Šeherezáda - 2. část

Probral jsem se schoulený na schůdku nějakého vchodu, do nějakého baráku, v nějaké ulici. Právě začalo svítat a mě v tom světle se točily všechny možný stíny. Možná stíny korun kaštanů, které lemovaly úzký chodník, vinoucí se podél bloku baráků, v jehož jednom vchodu jsem se teď válel já.
Vnímal jsem i různé odlesky, nejspíš oken bytů lidí, kteří touto dobou už dávno ležely spořádaně v posteli a spaly, jak se od nich taky dalo čekat. Někteří pánové mají jistě v klínu naný zadečky svých manželek či milenek. Teď ještě spokojeně oddychují. Až se ale vzbudí...ani jsem nechtěl myslet dál. Taky znám ten pocit nahýho ženskýho zadku ve svém klínu. Ah Šeherezádo, proč mi jen nevěříš!
Ty odlesky mohly být taky z velkých louží, které asi napršely, když jsem spal, či spíše byl v bezvědomí. Sice všechno se se mnou motalo, zvracet se mi ale kupodivu nechtělo. To mělo přijít až později, v bytě jedné dámy, o hodně mladší dámy. Ta dáma se jmenovala Nadja a byla kamarádkou mojí ženy. Ne snad nějak důvěrnou, občas se ale sešly a sem tam zavítala i k nám. Jednou jsem měl pocit, že mě snad chce zbalit. No co, možná, že si to jen namlouvám. Byli jsme tenkrát všichni dost opilý.
Krátce jsem se té vzpomínce zasmál a nejspíš zase usnul, když tu jsem cítil, jak mi někdo cloumá ramenem. A slyšel jsem stále opakovat mé jméno: "Kamile, no tak, Kamile, vstávej, ty můj chudáčku, pojď, vstávej přece, vždyť musíš bejt celej zmrzlej". Byl to ženskej hlas. A byl to taky známej hlas. Byl to hlas Nadji!
A tím pádem tu teď stojí Nadja a já se válím po chodníku. A Nadja mě tak vidí. Musí to ze mě táhnout přímo odporně. A Nadja mě tak cítí. Brrrr! Teď jsem se ucítil sám. Brrrr!
Pokusil jsem se na ni usmát, moc se mi to ale nedařilo. Myslím, že spíš jsem se zašklebil než usmál. Cítil jsem, že moji tvář vlastně necítím, že je nějak podivně ztuhlá.
Vlastně byl jsem celej ztuhlej a vožralej ještě k tomu.
"Prosímtě Nadjo, kolik je vlastně hodin? Ani nevím, od kdy tu vlastně ležím. A nemáš sebou náhodou peřinu nebou aspoň nějakou deku?", pokoušel jsem se zažertovat. "Začíná mi totiž být hrozná zima".
"To se ví...že ne! Je akorát 6 hodin ráno. Když budeš ale hodnej, vezmu tě ke mně do peřin. Tady tě samozřejmě nenechám. Pak zavoláme Šeherezádě, aby si tě vyzvedla. Ta bude mít radost! Ale až odpoledne, aby si nedělala starosti. Domů chodí myslím tak nějak po čtvrté, ne? Poslyš, ví ona vůbec, že nejsi v práci?" "Hned po jejím monologu jsem nejspíš zase usnul, protože jsem zase z dálky cítil, jak mi třese ramenem.
"Tak pojď, vstávej už, nemusí taky všichni vidět, jak se tu válíš." Pomalu mě docházelo, v jaké se to vlastně nacházím situaci. Přemohl mě obrovský smutek a najednou mi tekly slzy proudem, že i vodopád by jim to mohl závidět. Připadalo mi to celou věčnost, než jsem se trochu utišil. Nadja si stoupla diskrétně o krůček dál a čekala, až se vybulím. Dřív než se tak ale stalo, jsem zase usnul nebo možná omdlel. No, nevím sám. Až jsem zase otevřel oči, viděl jsem, že jsem sám. "K čertu, snad se mi tohle všechno jen nezdálo a já se neprobudím doma, v naší posteli, se Šeherezádiným zadkem...no vy už víte, kde". Bohužel se tak ale nestalo a mě bylo stále víc jasné, že teď musím něco udělat.
