Letec

„Pojď sem, ty zbabělá svině!“ zakřičel na mě a přitom mi dal pěstí do břicha a já jsem se svalil na zem. „Myslíš si, že tě někdo ochrání?! Jestli o tom někomu řekneš, půjdeš tam, odkud si přišel, do pekla!“ řval a současně do mě kopal. Já jsem jen s těží ze sebe vydal: „Ne... prosím nech mě!“ A on na mě plivl a dodal: „Ještě si to s tebou vyřídím!...“
Vstal jsem. Skoro nic mě naštěstí nebolelo, jen v břiše jsem cítil rozpínavou bolest. Snad nebudu mít modřiny, říkal jsem si. Byl jsem na to ale už zvyklý... Při cestě domů se mi všichni posmívají a volají na mě různými nadávkami. Ve škole mě taky nemají rádi. Říkají si, že brzo s námi zúčtujou, že jsme plevelem téhle země. Já tomu pomalu začínám věřit. Nikdo se za mě ještě nepostavil. Rodiče mě pořád konejší, ale já vím, že proti tomu nic nezmůžou.
Nejlíp se mám doma. Mám tam svou sbírku papírových a sádrových letadel. Vždycky jsem chtěl být letcem. Fascinují mě výšky a modrá obloha, fascinuje mě ta volnost, která je člověku v oblacích dopřána...
Každý všední den, když vstávám, je mi nevolno a občas zvracím. Nerad chodím do té budovy, které se říká „škola“. Nevěřím tam nikomu, všichni tam jsou falešní. Spolužáci se se mnou nebaví, učitelé se na mě z výšky opovržlivě koukají a jsou na mě přísnější než na ostatní. Často moji spolužáci něco provedou a potrestají za to mě. Myslí si, že jsem zlý...
Jednou jsem měl třeba smazat tabuli, jenže spolužáci mě tu přestávku jen otravovali a nenechali mě to udělat. Když pak přišel učitel, teprve jsem s tím začínal... Vynadal mi... Prý, že jsem líná kůže, ať si pospíším, nebo mě nevyzkouší na opravu z testu.
Ale když přijdu domů, jsem ve svém světě... Občas lepím a dávám dohromady i nová letadla a pak je různě vybarvuji. Představuji si v nich skutečné letce, kteří se nebojí a zvládají v nich i ty nejtěžší akrobatické kousky. Ale i oni se musí vrátit na zem... I oni musí mít své zázemí k načerpání paliva.

II

Další den mi ve škole řekli, že nemůžu chodit na hřiště a plno dalších zákazů. Třeba, že nesmím jezdit na svém kole, které jsem měl sotva nové. Pak učitel dodal, že kázání končí, že můžu odejít domů, protože ve škole už nemám co pohledávat. Ostatní se smáli. Říkali, že jsem „špinavá myš“. Já jsem se ale v skrytu duše radoval. Škola mě jen mučila a na hřiště jsem stejně ani nechodil... Jen toho kola mi bylo líto...
Když jsem šel domů, uviděl jsem na obrubníku sedět jakousi dívku, která se dívala do země. „Nestalo se ti nic?“ zeptal jsem se. „Rodiče mi odvedli,“ odpověděla. „Kam?“ „To nevím, prý pro špionáž, podvratnou činnost a za zradu zájmů státu...“ opovržlivě vyjmenovala tento seznam prohřešků. „Utekla jsem jim, ale brzo mě najdou a co já vím, co se mnou bude...“ smutně poznamenala.
„Pojď se mnou, tady nemůžeš jen tak zůstat,“ řekl jsem. Ona přikývla, bylo vidět, že byla potěšena mou starostlivostí. Doma jsem jí ukázal svou sbírku letadel a pár knížek s obrázky, které jsem zdědil po prarodičích nebo které jsem dostal nově. Povídali jsme si o tom, kdo vlastně jsme, ale taky o tom, kým jsme byli dřív. Její prarodiče jí před nějakou dobou zemřeli, a protože její rodiče byli chudší, tak doufali, že majetek zdědí. Chtěli totiž poslat svou dceru na školu a zajistit jí tak lepší vzdělání. Jenže všechno se jim rozplynulo pod rukama, když jim majetek po prarodičích zabavil stát a začal je perzekvovat kvůli tomu, že nechtěli souhlasit s tím, co říkali ti nahoře a aktivně proti nim vystupovali.
Chytil jsem jí za ruku a řekl: „Neboj, všechno dobře dopadne...“ Říkal jsem to, přestože jsem věděl, že tomu nic nenasvědčuje. „Ty jsi tak milý,“ řekla mi a objala mne. Nevím, co se tenkrát mezi námi stalo. Asi to byl osud, který nás svedl dohromady. V této chvíli sdílené strasti jsem se přesto cítil příjemně. Bylo vidět, že byla zamilovaná, a já jsem se od ní nakazil.
Když se vrátil táta z práce, vypadal smutně. „Co se děje?“ vyptávala se ho maminka. „Musíme nastoupit na povinný přesun. Za tři dny... Můžeme si vzít jen dva kufry na dospělou osobu.“ Matka zmlkla, věděla moc dobře, o co se jedná. I já jsem to věděl. I moje malá přítelkyně.
Zůstala ty tři dny se mnou a pro mě to bylo jako věčnost. Její přítomnost v domě rodičům kupodivu nevadila. Zdálo se, že teď už jim je všechno jedno. Mlčeli a většinu času se dívali do prázdna.
V očích mojí malé přítelkyně byla vidět touha, která byla minutu co minutu srážena na kolena, přesto se mě snažila uklidňovat. Řekl jsem jí: „Už nikdy nebudu letcem, z lágru není cesty zpět.“ A ona: „Ale, ty to zvládneš, já to vím, jsi přeci silný...“ O své síle jsem už toho ale věděl dost.
Druhý den jsme spolu šli do nedalekého sadu. Byl krásný jarní den, ptáci zpívali a na obloze bylo vidět jen řasovité mráčky. Drželi jsme se za ruce a ona mi řekla: „Jednou se ještě potkáme. Vím to, cítím to tady,“ a položila si ruku na srdce. „Žádné loučení není poslední, i kdybychom se měli spatřit až na samém konci světa, budu na tebe čekat.“ To byla slova, která mi dodávala naději a já věděl, že jsou pravdivá, i když jsem si to povrchně nedokázal připustit.
Chodili jsme pak po tom sadě, drželi jsme se za ruce a... Mlčeli jsme.

