Šeherezáda - 3. část

Šeherezáda - 3. část

Najal jsem si pokojík v jednom hotýlku blízko Nízkýho svahu, je to bízko do města ale přece jen v zeleni. Tady jsem mohl otevřít okno bez nebezpečí, že se udusím. Okno vedlo sice na ulici, aut tudy jezdilo ale jen pomálu a tak jsem tu měl klid. Klid, který jsem tak potřeboval, abych získal trochu odstup a abych si všechno srovnal v hlavě.
Bylo to tak neskutečný. Co tu k čertu vůbec dělám, v tomhle hotelovým pokoji, když bych správně měl být doma. Touhle dobou by jsme se Šeherezádou právě večeřeli.
To mi připomělo, že mám vlastně hlad, tak jsem na pokojovém telefonu vytočil devítku.
No a za chvíli jsem měl na stole řízek s bramborovým salátem a malý pivo. Praktické.
Byl jsem už tak hrozně unavený a ten řízek tomu dodal. Večerní hygienu jsem tedy trochu odfláknul a hned jsem se hodil do postele. Usínal jsem se zmatkem v hlavě.
Než jsem zaspal úplně, promítalo se mi v hlavě to, co jsem za tyhle dva poslední dny prožil.
Marný zvoňení na zvonku mého bytu, Šeherezádin pláč, kufřík v ruce...pak kopnutí do dveří a tma před barákem...na scéně se objevuje zakouřený bar, milenecká dvojice a chuť ginu na jazyku. Probuzení na zemi ve vchodu baráku, zrovna toho baráku, kde bydlela Šeherezádina kamarádka Nadja. Horká káva, záchod, bordelový křesílka v krásně zařízený koupelně...nahý záda Nadji, její bradavky na mých zádech...znovu jsem se přenesl do mého snění pod Nadjinou sprchou, snění o Šeherezádě...dalši rekapitulaci dne můj mozek přibrzdil a já rozvíjel už jen dál tu příhodu se Šeherezádou pod sprchou, v jednom hotelu, kde jsme na cestě domů z jedné z mých služebních výprav přenocovali.
Zase jsem cítil její ruce na mém těle a když mi rukama sjela mezi stehna a pak si přede mne klekla, otočil jsem se z boku na záda a začal onanovat. Byl jsem jak šílený, šílený touhou po mé lásce. Vědomě jsem mou činnost prodlužoval, abych s ní mohl být co nejdéle, ale dlouho se mi to nepodařilo. Explodoval jsem brzy a velice intenzívně, pocit štěstí se mi na chvíli vrátil. Hned na to ale film běžel dál: Nadjino počínání, můj hnus, který jsem k ní najednou pocítil, mé zvratky, dopadající na její záda...její červený zadek po výprasku, který jsem jí uštědřil a moje erekce...opět mi z toho bylo špatně...nemohl jsem teď zůstat ležet, šel jsem se osprchovat a pak si sedl k oknu...myslim ale, že jsem nevnímal vůbec nic...probral jsem se u toho okna ve tři čtvrti na čtyři, tak jsem si nařídil buzení na mobilu a šel si ještě lehnout.

Ráno jsem se probudil něco po šesté, těsně před tím, než se mobil rozdrnčel. Měl jsem dost času zavolat do práce. Byl jsem v jedné z vedoucích pozic, takže to nebyl žádný větší problém. Samozřejmě, že se mě ptali, cože si dovolenou beru tak na rychlo. Řekl jsem jim, že jsme vyhráli týden dovolené a že jsem na to zapomněl. No a když jsem přišel v pátek z práce domů, už na mě Šeherezáda čekala, s kuframa mezi dveřma. Měla strach, řekl jsem jim, že by to třeba znovu dopadlo tak, jako už několikrát. Že zase nikam neodjedeme. Kvůli mojí práci samozřejmě. A že si vezmu ještě týden navrch, abych si něco vyřídil. Tímhle způsobem jsem se jich tedy zbavil. A měl fůru času. Ale co s ním? Ani nevím, kde všude jsem se toulal, nějak všechno šlo kolem mě, jako bych to ani nebyl já. Byl jsem v parcích, ani nevím jestli svítilo sluníčko nebo snad pršelo, byl jsem několikrát v kině, ani nevím co hráli a krátce po návštěvě restaurace jsem ani nevěděl, co jsem jedl. No a na noc jsem si vždy najal nějaký pokoj v nějakým hotýlku nebo hospodě, zkrátka podle toho, kde jsem se zrovna nacházel. Tak uběhl asi týden, připadal mi ale přinejmenším jako celý měsíc.
Pak, bylo to v úterý, jsem potkal kámoše Petra. Ahoj, a jak se máš, a co žena a tak dál a tak dál.