Když tu mi blesklo hlavou: "kde je můj kufřík! Kde je ten můj zatracenej kufřík! Začal jsem se divoce rozhlížet okolo sebe, doleva, doprava, kufřík jsem nikde neviděl. Když jsem se snažil otočit i dozadu, rozletěly se náhle dveře do baráku, v jehož klidném lůnu jsem právě odpočíval a ven vyšla, kde se vzala tu se vzala, Nadja.
"Tak koukám, že už jsi zase při sobě...no každopádně vypadáš teď už líp. Odnesla jsem jen ke mě ten tvůj kufřík. Držel ses ho jako klíště, že jsem měla fakt co dělat, abych ti ho odcizila. Jinak nevím, jak bych tě utáhla domů i s tím kufříkem."
Koukal jsem na ní asi hodně vykuleně, protože řekla: "no není to bláznivé, že se válíš zrovna před mým barákem?" Zkoušel jsem se aspoň pořádně posadit a hle, ono se mi to docela povedlo! Konečně jsem s Nadjinou pomocí vstal a zjistil, že se cítím víc opilý, než když jsem ležel na zemi. Vrávoral jsem úplně nemožně, ale aspoň jsem si to už uvědomoval.
"Tak pojď holoubku, ať už jsme doma! Podpírala mě vší silou a tak se jí konečně podařilo dostat mě do baráku. A pak do výtahu a pak do bytu. Nebýt toho výtahu, ležel bych už asi zase někde na zemi.
Sotva za námi zaklaply dveře, Nadja se nechala slyšet: "tak tě teda u mě pěkně vítám, Kamílku."
Zatím jsem neměl o interier mé záchraňkyně pražádný zájem, i když jinak by mě zajímal moc. Rád se dívám, jak mají lidi zařízené byty, hlavně jak jim to všechno ladí dohromady. Přitom vlastní styl mě zase tolik nezajímá. To když se jedná o byty, jehož majitele sotva znám, a i když znám, nemám k němu žádný hlubší vztah. Jinými slovy, když mě ty lidi nebo ten člověk nezajímá. Jakmile ale někoho znám a jsem schopen se sním aspoň tak dvacet minut bavit, aniž bych při tom cítil potřebu utéct, pak se s požitkem zajímám o to, jak žije a jakými věcmi se obklopuje. Ať už oblečení, nábytek nebo auto, ale i jakým barvám dává přednost, nebo jakou poslouchá hudbu.
V této chvíli jsem měl ale jen jediný zájem: záchod! Divil jsem se, že potřebu jsem nepocítil už daleko dříve, každopádně teď jsem se cítil jak napumpovanej.
Když jsem se vrátil do pokoje, Nadja seděla u stolu. Na stole stála láhev minerálky, dvě skleničky a velkej kafáč, plnej kafe. Nadja asi usoudila, že bych ho potřeboval. Z kávy se kouřilo a Nadja právě dopíjela skleničku minerálky.
Zvedla ke mně oči a zeptala se: "tak jak se cejtíš, Kamílku. Vypadáš fakt už lepší. A docela jsi držel lajnu. Teď vypij to kafe a pak šup do sprchy, než tě pustím do mojí manželské postele." Věděl jsem sice, že je už delší dobu rozvedená, ale nic bližšího jsem nevěděl. "Snad mě zase nechce začít balit", pomyslel jsem si a hned se tomu taky sám zasmál. "Čemu se směješ, Kamílku?" zeptala se s údivným úsměvem. "Vlastně ani sám nevím, asi jsem ještě vožralej" rekl jsem a abych to zamluvil zeptal jsem se, kde má tedy tu koupelnu.