Třetí den jsem se celý třásl, celá moje bytost se ve svých základech chvěla. Ona to cítila, byla bledá a skleslá. Najednou se na mě podívala a řekla mi: „Miluji tě, celým svým srdcem,“ objala mne a já jí políbil. Řekl jsem: „Já teb...“ a už jsem to nedopověděl. Přerušil nás domovní zvonek. Pohladil jsem ji po vlasech. „Musím už jít a ty taky,“ řekl jsem. A vyprovodil jsem ji k dveřím zadního traktu domu. Naposledy jsme se objali a zmizela se slovy: „Jsi silný, nezapomeň.“ A já nezapomněl, nikdy nezapomněl. Moje malá přítelkyně odešla za roh a tam ji chytili pouliční strážníci, ale o tom jsem už nevěděl. Nebránila se jim. Vždycky věřila v něco, co se nedá ovlivnit, věřila v osud.

III

Následně jsme museli odejít. Transport do lágru byl dlouhý. Jeli jsme ve stísněném prostoru jako nějaký dobytek. Když jsme dojeli, prohledali nás, ostříhali nám vlasy, sebrali šaty a dali nové oděvy. Stali se z nás vězni. Kufry nám vzali – měli jsme v nich posledních pár cenností.
Naštěstí jsme se nedostali do toho nejhoršího lágru, ale i tak jsme denně museli pracovat a dostávali jsme jen malý příděl jídla. Po nějaké době se rozhodli rozdělit rodiny na muže a ženy – každý měl jít pracovat trochu někam jinam. Od té doby jsme nikdy neuviděl maminku. Táta to vydržel dlouho, ale nakonec ho skolil tyfus.
Svět se mi rozpadal před očima, ale vždycky, když jsem už nemohl, vzpomněl jsem si na její slova a na to, že se určitě ještě shledáme. Ke konci to bylo obzvlášť kruté, ale já to vydržel, i když zesláblý, jako nikdy předtím.
Významnou průpravou pro mě bylo to, co jsem prožíval dřív ve škole, ačkoli tady to bylo ještě horší. Později jsem si uvědomil, že kdyby nebylo toho setkání tři dny před odvlečení do tábora, téměř jistě bych zde zahynul, ale ona mě držela při životě...

Když už bylo po všem, po té hrůze, která se celé roky děla, a já jsem byl volný, jako letec, když se odpoutá od zemského povrchu, dověděl jsem se, že i moje matka v táboře zemřela. Nebylo to pro mě překvapení, už při našem loučení byla zesláblá, ale i tak mě znovu zachvátila chmurná nálada. Naštěstí jsem nezůstal sám. Zbyla tu ještě moje teta, která se rozhodla bydlet v domě po nás, jenž jí naštěstí připadl. Přes všechno to neštěstí, které mě potkalo jsem byl nedočkavý a při průjezdu městem mě naplnila nostalgická nálada.
Konečně! Můj domov! Pomalu jsem otevřel dveře a vešel jsem dovnitř. Plno věcí bylo zpřeházeno, plno věcí nebylo na svém místě, ale moje sbírka letadel... tady zůstala! Vzpomněl jsem si na fantazie z dětství... Znovu se do nich ponořil... Připadal jsem si zase jako letec, ale něco mi chybělo, něco, co jsem měl vyryto uvnitř, ve svém srdci... Byl jsem v tu chvíli docela sám. Jako blázen jsem doufal, že jí ještě uvidím...
Druhý den jsem se šel podívat na procházku po městě. Zabloudil jsem až do onoho sadu. Už to bude přes dva roky, co jsme se tady viděli! A najednou na lavičce uprostřed toho sadu, sedí nějaká dívka, zraky má sklopené, přes její vlasy ji není vidět do obličeje. Jdu k ní a přemáhám svou nervozitu. Koktavým hlasem pronesu: „Nestalo se ti nic?“ Ona jakoby úlekem sebou cukne, poté se ještě chvíli dívá do země, a pak pomalu zvedá pohled. Byla to ona, vůbec se nezměnila, jen se zdála vyzrálejší a řekla „Já věděla, že jsi silný!“ Já a silný? Vždyť jsem vyzáblý jak mrtvola. Ale ona věděla, proč to říká. Pak vstala objali jsme se a políbili a já jí poprvé v životě řekl, že ji miluji.

Tak jsem poznal dívku svých snů. Nebyla ani ničím výjimečná, ale měla srdce na správném místě a měla vždycky svou tajuplnou víru v lepší zítřek. Ve dvou jsem s ní teprve poznal, jaké je to mít pevnou zem pod nohama a přitom se vznášet v oblacích? Či se nechat unášet? Kdo ví, láska je mocná čarodějka...