to nebyl, František nestiskl spoušť.

- Škoda! – polituji ho, ale myslím na něco jiného.

- Příště lépe… - zašeptá a znovu se vrací obdivovat kořist svých kolegů.

 

Popojdu až na samý břeh, Dunaj mi téměř omývá špičky bot. Na co myslím? Na nic – chvíle, kdy si na mne téměř sáhla smrt, mi teprve teď, tváří tvář krajině, zaplavené spoustami vod, pod křídlem volavky a letem divokých husí, jež znovu táhnou pod mraky, kdesi na maďarské straně Rábu, gumuje rozum a mozkové příhody. Nepřemýšlím už o tom, kdo na mne vystřelil, plně a pokojně, byť poněkud rozechvěle se podám chladu, táhnoucímu z vod, větru, který žene sněhový polet v horizontálním vlání nad ocelovými hřebeny nízkých a do nekonečna rozběhlých měňavých vln, oblakům, zalévajícím pustotu divočiny, v níž jsem se ocitl, bledým šedavým a rozptýleným světlem. Jako bych se přenesl do jakési pravěké krajiny, krajiny, kterou jsem si v její neskutečnosti vysnil, krajiny původních zvířat a bájných ještěrů, jež mi připomíná podoba rozplizlého černého mraku nad protějším, tak vzdáleným břehem řeky, řeky studené a kalné, tajemné ve svých plamenech, přítocích i hlubinách, ve svém břehu, který se nikdy nezastaví. Co by byla proti věčnosti této Přírody, věčnosti jejího mohutného světa, který je samou podstatou naší planety, jejím počátkem, trváním i koncem, jenž je vlastně vždycky zrodem jejích nových podob, moje nicotná smrt? Nevím proč, ale cítím se pojednou od čehosi osvobozen, cítím, že se tváří v tvář sněhem žíhanému osudu usmívám.

 

Sáhnu do kapsy a vytáhnu zlomek větvičky, který jsem před chvílí ulomil, abych nikdy nezapomněl. Zapomeneš, chlapče, zapomeneš, vždyť zapomnění je stejně přirozené jako nezapomnění, paměť trvá a ztrácí se v černavě noci, z níž slyšíš vrkání holoubka i údery hvězdných třesků, proběhlých před miliardami světelných let, toho směšného měřítka času, které si ve své nicotnosti vymyslel atom – člověk.

Ještě jednou se na zálomek podívám a pak ho širým obloukem hodím do valící se šíravy vod.

Prchej, připomínko možné smrti, živá řeko, ber si ji!

A pak se vracím k lovcům.

 

Je třeba pomoci odtáhnout mrtvoly zvířat do skořápky loďky, odrazit od břehu a svěřit se kormidelnickému umění Pišty, kouzelníka znajícího za svůj život, který zde prožil, všechny taje a zákruty vodních proudů.

Ruku mám od krve, jak jsem pomáhal vláčet zvířata k loďce.

Vložím rudou dlaň přes okraj loďky, ve které jsme všichni namačkáni, do ledové vody. Ta na okamžik zčervená, pak na krvavé znamení zapomene. Dýchám si na zmáčené zmrzlé prsty, mlčím a pátravě se dívám do tváří lovců, kterým cuchá vlasy a otevírá kabáty ledový dunajský vítr. Nic z nich nevyčtu.

A pak už v dálce uvidíme hráz a místo, kde máme přistát. Za hrází ční temná silueta slámou kryté střechy lovecké chaty, teplého domova, ke kterému se svou kořistí míříme…

 

 

Ano, kořist, to je to pravé slovo, když vidím krvavé kusy masa na lavici, lesknoucí se dýky ostrých nožů, jež do něj vnikají, zarudlé, nadšeně klábosící tváře lovců, rozjařené, rudé a mastné, mokrý hadr, kterým utírají krev, kapající z dřevěné desky stolu, když vdechuji hustou páru z hrnce, v němž se vaří vnitřnosti.

Veterinář Palo, který prohlíží maso, si ukrajuje kousek pečených jater z pánvice, žárovku nevidíš pro mračna z dýmu z cigaret a oblaka páry, v kamnech hučí, okna jsou hustě zamžená.

- Děkuju, nějak se mi točí hlava, - říkám Ernestovi, který mi nabízí sklenku slivovice. Mluvím pravdu – skutečně mi v těsné, zakouřené místnosti, plné hlasů, křiku a nejrůznějších pachů není dobře.

- Běž si na chvilku lehnout, jsi asi unavený… - říká mi František.

Vycházím z kuchyně na dvorek, zasypaný sněhem, jímž se v hustém soumraku procházejí Pištovy slepice a kachny. Nadechnu se čerstvého studeného vzduchu a jdu ke dveřím světnice, do níž se vchází ze dvora.

Praštím sebou oblečený na postel a hledím do temnoty stropu – ani jsem si nerozsvítil.