Sotva se za mnou zavřely dveře, koukal jsem jak jezulátko: ta koupelna musela stát balík. Za prvé měla okno a tudíš i denní světlo a za druhé vše bylo na sebe krásně sladěné. Ani jsem zatím nevnímal jednotlivé komponenty, jen ta ucelenost materiálů, tvarů a barev mě zcela fascinavala. Trochu jsem zavrávoral při pohledu na stropní lustr, tak jsem raději sklonil hlavu a vzápětí namířil do zcela otevřeného sprchového koutu, který se otvíral, jak lůno ženy, právě přede mnou.
Už už jsem sahal po kohoutku, když tu mě najednou došlo, že jsem vlastně ještě oblečenej. Sám jsem se tomu zasmál, nejspíš blbě a ze sprchového kouta jsem zase vycouval ven. Hned mi padlo do oka stylové křesílko, vedle oválný menší stoleček, jehož horní deska byla obložená dlaždicemi, jaké se nacházely i na stěnách koupelny a hned vedle další křesílko. Křesílka s dřevěnými opěrady byly potaženy červenou látkou, takže vypadyly trochu bordelově, ale ještě příjemně a sálala z nich ženskost. To vše bylo vsazeno do výklenku, většího než by musel nutně být a asi proto sem Nadja postavila nějaký dost velký strom, který už tak příjemnou atmosféru ještě umocnil.
Svezl jsem se na jedno křesílko a nějakou dobu jsem tam seděl a když jsem se probral, bylo mi špatně a bolela mě hlava. Něco mě vadilo a přišel jsem až za chvíli na to, co to je. Někdo bubnoval na dveře jak Ginger Baker, a to už možná hodně dlouho. Ten někdo ale mohla být jen Nadja. Tak jsem se nadechl, abych mohl zvolat "dále", ale Nadja mě předběhla: "prosím tě, Kamílku, co je s tebou! Nemůžu se tě vůbec doklepat! Ježíši, vždyť ty jsi celej zelenej, je ti špatně?"
Bylo mi špatně a chtěl bych co nejdřív do postele...cítil jsem se tak unavený! Tak jsem řekl jen "jo, bylo mi špatně Nadjo, už je to ale lepší", a vyskočil jsem jak sportovec ve své nejlepší formě, snad abych dodal mým posledním slovům více důrazu. To jsem ovšem neměl dělat, tak tak jsem se ještě včas čehosi zachytil, jinak bych se asi už kácel k zemi.
Nadja asi ztratila poslední zbytek trpělivosti, který v ní snad ještě ve spojení s mou osobou dosud přebýval a věc vzala rezolutně do ruky.
"Kamílku, jak vidím, teď není vhodná doba nějak se upejpat. Honem do naha, osprchovat a pak už můžeš do mý měkký postýlky. Abych to snad bral vážně, začala se přede mnou svlékat. Ani jsem ten výjev nestačil pořádně sledovat, jak rychle se svlékla, a už jsem cítil škubání na opasku, jak se mi ho asi snažila rozepnout. Nějak teď všechno bylo jenom "asi", vše jsem vnímal tak nějak vzdáleně, jako by ani nešlo o mou osobu. Se zazvoněním se přezka setkala s dlaždičkami na zemi koupelny a během chvilky skončily na zemi i ostatní části mého oblečení. Nadja si čapla, asi aby pozbírala ty moje věci a trochu důstojněji je pověsila přes věšák. Díval jsem se dolů na její nahá záda, dobře byla vidět i horní část jejího zadku. Podívala se na mě nahoru, jakoby tušila, že se na ní dívám.