"A kam vlastně kráčíš, Kamile?" zeptal se mě Petr. Kam prý kráčím..."nejspíš do záhuby", pomyslel jsem si. Ale odpověděl jsem mu: "jestli máš čas, tak tam, kam ty, Petře. Mohli by jsme si někam sednout." "Takže to je jasný, Kamile, jdeme na pivko. Vždyť už jsme se neviděli celou věčnost!" "No jo, to máš tedy pravdu, že by to mohl bejt už měsíc?"
A jak jsme tak klábosili, ne hned jsme si všimli, že nás obklopila smečka divochů: skákali a smáli se a šklebili a já nevím co ještě. Byli to naši dlouholetí kámoši, kteří se občas utrhli ze řetězu, zrovna tak jako i já. Když jsme se dostatečně vyblbnuli někde venku, třeba tím, že jsme čutali s mičudou v některém z velkých blízkých parků, ztratili jsme se z dohledu svých manželek v útrobách nějakého hostince. To pak dopadalo docela různě, samozřejmě se o tom vyprávělo zase až do našeho dalšího výletu.
No a teď tedy tihle divoši skákali kolem nás, a kam že vyrazíme. Tak jsme někam zapadli, pili pivo a jedli utopence, a hlavně jeden mluvil přes druhého. Takže si možná ani nevšimli, že moje nálada pokulhává. Což mi bylo docela vhod, nemusel jsem se jim zpovídat, jak na tom jsem.
Přišel nějaký mladý člověk s novinama, nejspíš student, tak jsem si jedny vzal a mladíkovi dal 5 korun navíc. Když jsem viděl jeho zářící obličej, trochu jsem mu záviděl. Ani jsem neměl v úmyslu něco číst, prostě jsem noviny jen otevřel. Náhodou jsem je otevřel na místě, kde začínaly nemovitosti. Do očí mi okamžitě padl obrovský nadpis. "Manželka právé zesnulého hraběte tak a tak prodává jejich letní sídlo na řece Sázava", tam a tam a blablabla. I s pozemkem velkým, jaký jsem si vůbec neuměl ani představit. Patřil k němu i kus lesa a rybník. "Za pouhých 17 miliónů korun českých" tam stálo. Jak někdo může vůbec něco podobnýho napsat! Za pouhých 17 milionů korun!" Fotky jsem si ale prohléd pořádně. To mě už vždycky zajímalo. A vy to už víte. Ty fotky mě fakt fascinovaly, zářilo z nich bohatství.
Brzy na to jsem zaznamenal, že kluci už chtějí jít, ještě jsem ale nepochopil kam. Tak jsme se zvedli, každý jsme si před tím zaplatili to svoje jídlo a pití a vyšli jsme směrem do města. Hospoda sice stála na samotě, proto jsme tam taky chodili. Na druhé straně to z hospody do středu města byl jen skok. Nebo spíš skůček. Za deset minut jsme byli na hlavní třídě a za další minutu kluci zalézali jeden po druhém do nějakého vchodu nějakého baráku. Nejdřív jsem si myslel, že to je nějaký výčep, třeba jen na stojáka. Pak jsem ale rozpoznal, že jde o sázkovou kancelář. "No jo", řekl jsem si, proto jsme odcházeli z té hospody tak brzo. Na hodinkách jsem měl 17 hodin a 42 minut. "Kéž by to na mě nevyšlo", pomyslel jsem si. Sázky přijímali do 18ti hodin. Kluci mě vždycky přemlouvali, abych si taky vsadil. Mě to ale připadalo nějak nedůstojné vzdělaného člověka a tak jsem se z toho dosud vždy nějak vykroutil.
