Zpověď

Je zvláštní, a vlastně to zvláštní vůbec není, spíše je to pravidlo, pravidlo všech čekání a zoufalých snů, když si nestačíme ani vychutnávat všechen ten stres, že když přijde něco, co hrozně chceme, vlastně nevíme, co s tím.

Deset měsíců nadáváš na školu, deset měsíců se pravidelně zamilováváš do dvou letních měsíců, a je to jedna z mála nadějí které máš - deset měsíců vlastně denně myslíš na to, jak to kurevsky nesnášíš, a jak to nechceš, a jak vlastně sebevražda nezní dobře – zní to přeceněně, a zní to jako cliché, a už to nemá tu sílu jako dřív. Kolik je lidí, kteří neví co to je dno? Kolik je lidí, co považují kousek vyčnívající skály, na které se uchytily při pádu , za dno? A kolik je lidí, co jsou na dně, a myslí si, že to je život?

Teprve až někoho tři dny nevidíš, zjistíš, jak ti chybí. Jak jsi bez něho ztracená. Co ti to připomíná? Najednou začínáš pochybovat o všem, co ti kdy řekl.

Miluje tě. Jak může někdo milovat tebe? Zrovna tebe, když víš že tvoje tělo je plný jizev, a na které jsi byl ještě před nedávnem dost pyšný – pamatuješ na tu dobu, kdy ty jizvy byly jediná útěcha?Kdy to byl jediný zákon a jediné trestní právo v tvojí učebnici základních společenských věd?

Dokud nezapomeneš jak to bylo hezký, hrát si na soudce a vykonavatele trestu a na trestaného a uvědomuješ si, co říkáš?

Pamatuješ si tu dobu když jsi začal litovat?Drsný co?Něco co bylo tím nejlepším je teď hanbou – není to tak pokaždé? Je to takový Bad Habit –Špatný Zvyk, o kterém ani nevíš že mezi ně patří. A pak jednou zjistíš, že nejsi jediný, kdo vyhledává pomoc v tomhle, a na chvíli máš pocit, že někam patříš.

Chvíli si konečně připadáš mezi svými - a zní to tak hezky, jako kdybys našel bandu nejlepších kamarádů na určitou dobu - na těch pět minut až dvě hodiny krvavé podlahy (pamatuješ na ten černý papír, který vypadal tak hezky nasáklý tvojí krví..?)

---
Patrik se zvedl, našel další balení kapesníčků, poposmrkl, a přemýšlel, jak falešný může jeden člověk být –kolik buněk v jeho soustavě se může skrývat za maskou?

Usmál se, usmál se široce, víc široce než se culil William z druhé strany pokoje, když se spokojeně tulil k Travisovi a spokojeně žvýkal čerstvě koupený meloun.

Celá místnost byla prostoupena útulným šerem, které je všechny pokrývalo jako pokrývka teplých dlaní.

Travis a William se zdáli být malou svatou dvojicí, která nezná nic jenom svoje krevní oběhy, které se pomalu spojovaly v jeden.

Nic je nedokázalo rozdělit, ani ty, ani tvoje patetické pokusy o pozornost.

A nějakým způsobem jsi to nebyl ty, ale jenom část něčí mysli, někdo jiný, ne ty. Přece jsi to nemohl být ty.

Patrik ti věnoval krátký pohled, něco mezi lítostí, strachem a pochopením.

Nelitoval tebe – litoval že to bude muset uklízet.
Nebál se tebe – bál se o tebe.
Nechápal tebe – chápal jejich mlčení.

A Travis a William se stali jedním krevním oběhem.

A když ses probudil, bál ses , že najdeš jejich náhrobky na zahradě.

Baby, zapomněl jsi?

---

Ale ta chvíle přejde jako pocit bezpečí s prvním zvukem ve tmě.

Co když nejsi jako oni? Co když doopravdy nemáš důvod –nebo dost dobrý důvod? Proč nejsou tvoje rány tak velké jako jejich? Proč nejsou tak hluboké? Proč tak nekrvácí?
Jsi něco míň? Ne, ne, ani tohle neumíš správně! Tomu se říká být neschopný, chápeš?

Nestojíš za nic, you shit.

A pak to přejde v zasloužím si tě vůbec?

A moc dobře znáš odpověď – ne. Ne, jsi mnohem víc. Jsi mých dvanáct měsíců, jsi můj Ryan k Brendonovi a ostatní si myslí, že k tobě patří Keltie - a možná, možná patří, já nevím.

Ale když jsem s tebou, všechno je bezpečné, všechno je lepší, a nezažila jsem horší bolest než strach, že se ti něco stane.

Pokaždé, když slyším že ti nadávají rodiče, když o sobě říkáš něco špatného(i když vidíš to pokrytectví?Právě jsem popsala stránku o tom jak jsem fucked up) kousek ve mně umírá, protože to nechápu –jsi perfektní, jsi jediný pravý div světa. Žádné slovo se tě ani nedotýká, a možná bych chtěla být Oscar Wilde, Sapfó, nebo Chuck Palahniuk ve spolupráci se Shakespearem abych se dokázala aspoň přiblížit tomu, co pro mě jsi.

Jenom, asi budu psát celý život, jenom proto, abych našla ten správný výraz. Najít to správné slovo, jedno v jakém jazyku, ale stejně vím, že nikdy nedokážu uspět - a to je možná ono - najít nějaký cíl, kterého nelze dosáhnout aby ti vydržel celý život.

Možná to zní pošetile, ale věříš, že bez tebe nepřežiju? Že se tajně trochu obávám každé smsky co mi napíšeš, protože se bojím, že budeš chtít skončit? Že zjistíš, že pro tebe nejsem dost, že semnou nikdy nebudeš šťastná….ale pochopila bych to. Nepřežila , ale pochopila – protože to je vlastně to , o co mi jde – aby ses neustále usmívala tím svým pravým šťastným úsměvem.
---
Patrik odhodil zbytek kapesníku do koše a přemýšlel, proč se William i po smrti tak tiskne k Travisovi?