"Tak pojď, ještě kalhotky a pak nebudu vlastně vědět, mám li ti říkat Kamílku nebo Adámku", a sama se svýmu vtipkování zasmála. Aniž jsem mohl nějak zareagovat, vzala mi spoďáry nahoře za gumu a můj penis houpavě vyplul zeza gumy kalhotek a zhoupnul se pomalu až k jejímu obličeji. Viděl jsem ze shora, že se na něj dívá a cítil jsem, že mě to nějak dostává z letargie. Jakoby jsem se začal probouzet. Nadja skoro-kolizi svýho nosu s mým pinckem nekomentovala a vztáhla ke mě ruku, abych ji pomohl na nohy. Její tělo stoupalo pomalu vzůru, přičemž její bradavky mě hladily cestou za stropním světlem od přirození až po mou hruď. Nadja si moji pravou paži přehodila přes ramena a stylem podobným z válečných scén filmů tohoto žánru, jako postřeleného přinejmenším dělovou koulí, odvlékla do otevřené sprchy.
"Tady se chvíli podrž, Kamílku, jen si odskočím pro mýdlo", pustila mě a šla asi tři kroky na druhý konec sprchového koutu. Koukal jsem na její záda a zadnici, vše vymodelováno v krásných proporcích. Její kůže byla bílá jak mramor. Aspoň ve srovnání s mým tělem.
Tak jsem se poslušně dál držel něčeho jako zábradýlka. Na druhém konci sprchy něco velkýho vyndala z odkladného výklenku a otočila se obličejem zase ke mě, připravená udělat první krok k místu, kde právě stojím. Jak ale spatřila, že si jí prohlížím, noha ji zůstala stát ve vzduchu a teprve po chvilce skončila na dlaždičkách. Na tváři se jí rozlil úsměv a přímo tanečním krokem se cestou ke mně dvakrát otočila kolem své osy, že jsem měl čas, si jí pořádně prohlédnout. Měla opravdu krásné tělo. Mohla by stát klidně modelem těm nejlepším sochařům pro ty nejskvostnější díla, která by pak byla vystavena na pečlivě vybraných místech.
Ne že bych si vůbec neuvědomoval mou nahost a blízkost krásného ženského těla, ale přesto se mi tam dole nic nehnulo. Nadja to právě přezkoumala také, viděl jsem, jak se mi na přirození dívá. A už stála u mě, to něco velkého v její ruce byl nejspíš kus jakéhosi mýdla, které krásně exoticky vonělo.
Nadja pustila sprchu a správná teplost vody byla k disposici téměř okamžitě. Nadja mě spíš jen posunkem přemístila pod tekoucí vodu a jak se snažila teplost vody ještě trochu doladit, dolehla její prsa na mých zádech. Měl jsem zavřené oči a odpočíval a před očima jsem měl Šeherezádu. Ten obraz se mi vznášel v mém povědomí a já znovu prožíval podobnou situaci té dnešní, asi tak dva tři roky zpátky. V jednom hotelu , v kterém jsme přespali na cestě domů z mé služební cesty, na kterou jsem směl Šeherezádu vzít vyjímečně sebou. Já byl k smrti unavený, ale než by jsme padli do postele, šli jsme se ještě rychle osprchovat. Šeherezáda věděla, jak jsem mrtvej a tak mi řekla, abych se jen opřel a nechal se umýt. Vzpoměl jsem si, jak mi voda začala téct na tělo, chladnější, než teď, ale velmi příjemná a pak na ještě příjemnější ruce Šeherezády, která mě s láskou, která přímo stála ve vzduchu, pomalu zbavovala potu a špíny. Aniž bych otevřel tehdy oči, řekl jsem Seherezádě, jak moc jsem se těšil, až spolu po práci skočíme do postýlky a co všechno budeme spolu dělat.
Vzdychnul jsem si a tu mi došlo, že začínám být vzrušený. Ne ale z doteků prsou Nadji na mých zádech, nýbrž ze vzpomínek na tu podobnou scénu se Šeherezádou. Podobnou, a přece tak jinou. Nadja mě začala umývat na zádech, já ale před očima měl ten prožitek s mojí ženou. Když jsem jí naznačil, že dneska asi z toho nic nebude, zašeptala jen "pšššt", jela mi rukama po zádech dolů, hladila mi zadek, zajela mi i mezi půlky a dál na stehna. Pták se mi začal topořit, ale než to mohl stihnout sám, zmizel v ústech Šeherezády. Klouzal jí mezi rtama dovnitř a zase ven, pomaloučku, jakoby s rozmyslem. Celou mou bytost pohlcoval stále více a více nepopsatelný pocit štěstí. Pomalu začalo všechno mizet do pozadí, koupelna, hotel, svět, vesmír. Jen já a Šeherezáda a moje nepopsatelné vzrušení, které se každým pohybem jejích rtů na mém žaludu vždy zmnohonásobily.