Tentokrát ale ne. Samozřejmě že jsem zůstal venku, a abych netrčel stále na stejném místě, šoural jsem se směrem k Višňovce, kolem výloh různých obchodů, pro mě ale s nezajímavým obsahem. Až jsem došel k poslední výloze. Tam jsem si taky předsevzal, že až dojdu, než se otočím na podpatku a půjdu zas zpátky. Byla to výstavárna obrazů, sošek, výšivek, ale byly tam vystavené i staré rukopisy nebo třeba i staré, hlavně asi stříbrné příbory. Některé vystavené věci se daly i koupit. Byl to takový nějaký antikvariát, spojený s prodejní výstavou. Na první pohled mě zaujal obrovský obraz. Vyplňoval celou výlohu na výšku a asi tak jednu třetinu její šířky. Byl to olej na plátně. Stylem nejspíš koncem 18tého století. Na obraze byl zobrazen milostný akt dvou lidí, kteří jsou tak zabráni do svého počínání, že ani nezpozorovali skupinu lovců, blížící se k nim na koních. Ten obraz nevyzařoval jen jednu náladu, či hlavní motiv. Tedy proč vlastně obraz byl namalován. Ten obraz vyzařoval nálad hned několik. Na prvním místě byl jistě záměr erotický, možná až pornografický. Vystaven tak veřejně mohl být asi jen proto, že žádné obnažené části příslušných míst tam nebyly zobrazeny. O to více ale dojem až pornografický vyvolával výraz obličejů obou aktérů a pak dovedně skrytě bylo zobrazeno i jejich počínání. Oči mi sjely, jakoby magickou silou přitahovány, k velké ceduli vedle honosného rámu obrazu. Na ceduli bylo napsáno: "tento obraz věnuji této galeriji Venuše, kde jsem zažil mnoho krásných chvil a poznal mnoho budoucích přátel, také náruživých milovníků umění. Dvoum mým nebližším přátelům věnuji značnou část mé sbírky. Jeden nechce býti jmenován, tím druhým je pan Konstantin Alexandru." Podepsán: "baron Sázava". Samozřejmě tohle jeho opravdové jméno nebylo. Jen žertovně tak popsal místo, kde se nacházelo jeho sídlo. Na obraze bylo namalováno jakoby v mlze až vzadu za lesem a nijak výrazně, takže jsem si ho pořádně uvědomil až teď. Byl to stejný zámek jako ten na fotkách v novinách, keré jsem tak štědře zaplatil v restauraci. Netušil jsem, že se už brzo dozvím, že obraz namaloval baron sám. Talent ten tedy měl. Byl to ale i obraz ukazující krásnou krajinu a loveckou scénu. Zároveň byl i obrazem figurálním, neboť obě postavy byly namalovány neuvěřitelně věrným podáním. A jak jsem si na odchodu ještě všimnul, v antiquariátu byl i salónek, kde se předčítaly básně. Básně předčítat mohl každý, kterému se podaří na předčítání nalákat aspoň jednoho posluchače.
Došel jsem už skoro až k sázkárně, když ven vykouknul Walda. Kdeže sakra jsem a ať jdu dovnitř si vsadit. Zakroutil jsem jen hlavou, jako že ne, a už jsem chtěl vchod do oné místnosti přejít. Ale ze dveří teď vyšel Jirka, tentokrát až na ulici. Nejdřív samozřejmě odstrčil Waldu, který se ještě držel veřejí a pak se vypotácel ven, že až skoro upadl. "Tak pojď už chlape, kdo nehraje nevyhraje"... a já si pomyslel, kolik peněz už kluci prosázeli. Přesto jsem ale začal trochu váhat, když jsem se na ty dva tak díval. V tom ještě vykouknul Petr ze dveří: "jsi snad na mizině nebo co? Víš, že Šeherezáda by chtěla větší byt! "
"No tak dobře, vy hašašírové, tak já si jdu tedy vydělat na ten byt. Ale to vám říkám, jestli nevyhraju, tak jsem tady s váma naposledy!"
A vešel jsem dovnitř.
"Pán si bude přát?" zeptal se mě takovej pidižvík za pultem, hned jak mě uviděl. "Pán si nepřeje, pán jen vyhovuje svým bláznivým kámošům. A pamatujte si, já nežertuji. Jestli nevyhraju první, přijdu vás osobně zastřelit." Nedal jsem na sobě znát, zdali jsem to myslel opravdu vážně. Nevěděl jsem to totiž ani sám. "A taky jestli nechcete být spoluzodpovědnej za osud těchto ubožáků" a udělal jsem rukou ve vzduchu pohyb, jako že je všechny uzavírám do imaginárního kruhu. "Zaškrtněte mi čísla, která ale taky vyjdou...chci říci 'budou tažena' ". Pidižvíkova pusa zůstala zavřená a tak jsem vzal prázdný Loto lístek a položil ho před něj. Podíval se na mě, pak na lístek a zase na mě. Kývnul jsem hlavou. Do ruky vzal propisku a na lístku zakřížkoval těch šest potřebných čísel. Pak se na mě upřeně zadíval, z jeho očí šel najednou mráz. Už to nebyl pidižvík, ale ďábel. Po zádech mi přejel mráz a udělalo se mi nevolno. Pak pronesl: "vyhrožoval jste, že když čísla nevyjdou, zastřelíte mě. Řekněte mi tedy taky, prosím, jak mě odměníte, když čísla vyjdou!" "Vy si ale troufáte, řekl jsem nejistě. Kolik by jste si tak představoval, a i přes nejistotu se mi podařilo se na něj zašklebit." "Nechci peníze, chtěl bych strávit jeden večer s vaši ženou. Se Šeherezádou." Do hlavy se mi nahrnula krev. Co si ten člověk myslí! A odkud zná Šeherezádu? Chtěl jsem se na něj vrhnout padacími dvířky, zabudovanými v prodejním pultu, když tu on zvedl ruku a důsledně řekl: "nedělejte to, pane Šemlere, litoval by jste toho nadosmrti." A tu už u mě stáli kámoši a chytli mě za paže i okolo ramen, takže jsem se nemohl ani hnout. Drželi mě ale zbytečně, věděl jsem, že v tu chvíli bych se na nic nezmohl. To už jsem se necukal a kámoši mě tedy pustili, stále ale připraveni zakročit, kdybych si to snad měl ještě rozmyslet. "Odkud znáte moji ženu?" vyhrknul jsem na něj. "Z pravidelného předčítání básní v antiquariátu Venuše, tady kousek odtud, pane Šemlere. Vím, že jste tam před chvílí obdivoval ten velký obraz. Namaloval ho pan baron sám. To jen abyste věděl. Dáte mi prosím 20 Kč. Podal jsem mu je jako v transu a on už jenom řekl: "přeji vám všem dobrý večer pánové, zavíráme." Kluci mě vzali nejdřív doprostřed sebe, jen těsně před dveřmi mě museli pustit, abychom se dostali těmi úzkými dveřmi ven. "Řekl jsem jenom: "kluci, já bych chtěl jet teď domů." Doprovodili mě tedy na stanici autobusu a bez dlouhých řečí se odšourali.