Venku je už mezitím úplná tma, Dunaj za hrází, která se temně tyčí hned za oknem, dunivě oddechuje, vítr v došcích střechy a nad vodami ledově hvízdá. Sněžit už dávno přestalo.

Ve světnici je příjemný chlad, který mi hladí rozpálené čelo – cítím, že mám horečku.

Jsem skutečně unaven – nevím, zda fyzicky, či psychicky, ale připadám si zcela malátný.

Svíčku na nočním stolku nezažíhám, tma mi vyhovuje.

Chtěl bych si aspoň na chvíli zdřímnout, ale nejde to, tělem i mozkem mi probíhá jakési zvláštní chvění, které jsem doposud nepoznal. Jsem plný divného a vyčerpávajícího neklidu.

Ze zápraží slyším kroky – dveře se otevírají a do světice vchází temná postava.

František. Blíží se po tmě a usedá na pelest.

- Co je ti, člověče? – slyším jeho starostlivý hlas, - Takového tě neznám… Pojď kvečeři!

- Nemám chuť ani hlad… odpovídám

- Tak řekni, co ti je? –

- Ale nic… - zašeptám. A po chvíli mlčení řeknu: - Nemáš cigaretu?

František mi zapaluje, vdechuji cigaretový kouř, ale je mi jaksi protivný – po několika tazích cigaretu zháším a odkládám do otlučeného popelníčku vedle svíčky.

Pak beru sirky, znova škrtám a svíčku zažíhám – trvá dost dlouho, než pokroucený knot chytne a čadivě se rozhoří. Místností rázem běhají čertíci stínů plamínku.

 

- Tobě se něco v té leči stalo … - hádá František. Mám mu povědět pravdu? Ne – stejně by všechno, co jsem tam na ostrově dnes prožil, asi dost těžko pochopil. A možná, že ani není co chápat, není čemu se divit, dalo by se říci, že to, co cítím a co jsem viděl, se člověku přihází často. Tak často a v tak nejrůznějších situacích, že si to v běhu života ani nemá čas připustit.

Cítím, že v mém případě nejde ani tak o to, že mně minula smrtící kulka, ale že mě zasáhlo něco zcela jiného, k čemuž ten nešťastný výstřel loveckou vášní zaslepeného střelce dal jenom signál, že ve mně probudil celou škálu žhavých pocitů, které byly v mém nitru po celá léta mých toulek s lovci hluboko ukryty a v zarostlé džungli ostrova, omývaného mohutnou řekou, se mi naléhavě prodraly až k srdci.

Zhluboka si vydechnu.

František mlčí, něco mu musím odpovědět, je to přece kamarád, snad aspoň část toho, čeho mám plnou hlavu i srdce, pochopí.

- Víš, na co myslím? – začnu po chvíli.

Plamínek svíčky se vysoce rozhořel, František mlčky vytahuje z krabičky novou cigaretu a zapaluje si ji od něj.

- Na co? – zeptá se po chvíli. – Byl to přece bezvadný lov, trošku živelný, ale tady, na ostrovech, je to asi tak vždycky… -

- Myslím na to, co nám ta zvířata vlastně udělala, že do nich tak střílíme, že je my, lidé, jen tak zabíjíme! –

- Takový byl vždycky lov… - poznamená František,  - člověk vždycky potřeboval maso. Už v době, kdy žil v jeskyních… -

Věděl jsem, že mi to řekne a vím také, že nemá cenu protestovat.

 

- Ti divočáci měli právo na život, už proto, že přeplavali celý Dunaj, aby se na Ujostály dostali. Kdoví, před čím, až sem, do téhle divočiny prchali…. Možná sirným deštěm z fabrik, před všemi těmi jedy, které na ně svou existencí chrlíme, před dusíkem, čpavkem, popílkem – já nevím, jaká všechna svinstva s nimi dýcháme jen proto, abychom mohli žít tak, jak na této zemi žijeme,… -

Nová chvíle mlčení, cigaretový dým kolem hlavy, hučení Dunaje a kvílení větru, který jako by nad něčím plakal.

- Nepřemýšlej o tom. Trošku ti ta střelby na ostrově pocuchala nervy. Pojď mezi nás, bude pěkný večírek… - říká nepřesvědčivě a já vím, že mi rozumí.

- Nezlob se, ale nemám chuť. Ani na maso, ani na alkohol a ani na lovce. Nemáš prášek na spaní? Vím, že dnes neusnu…-

František sahá beze slova do kapsy a podává mi bílou tabletku.

- Tak spi, povím jim, že tě bolí hlava, že zítra budeš už fit! –

Oba vyjdeme ze dveří do temnoty dvorku. František jde do kuchyně, odkud se už ozývá rozjařený řev, já k pumpě. Zvednu její táhlo a stlačím. Vytékající vodu chytnu do dlaní a zapíjím jí pilulku.

Pak se vracím do světnice, odstrojím se a uléhám.

Sfouknu svíčku, pod víčky mi ještě běží Dunaj, do vln ponořená ruka, z níž vodou táhnou fábory krve.

Některé události a věci je třeba zaspat.