Omluva

Pršelo a kapky vyťukávaly tvoje jméno. Bylo to jako tichá modlitba několika tichých múz, které už spoustu let musely mlčet, mít zavřená ústa, jenom dýchat(nutí je válka, a ony nechtějí být pohřbeny zaživa). Kdokoliv je mohl proklít jednoduchou otázkou, kdokoliv je mohl shodit z jejich trůnu krásy a ukázat jim co vlastně chrání(červavé jablko, které se nelíbilo ani samotným červům).

Mohly si vybrat, ale tvoje jméno bylo jako něco, co ruší veškeré zaběhnuté koleje(a sebevraždy, a krvavé tváře lokomotiv a na smrt vyděšený strojvedoucí u psychiatra), všechny známe definice nemožných věcí, ale proč ne? Proč jednou neobětovat svůj vlastní egoismus za probuzení někoho jiného(někdo tomu rád říká porod).

A tak se múzy rozhodly, proč neporodit malé kulaté slůvko(tvoje jméno) a nenechat ho proplouvat letními bouřkami, a ptát se: kdo si všimne hromů a kdo tebe? Kdo místo blesků bude napjatě sledovat slabiky a háčky(i když háčky radši nahrazuješ polskýma slovíčkama)?

A možná si myslíš, že je to blábol, ale já vím, že i když za chvíli ztratím pravomoce dětí(neuvidím víly, múzy, možná se mi z oči ztratí několik barev), právě v tomto období vnímám všechna kouzla o mnoho víc – cítíš je určitě taky. Vím, že posledních pár měsíců před dospělostí, je jako výbuch všech neviditelných kreatur a stvoření, která se ti vtírá pod víčka(někdo tomu říká sny, já tomu říkám podvědomá realita). Ale doopravdy jsem jen malý pisálek, který sedí u stolu a stěžuje si, že jeho slova nejsou nikdy dost.

Možná se ti taky někdy stalo, že ti múzy daly facku?To jsou ty stropní halucinace, to moře, které se ti kroutí nad hlavou, všechny ty zrůdné stíny, kterými tě chtějí inspirovat. Myslí to dobře, jenom neví, že jejich dlaně mají malé drápky a vroubky(jako drápy šelem, jako kly slonů).

Tím ti chci říct, i múzy dělají chyby(a možná že za tohle dostanu spisovatelský výprask, ale vím, že pro tebe obětuju všechna svoje slova), a že i já dělám chyby(někdy prostě zvítězí všechen ten egoistický masochismus, který už mám od dětství). Ty víš, že dělám spoustu věcí, které mi ubližují(a znovu, a znovu a už od dětství – a možná je to tím, že už jsem od dětství věděla , že jsem malé bi/homosexuální stvoření, které chce být normální – byla jsem vystrašená na smrt-byla jsem malé blonďaté tělíčko, kterému dusivými polibky nutily uvědomovat si sexualitu, pod zástěrkou lží-možná is teď nevzpomeneš o čem mluvím, ale vím, že jsem ti to jednou s hanbou sdělovala)každopádně, nic co kdy dělám nebolí víc než chyby, kterých se dopustím vůči tobě a které nakonec tobě ublíží.

Za všechny omyly, za všechny slova , které jsem neřekla, za všechny pocity, které neznám, a které nedokážu vyjádřit, za všechny mylné úsudky, za všechno, se můžu omluvit jen jediným způsobem- a to láskou.(a i když to zní hrozně romanticky a klišé, troufám si říct, že tohle je jeden z nejopravdovějších kousků, které jsem kdy napsala.)