"Já chci domů, já chci domů, já chci domů", vyváděl jsem jako malý kluk. Vrhl jsem se na postel, oblečený, tak jak jsem byl, se vším všudy, i v botech, a začal jsem tak vzlykat, že jsem myslel, že mě to roztrhne. "Co to všechno má znamenat, Šeherezádo. Kdo vlastně jsi? Co jsi přede mnou tajila, možná i skoro dvacet let?" Za chvíli se vzlykot změnil v pláč, řekl bych, že nebyl o nic méně srdcelomný než ten, který jsem slyšel za Šeherezádinými dveřmi, když mě právě vyhodila. Vlastně i za mými dveřmi! Vždyť tam stále bydlím, vždyť je to i můj byt! A v něm moje Šeherezáda. "Ach Pane Bože...já už to nevydržím!" A slzy mi tekly a tekly a tekly...
Probudil jsem se, byla už tma. Pod hlavou bylo všechno promočené, ne že bych to nevnímal, ale nechtěl jsem to vnímat, chtěl jsem myslet na něco jiného. Šáhl jsem si do kapsy pro kapesník, ten byl ale asi v druhé kapse. V této kapse jsem nahmatal jakýsi papír. V ruce jsem držel lístek Lota s vyplněnými čísly od pidižvýka. Myslím, že jsem na něj civěl o trochu déle, než co by bylo třeba, abych si čísla přečetl. Zamrazilo mě. Na lístku byla zaškrtnuta čísla: 4, 6, 7, 29, 37 a 42. Já jsem se narodil 7. dubna Šeherezáda 29. června. Mě je 42 let a Šeherezádě 37. Udělalo se mi špatně. Na pokojovém telefonu jsem zmáčknul devítku. Za chvíli se ozval příjemný mužský hlas:
"tady je recepce, dobrý večer, pán si přeje?" Pán si nechal přinést dvojitý koňak. Koňak mi byl postaven na stůl. Podíval jsem se na hodiny. Bylo 19 hodin 47 minut. Za chvíli skončí večerní zprávy a pak hlasatel oznámí čísla, která dnes byla tažená v Lotu. Vyskočil jsem, pustil televizi a hledal něco na psaní...zbytečně...hlasatel právě oznamoval první tažené číslo: "4". Usmál jsem se. Jako další číslo bylo taženo číso 37. Řekl jsem, dokonce nahlas: "no dobrý." "Dalším dnešním taženým číslem je číslo 6"...trochu to se mnou škublo a já nahlas řekl: "jseš dobrej, ty đábelskej piďižvíku." Jako další tažené číslo bylo oznámeno číslo 7. Cítil jsem, jak mi přejíždí mráz po zádech. Zavřel jsem oči a jen poslouchal: "dnešním pátým vytaženým číslem je čislo 42." Dostával jsem závratě a začal se třást po celém těle. Chtěl jsem dosáhnout na sklenku s koňakem, ale byla příliš daleko. Neměl jsem sílu vstát, seděl jsem jako přilepený. Zašeptal jsem: "29...jestli jsi opravdu ďábel." Zíral jsem strnule na obrazovku. Hlasatel konferoval: "jako poslední číslo tohoto tahu Lota bylo vytaženo číslo 29." Jak v křeči jsem vstal, udělal krůček ke stolu a sáhnul po sklenici s koňakem. Stačil jsem ho ještě do sebe hodit, než jsem se skácel k zemi.