Doteky rána

Každý si myslí, že jsem blázen. Ale já ne a ne a ne a ne! Že žiju ve svých snech? Že propadám jakési meditaci, či proto že mám svůj svět? Ne, jsem stejná jako každý. Akorát spím déle než ostatní a pravidelně si zapisuju deset až dvacet snů denně a z nich se pak snažím něco vyvodit. Jeden týden se mi zdá o pavoucích a druhý zase o rodičích. Je to různorodé.
Ve škole nemám žádnou kámošku, nikdo mi nerozumí. Nechápe, že se zabývám magii, ale jinak jsem úplně normální holka jako oni. Oblíkám se stejně, chovám se téměř stejně a učím se úplně stejně. Jen kdyby to někdo chápal... třeba někdo... někdo opačného pohlaví. Ale i v sedmnácti pořád nikoho nemám. A i to bude asi kámen úrazu, že mnou holky opovrhují. Klukům se líbím, ale jakmile zjistí, že se zabývám magii, berou roha. Proč proboha??? Každý máme nějakého koníčka. Někdo rád luští křížovky, někdo rád studuje a někdo spí.
Nemůžu se dočkat své postele a celého světa v něm.

....... létám... já létám! Vznáším se. Podemnou jen louka plná růží, pampelišek a sedmikrásek. Jak krásně kontrastují ty tři květiny. Přistanu mezi nimi. Položím své zuboželé tělo k nim a vnímám jen tu vůni. Vůni léta a krásy. Ve svém vlastním snu usínám... mezi květy, které působí tak aromaticky. Trhnu sebou... vzbudím se ve svém snu, nikoli ze snu. Ale co mě tak plekalo?? Můj pohled je připoután do zelených očí kluka, jenž leží vedle mne. Odkud se tu vzal? Nadzvednu se na lokti, abych lépe viděla, ale on mne položí jemně zpátky do heboučké trávy. Je jen v šortkách a jeho krásná, opálená, vypracovaná postava mne citlivě obejme. Má kůže se jemně naježí, jako by dostala elektrický šok. Není se čemu divit... tak nádherný kluk... a je vedle mne... vedle holky, které se každý bojí. Ležím, ale stále hledím do těch jeho nazelenalých studánek. Taktéž se dívá on na mne a pravou rukou hladí má líčka a vlasy... které rozpuštěné vypadají velmi krásné. Najednou se leknu. Posadím se, abych lépe slyšela a oznámím mu.
„Už musím, zase se uvidíme.“ Odplatou je mi jeho nádherný úsměv a oči, které mne vyprovázejí až do vlastní postele.............

Ale to už zaklapnu budík a se skvělým ranním dotekem vyšlápnu do nového dne.

Plná štěstí a elánu vyskakuju půl metra vysoko. Ani se mi nechce věřit, že za to může ten „hloupý“ sen. Ve škole mě nerozhodí ani pětka z matiky, která se v mé žákovské ocitá úplnou náhodou. Jinak z tohohle předmětu exceluji. Již odpoledne se hrozně těším domů... na spánek a na návrat k tomu šikovnému princi.

........ nelétám. Jen pomalu se plížím, abych ze zadu pohladila svého milého. Má tuhá ramena a dole jen jakýsi šátek v barvě mých šatů. Jsme jedno tělo, jedna duše. Otočí se, aby pohlédl mi do očí. Při jeho úsměvu se podemnou zatřese louka s květinami. Vstane, aby mne mohl uchopit za ruku a vést po té krajině jako svou dívku. Když nemámí mne růže, je to jeho pohled a rty, co spalují mou duši. Ruka, jenž stále drží tu mou, je krásně teplá a ochranitelská. Najednou mám chuť udělat nějakou hloupost. Pustím se svého prince a utíkám daleko za louku. On pomalu kráčí za mnou v mých šlépějích... ležím svlečená v trávě, přikrytá jen pampeliškami. Čekám s úsměvem na tváři, co udělá, jak na mé gesto zareaguje. Je to snad ještě krásnější, než v mých snových představách. Uklekne před mé nahé tělo. Projede svými prsty po celé jeho délce. Nemůže nevidět husí kůži, která při prvním doteku zdobí opálenou pleť. Poté se přikrčí, aby byl svými ústy blízko mých. Nejprve je jen tak lehtá, poté saje a nakonec opravdu políbí... Nenechá mne však dlouho jen tak. Jeho rty začnou bloudit po mém těle. Každičký kousíček je políbený, každičký kousíček cítí jeho jemný dech. Přestanu jen nečinně přihlížet a dotknu se jeho nahých zad.....

„NEEEEE,“ vzbudím se celá spocená.
„Ségra vstávej do školy, dělej,“ budí mě o 10 měsíců starší brácha.
„Seš blbej.“
Tak ráda bych se tam vrátila, za ním, za mým milým... v tom si všimnu, že je teprve večer a bratr si ze mně vystřelil. Takže jsem spala teprve od příchodu ze školy. Juchů, můžu se vrátit. Ihned se převléknu do pyžama a ulehám natěšená, jak dál vyvinu svůj krásný sen.

......... ani nemusím utíkat na stejné místo, kde můj sen skončil. Je to tak krátce, že stále tam ještě ležím, akorát svou přítomností vpustím do svého těla i duši. Má ruka stále spočívá na jeho zádech. Jemně ho pohladím, projedu prsty až po hrudník, abych se dotkla šíje a rtů. Samotnou mne to dostává do konečků prstů.
Znovu ten elektrizující pohled do očí. Poprvé za celou dobu promluví on, ale šeptem a má to tu pravou atmosféru.
„Jsi nádherná a jen má.“
„Ach, nikdy bych nevěřila.“
„Kluci se musí o tebe bít.“
„Ne, nikdo o mne ani nezavadí.“
„To není možné. Taková princezna.“
„Jo princezna,“ usměju se při vzpomínce na každého nápadníka. „Ale taková, která miluje magii.“
„Já také,“ rozsvítí se mu oči jako hvězdičky.
Políbí mne. Něžně, krásně, romanticky a přitom vášnivě. Poddám se. Úplně. Ani se bránit nechci. Cítím se konečně tak, že žiju, že existuju a může za to právě tento člověk.
Jeho ruka zabloudí na mé prso. Ze začátku jej jen trochu hladí, poté se odváží a začne je líbat. Chci křičet, ale najednou mám sevřené hrdlo..........

Doprčic budík. Nechci do školy.Chci zpátky. Určitě se seznámíme víc. Já nechci do školy ne... ale jdu. A ještě k tomu celá šťastná. Jako na potvoru zrovna zapomenu doma batoh s věcma. Vlastně jsem si je ani nenachystala. Nebyl čas:) Nevadí, ve škole se prostě omluvím. Z toho přemýšlení mě vytrhne tupý náraz...
„Jauuuu,“ syčím nepřívětivě.
„Jéžiši promiň. Jsi v pořádku?“ pohlédne na mne a já na něj. V tu chvíli zmrznu v půli pohybu. Vypadá to, že je na tom stejně. Vstala jsem vůbec?
Asi po pětiminutové odmlce sjede na má prsa. Trochu se zastydím, ale on mne velice překvapí.
„Tam jsme skončili princezno...“
„Ty existuješ?“ zeptám se trochu netaktně.
„Spíš ty...“