Z nějakého důvodu jsem si ale uvědomil, že to teď neprožívám sám a zastyděl jsem se před Nadjou, že tu nejspíš hlasitě vzdychám. Otevřel jsem oči a můj stud se rázem změnil v zuřivost a nenávist. Nadja klečela přede mnou, měla zavřené oči a zuřivě onanovala. Přitom můj penis jí pomalu klouzal mezi rtama sem a tam.
Než jsem mohl cokoliv říct nebo udělat, zvedl se mi žaludek a já jí zvracel na záda. A ne jen splodiny včerejší opice, ale i množství nepopsatelného hnusu nejen k ní, ale i ke mě samému.
Přesto, že se mi slabostí podlamovaly nohy, sehnul jsem se, vzal Nadju za krk, chvíli se zadíval do jejích vytřeštěných očí a pak místo abych jí vrazil facku, jak jsem měl nejdřív v úmyslu, ji jen slabým gestem jakoby odhodil ode mne pryč.
Opice, kocovina, bolest, to co jsem doposud jako koktejl rychle se měnícího poměru těchto přísad cítil, byly pryč a já začal jednat racionálně. Nejdřív jsem se pořadně osprchoval a nakonec mydlil moje přirození, stále znova a znova. Patrně když jsem se trochu uklidnil, přestal jsem s tím, překročil tu hnusnou ženskou a abych se nemusel utírat před ní, vzal jsem osušku sebou do obýváku. Když jsem si natahoval mý špinavý spodky, rozletěly se dveře a do pokoje vpadla Nadja se zlostí zkřivenou tváří a začala ječet: "počkej, Kamílku, tak tohle ti teda nedaruju, to bude Šeherezáda koukat, jakýho si vzala chlapečka. Řeknu jí, že jsi mě tu chtěl znásilnit. Jen počkej, ty budeš litovat".
V klidu jsem si urovnal gumu spodků a vydal se s kamenným obličejem k té zrůdě.
Jak mě viděla blížit se víc a víc, znejistěla a nakonec utichla úplně. Beze slova jsem jí popad', posadil se na židli, kde jsem před tím pil kafe a přehnul si ji přes kolena. Až teprve později mě napadlo, že se jí to vlastně mohlo i líbit. To mě znejistělo, vždyť se Šeherezádou jsme hráli podobné hříčky. Cítil jsem, že si musím dát pozor, aby mě to nevzalo a tak jsem opět připustil vztek a pak už jsem jí tu její zadnici vysolil. Při každém plácnutí se jí zadek rozklepal a brzy začal červenat. Zase jsem se ale přistihl myšlenkama u Šeherezády a taky mi došlo, že ho mám úplně tvrdýho. Kdyby si toho teď Nadja tak všimla... ona se mi ale zmítala bolestí a nejspíš i studem na klíně, zadek jí pod mou rukou červenal. Bez toho, abych akci přerušil tou sebemenší pauzou, strhl jsem Nadju z kolen na zem a postavil jsem si ji před sebe. Snažil jsem se mluvit klidně: "jestli to Šeherezádě řekneš, řeknu jí, ať ji ukážeš zadek. Myslíš, že to uděláš?" Celou tu dobu mi civěla mezi mezi nohy.
Práskla za sebou dveřmi, nejspíš do její ložnice a já ji pak už neviděl. Klidně jsem se dooblékl a jak to jen bylo možné i upravil a s myšlenkou "teď už možná vím, kdo mé Šeherezádě nakukal, že jsem jí byl nevěrný", opustil Nadjin byt. Do neznámé budoucnosti...