Medvídek Pajda

Má pestře květované šatičky, v blonďatých vlasech, nadýchanou mašli. Je vyparáděná a sama pro sebe krásná jako princezna. Jenže se podobá spíše neohrabanému medvídkovi, buclatá s kolébavou chůzí a nemotornými pohyby. Prostě Majda-pajda, jak se jí doma říká. Pro mě je ale Majdulka – bambulka. Také to vystihuje její podstatu, ale na rozdíl od pajdy zní přezdívka něžně. Majda není hloupá, jen pomalá, málomluvná a nešikovná. Doma na ni nemá nikdo trpělivost ani čas.Já mám dost obojího, takže jsme většinou spolu.
Dneska je pro ni velký den, jedeme za zvířátky. Slastný zážitek začíná dlouhou cestou autobusem do města, potom kousek pěšky do pořádného kopce. Jsme zadýchané, ale zvládli jsme to. Madla má jako bonus slíbenou zmrzlinu a dětský vláček. Je květnové úterý, návštěvníků není mnoho, takže nebude žádné tlačenice před VIP obyvateli zooparku. Ale my stejně začneme u těch méně atraktivních, aby jim nebylo líto, že se na ně nikdo nedívá. Pomalu procházíme kolem terárií, Madlenku hlavně zajímá počet uvězněných tvorů, s uspokojením konstatuje, že ještěrek, hadů a želviček bydlí vždycky víc pohromadě, to je bezva, protože spolu můžou kecat.
Na rozcestí s ukazateli směru stojí prosklený stánek plný všemožných lákadel. Korálky, čelenky, plastová a plyšová zvířátka. Její dychtivý pohled se do té nádhery vpíjí, ale nežadoní,
jen radostně poskočí, když vcházíme dovnitř. Dlouho a nadšeně si prohlíží všechny ty poklady Bílý medvídek s černými skvrnami kolem očí jí zaujal nevíc, vezme ho do dlaní a o jeho hebký kožíšek se mazlivě otírá tvářičkou.
Jdu k pokladně a trochu mi zatrne, když zjistím, kolik stojí.
Ale co, dneska počítat nebudu, rozhodnu se v duchu. Zaplatím tu předraženou hračku a podám jí Madlence.
„Líbí se ti?“ ptám se a odpověď si přečtu v rozzářených očích.
„Říká se mu panda a žije v moc daleké zemi,“ poučuji.
Panda je jednoduché libozvučné slovo, ale ona ho stejně zkomolí do známé a nelichotivé přezdívky „pajda“.
„Mámě o něm neřekneme, budeš ho mít u mě doma, platí?“ zavazuji si vnučku mlčením.
Snacha by mi určitě vytkla, že kupuji tak drahou věc, když nemám peněz nazbyt. Spiklenecky si na to tajemství plácneme a méďa při té akci upadne na zem. Holčička ho starostlivě opráší a napomene: „Ty jsi ale nešika.“
Jdeme dál, Madla pandovi cosi rozšafně vypráví. S hračkami hovořívá v dlouhých větách, zatímco v komunikaci s lidmi se omezuje jen na stručná sdělení. Nechci jí v tom rozhovoru rušit, jen gestem upozorním, že zahýbáme vlevo.
Výběh z hnědými medvědy nabízí veselou podívanou, dva mladí huňáči jsou v dobrém rozmaru, honí se a dovádějí. V rohu, oddělen hustým pletivem, se nachází třetí exemplář. Kdo ví, proč jej separovali, možná je rváč, nebo naopak mrzout a samotář, kterého plot před útoky obou kumpánů chrání. Znuděně si okusuje tlapu, občas se postaví na zadní a s čumákem přilepeným na plot pozoruje rozdováděnu omladinu.
Majda se hlasitě směje medvědímu řádění, kdy jsem ji naposledy viděla takhle šťastnou? Lehce jí plesknu po zádech, když se mi zdá, že se příliš naklání přes kamennou zídku.
„Spadneš tam a budou tě mít k obědu,“ hrozím a ona se potěšeně chichotá.
Všechno se jí tady líbí, opičky, pestrobarevní papoušci, ohromné pruhované kočky - „ty jsou táákovýhle,“ – říká obdivně a jejich velikost zdůrazňuje rukama zdviženýma vysoko nad hlavu. Obě dlaně s roztaženými prstíky jsou prázdné
„Kde máš méďu?“ vykřiknu..
Mlčí a dívá se do země.
„Tak kdes ho zapomněla?“

Krčí rameny a já se rozzlobím nad lhostejností, s jakou se staví k té ztrátě. Spustím nezadržitelný proud výčitek typu „ničeho si nevážíš, všechno rozbiješ, poztrácíš, člověk se snaží udělat ti radost a ty…víš vůbec jak byl ten medvěd drahý?“
Pochopitelně to neví, hodnota peněz jí nic neříká. Ale moc dobře si uvědomuje hněvivý tón mého hlasu. Kdykoliv jí někdo takhle plísní, následuje trest.
Rezignovaně povzdechne, smiřuje se s tím, že nebude zmrzlina ani vláček. Plouží se za mnou se svěšenou hlavou a ve mně klíčí pocit studu. Věty, které jsem na ni před chvílí chrlila, slýchává doma každou chvíli, vždycky se najde něco, zač je možné Madlu peskovat. Pokaždé ji beru pod svá ochranná křídla, ať provede cokoliv, argumentuji, že za to nemůže. A teď na ni sama ošklivě křičím jenom proto, že zaujatá zvířátky někde zapomněla hračku.
Ujdeme notný kus cesty, když Majda znenadání řekne: „Já jsem tam dala pajdu, “a hned se opraví, „pandu.“
„Kam jsi ho dala?“
„No tam,“ ukazuje směrem k medvědímu výběhu.
Nevěřím vlastním uším:.„Ty jsi hodila pandu k medvědům?“
„Jenom jsem ho tam takhle dala,“ opíše pohybem ruky půlkruh.
„Takže hodila. Můžeš mi říct proč jsi to udělala? Tak odpověz.Proč?“ Můj hlas má opět přízvuk nesmlouvavého inkvizitora.
„Protože nikoho nemá a je smutnej.“
Vybaví se mi scéna. Na hřišti povykují děti, za plotem stojí Majda a žádostivě se dívá.
Nikdo si jí nevšímá, ale ona tiskne obličejík na drátěný plot v naději, že jí přiberou do hry.
Posadíme se na nejbližší lavičku a já jí objemu kolem ramen.
„Chtěla jsi, aby měl kamaráda?“
Horlivě kýve hlavou. Pak pečlivě oddělí ze sevřené pěstičky palec a ukazováček. „Teďka jsou taky dva, když má mýho pandu.“
.Na okamžik podlehnu pocitu, že musím utíkat do stánku a koupit jí nového, vzápětí ten nápad zavrhnu. Madlenka se dobrovolně vzdala dárku ve prospěch potřebného tvora a za to jí náleží mnohem důstojnější odměna.
Odkašlu si, abych odstranila z krku knedlík dojetí a řeknu vážně:„Jsi moc chytrá a šikovná holka, mě by vůbec nenapadlo, že je tam sám a nemá si s kým hrát.. A ty sis všimla, jak se mu stýská, viď?“
„Hm,“ zní její stručná odpověď. Ale podle důležitého výrazu její kulaté tvářičky poznám, že má z té dospělé pochvaly radost.
“Potom jedeme vláčkem, máváme na zvířátka, voláme ahóój a lížeme velkou zmrzlinu. Medvědi jsou dva a dva, my s Majdou taky dvě. Takže je všechno jako má být. Alespoň pro dnešek.