Šeherezáda - 1. část

Moje nálada byla pod psa, musel jsem vypadnout ven.
Ještě, že se nemusím nikomu zpovídat. Jako řada mých kámošů,
kteří jsou tak šťastně ženatí. Čert je vem. Než bych na ně čekal,
jestli je žena pustí, než vysvětlí, kam by chtěli, a proč, a s kým, jdu raději sám.
Je pravda, abych zas nepřeháněl, někdy na některýho z nich počkám rád.
Občas se nám dokonce poštěstí, že do ulic může vyrazit celá naše parta.

Dnes jsem ale rád, že můžu jít sám. Mám takový dny, kdy mi samota sedí,
ale i takový, že sám prostě nevydržím.
Vydělával jsem dost peněz, ty mi ale teď byly k ničemu. Protože jsem je jednoduše neměl. Bohatej ale to tedy jsem. Ale až teď. Stačil jeden tip v lotu.
Jeden podělanej tip, kterej bych ani nikdy nepodával, kdyby do mě kámoši nešili, ať to taky zkusím. Tak jsem to zkusil. Oni ale utřeli nos a já se napakoval, a jak napakoval...panebože...No a tak jako první věc, kterou jsem udělal, bylo to, že jsem se šťastně rozvedl. Vždyť jsem vám to říkal, že zpovídat se nikomu nemusím...

Kecám. Samozřejmě, že kecám. Abych nějak zahnal tu bezmocnost,
která se mě drží jako děvka, než dostane svý peníze.
A ani jsem si moc nedal stranou. Tedy vydělával jsem slušně, ale skoro vše jsem odevzdával ženě. Aspoň jsem se nemusel o nic starat a ani vysvětlovat, co jsem s těma prachama udělal. Jako snad všichni kámoši, u kterých jsem do toho trochu viděl.
Ty moje příjmy by mi teď ale k životu asi nestačily.
No a rozvedený taky nejsem, to já jen tak, nevím co mám pořád říkat, a tak si vymejšlím.
Potíž je ale v tom, že si nepamatuju, co kde jsem komu vlastně nakecal a tak si musím
stále dávat pozor. A tak jsem se rozhodl, že teď už budu mluvit pravdu.
Bohatej ale teď jsem opravdu, ale ty prachy jsem vyhrál, až už jsem byl asi tak týden z domova.

Řekl bych, že by to mohl být asi tak měsíc, co jsem si zbalil svý saky paky a s jedním kufříkem střední velikosti vypadl z našeho společného bytu.
Moje Šeherezáda mě šla doprovodit až ke dveřím, abych si to snad ještě nerozmyslel a přece jen se nechtěl nechat vyhodit. Dokonce mě držela za loket a dveře mi sama otevřela - jaká to pozornost! No a pak jsem byl už na chodbě - a taky v prdeli.
Když za mnou Šeherezáda zabouchla dveře a já se ocitl v tmavé chodbě sám, musím říct, nebylo mi dvakrát do skoku. Opřel jsem se nejdřív o zeď, abych to napětí ze mě vydýchal.
Nejdřív jsem si myslel, že se mi to jenom zdá, ale když jsem dal ucho na dveře, bylo slyšet opravdu srdcervoucí pláč.Takový pláč jsem před tím ještě nikdy neslyšel a doufám, že už taky nikdy neuslyším.
Nemohl jsem si pomoci, ale vztáhl jsem ruku ke zvonku a pronikavě zazvonil.
Pláč utichl, bylo ticho jako v hrobě. Zvonil jsem dál jako blázen, chtěl jsem zpátky.
Zpátky k mé největší lásce, kterou jsem kdy poznal a kterou jsem si směl dokonce i vzít.

Chtěl jsem jí vzít do náruče a tisknout k sobě, zlíbat jí všechny slzy, které by se asi
mísily s těmi mými a pak si s ní popovídat a nějak ji přimět k tomu, aby mi věřila.
Ale nic, v bytě ticho jako v hrobě. Moh' jsem si palec uzvonit, dveře zůstaly zavřený.
Nemoh' jsem si pomoct, ale ještě jsem do těch dveří pořádně kopnul, poslední to gesto mojí bezmocmosti. A pak jsem se už nějak dostal z baráku.
Byla už vlastně noc, ale pár barů mělo ještě otevřeno, některé dokonce až do rána.
Teď říkám bohudíky, že jsem jako k prvnímu dorazil k baru, který za hodinu a půl zavíral.
Byl bych se dostal do nějakého nonstop, kdoví, jak by to dopadlo. Ono to už stačilo i takhle.
Měl jsem u sebe skoro celou mojí výplatu, v tom zmatku jsem zapomněl dát Šeherezádě peníze na vedení domácnosti. Tak jsem to dělával poslušně na začátku každého měsíce. No teď ale žádnou domácnost už nemám, tak jsem ani necítil nějaké větší výčitky svědomí.
Zase kecám, cítil.
Vstoupil jsem do baru. Bylo tam nepříjemně silně zakouřeno. Normálně by mi to vadilo,
nekouřil jsem, ale teď jsem nad tím jenom mávnul rukou. Byl to malý bar, jen šest stolků a pak ještě pár těch vysokých židlí u baru. Sedl jsem si co nejdál ode dveří, aby na mě netáhlo, cítil jsem se promrzlý. Přesto že právě začínaly první teplé dny tohoto nešťastného léta. Promrzlý na těle i na duši. Osvětlení bylo příjemně tlumené a tak u mého stolku, až vzadu místnosti, na mě nebylo moc vidět. Jen ještě jeden stolek byl obsazený, nějaký mladý párek. Moc nemluvili, hlavně se na sebe stále usmívali. A drželi se za ruce.
Objednal jsem si Gin-Tonik s dvojitým ginem a tím pádem jednoduchým tonikem a moc jsem se s tím nebabral. Barman trochu koukal, když jsem ho už za pět minut volal a přál si to samé ještě jednou. Až po těch čtyřech ginech jsem pomalu začal cítit, jak se uklidňuju a dokonce i příjemné teplo v těle. Nebyl jsem zvyklý moc pít, sem tam pivo dvě, když jsem byl sám a tak tři čtyři s kámošema. A když do toho někdo ještě objednal rum nebo jinýho tvrďáka, tak už jsem měl co dělat, abych držel čáru.
Ale Šeherezáda pila gin s tonikem a tak jsem ho teď pil i já. Do této chvíle jsem na ni nemyslel, aspoň ne vědomě, ale teď to na mě dolehlo.
Kdybych tak dostal do rukou tu sviňi, která Šeherezádě namluvila, že jsem jí byl nevěrný. Kdo to jen mohl být a proč. Nějaké nepřátele nemám, ale pravděpodobně jsem o nich jen nevěděl. Nebo o něm. Nebo o ní. Nemělo to cenu, na nikoho jsem nepřišel, kdo by eventuelně přicházel v úvahu.
A pak už jsem ani moc nemyslel, ale hlavně pil. Byl jsem překvapený, kolik toho snesu a barman asi taky. S každým dalším nášupem jen kroutil hlavou a jednou pak rekl: "ta ale musela stát za to, takový štěstí já nikdy neměl".
Jen jsem se na něj zašklebil, mluvit jsem najednou už nemohl. Pak už jen černá tma, dál nevím už nic.