Před Kolínem nelze

Před Kolínem nelze
"Před Kolínem v žádném případě", řekne otec přísně cestou na nádraží. Ve tváři má nesmlouvaný výraz, ale mamka na nás šibalsky mrkne, čímž dává najevo, že to nějak zařídíme. Usazeny na tvrdých lavicích třetí třídy - na jedné straně já a sestra, naproti rodiče - čekáme až otec zkontroluje uložení kufrů do sítí nad našimi hlavami a zmizí za roztaženými novinami. V ten okamžik sáhne mamka do kapsy a podstrčí každé z nás několik čtverečků čokolády a s neslyšným pohybem rtů artikuluje: "Nemlaskat."
Vlak vyjede z Prahy a míří ke kýžené stanici, já a sestra polohlasně a provokativně recitujeme do rytmu kol -"" Český Brod, Český Brod", po chvíli měníme rytmus na čtyřdobý "už tam budem, už tam budem, už tam budem". Otcova tvář vykoukne za novinami a v ten okamžik sedí naproti němu dvě líbezné a tiché holčičky.
"Kolín, hlavní nádraží" zahuhňá rozhlas a maminka vstane.
"Tak snad počkáte, až se vlak rozjede," vrčí hlava rodiny, "teď budete sundávat kufry a překážet."
Lidé vystupují a nastupují, mamka otevírá velkou plechovou krabici naplněnou řízky, vajíčky na tvrdo, krajíci chleba a kyselými okurkami. Otec nesouhlasí s naším hodováním, ale co mu zbývá - jsme za Kolínem. Možná přemýšlí, zda neměl svůj zákaz formulovat slovy -"ve vlaku v žádném případě". Očividně propadá panice, když některé z nás upadne skořápka nebo když smetá na podlahu drobky chleba a strouhanku z řízků.
"Měly se nasnídat doma, pak by snad do té Třebové vydržely. Já nevím, co je to za pitomý zvyk, cpát se ve vlaku", hučí polohlasně.
"Prosím tě, nech toho", řekne mamka hádavě. "to je přece normální, cestou se najíst. Copak jsme jediní?"
Vagon je plný pohybujících se čelistí, které zpracovávají řízky, kolečka salámu a namazané krajíce.
"No vidíš, všichni jedí", podotkne s plnými ústy a její hlas zní triumfálně.
Otec cosi nevrle zabručí, pak ale raději zmizí za obrovitou plachtou novin a ke své nenasytné rodince se přihlásí až v Třebové. Očividně se mu uleví, když vlak se supěním zmizí v dáli a cesta zpět nás čeká až za nekonečně dlouhých deset dní. Jako mávnutím kouzelného proutku se promění v roztomilého taťku, který své milované dcerunky velkoryse pozve do cukrárny.
Pro jeho podivné chování bylo jediné vysvětlení - trpěl jakousi dosud neobjevenou fóbii, která by se dala odborně nazvat "Strach z konzumace potravin v dopravních prostředcích". Prostě mu přišlo nepatřičné ve vagonu cokoliv ukusovat a žvýkat. A když už to musí být, tak až za Kolínem - "abyste náhodou neumřely hlady." Pro cesty autobusem byl vydán zvláštní dodatek - pokud cesta trvá méně než dvě hodiny, jídlo se zapovídá bez jakýchkoliv podmínek. V tomto směru jsme mu já i sestra dělaly opravdu radost - v autobuse nám bývalo zpravidla špatně, takže k ládování všeho druhu zákonitě nedocházelo.
Jinak jsme my ženské byly poněkud zlomyslné - pokud s námi otec necestoval, škodolibost nám rozhodně nechyběla - krabici s potravou mamka otevřela ihned po výjezdu z Hlavního nádraží. "Hody, hody doprovody" zarecitovaly jsme sborově a pustily se do lákavého obsahu.
Sedím ve vlaku na trase Praha - Česká Třebová a spořádaně čekám až za Kolín, teprve pak pokradmu vylovím z kabely obloženou bagetu, způsobně ukusuji malá sousta a dávám pozor, abych nedrobila; snad někde hluboko v podvědomí čekám, že uslyším známé zavrčení - "abys náhodou neumřela hlady".