Jedno obyčejné pondělí

Naprosto obyčejné pondělí… Hodně únavné, málo zábavné, trochu slunečné a malinko ospalé. Pondělí, které je podobné všem ostatním dnům. Snad jen jedna maličkost vyčnívá.

Sedím v autobuse, sluchátka na uších, pomalu usínám. Okolo mě je ještě poměrně dost volných míst, takže mám naději, že mě všichni tu půlhodinku nechají na pokoji a já budu moci v klidu relaxovat. Přistupuje posledních pár cestujících a na mém dvousedadle je skutečně pořád volno. Tím líp. Zesílím zvuk a položím se na vlny příjemné hudby.
Neposlušný vítr odhrne závěs a mně padne na nos pár slunečních paprsků. Otevřu oči a pokouším se znovu zatáhnout, když vtom…
Ne, vůbec nic se neděje… Ostatně, to se dalo čekat.
Na křižovatce míjíme autobus, jedoucí přesně na opačný konec okresu. U okna pár podobně znuděných tváří jako je ta moje. A jeden úsměv. Úsměv vržený mým směrem. Úsměv, který by klidně mohl patřit princátku. Možná kapku přeháním, ale vážně byl milý, stejně jako jeho majitel.
Kluk s očima z nejtmavšího jantaru.
Více jsem z něj neviděla, protože náš pan řidič šlápl na plyn a s nečekanou akcelerací se rozjel k mému domovu. S trochou lítosti zase sklapnu víčka a vnořím se do svého světa. Tedy, ráda bych. Ale pořád se nemohu zbavit toho úsměvu. Byl skutečně pro mě?? Nebo se jen dotyčný prostě radoval z možná posledního slunečného dne?? Těžko říct, ale brouk v hlavě mi zabírá až příliš mnoho místa.
Přicházím domů a hodlám se učit. Jenom se nejdřív musím trochu zklidnit, což by neměl být problém. Čtrnáct už mi přece jen pár týdnů není a první láska na sebe už nachytala taky dost prachu. Dám si kousek čokolády a pak se pustím do úkolů.
Další ráno, další dny. Pořád téměř stejný kolotoč – vstát, nachystat se, odejít na autobus, přežít školu, přežvýkat školní stravu a potom domů. Víkend, a pak zase pondělí, dokonce odpoledne.
Po deseti hodinách se vypotácím ze školy, naprosto zahlcená „nezbytnými“ informacemi, s hlavou jako škopek. Napůl ve vlastní realitě, ale stejně si vzpomenu na minulý týden a nepopírám, že by mi nevadil další přísun zasklených úsměvů.
V autobuse se usadím u okna a pokračuji ve svém každodenním rituálu. Sluchátka, závěs, uvolnit se a … Ne, pro dnešek se spánek odkládá až za hranice města. Co kdyby…
I když se urputně koukám z okna a snažím se vypadat nenápadně, princ v bílém autobusu nikde. Trochu zklamaně si přiznám, že šance na další setkání byla stejně mizivá, jako kdybych se pokoušela najít kontaktní čočku v Atlantském oceánu.
Přijdu domů a výjimečně na mě nečeká žádná akutní práce, tak zapnu počítač. Projíždím svoje oblíbené stránky, e-mail, Spolužáky. Nic nového, nic zvláštního. Napadne mě, že bych si taky mohla konečně zapnout ICQ, třeba bude mít někdo komunikativní náladu a nenechá mě se tady plácat v nudě.
On-line není prakticky nikdo, tedy kromě mého bývalého spolužáka, se kterým si stejně dávno nemáme co říct. A ostatní?? Zaneprázdnění, šrotící se do školy, mydlící se ve vaně už půldruhou hodinu a večeřící jedinci. A nakonec jedna žádost o autorizaci.
Trochu otráveně otevírám požadavek o autorizaci, asi zase nějaký zoufalec, co nemá co dělat a tak brouzdá po internetu a hledá koho by klofnul. Zkusím se mrknout na info – Michal, 18 let, bydliště kousek odsud. Možná to s ním přeci jen zkusím, stejně nemám co dělat.
OK. Potvrzeno, čekám na zprávu. Má evidentně dobrou náladu, moc hezky si popovídáme. Ani mi to nepřijde, že se známe dvě hodinky a to jenom přes internet. Třeba… Ale ne, takové naivní nápady bych si už mohla odpustit. Kluci s jantarovýma očima se přeci nepotřebují seznamovat přes internet. Nebo ano?? No, pro tuhle chvilku je to fuk. Mizím a jako rozloučení přijímám virtuální pusu, ze které jsem hezky virtuálně potěšena.
Další dny plynou jako obvykle. Když mám chvilku čas, zajdu na internet za mým síťovým kamarádem a pořádně se vypovídám (musí ze mě, chudák, mít už hlavu jako balón). Navrhuje, abychom se sešli, ale nevím, jestli mám přijmout. Přece jen s tím mám docela špatné zkušenosti. Nakonec souhlasím a žádám o fotku, abych ho poznala. Posílá… A já napjatě čekám, jak to dopadne.
Kliknu na tlačítko otevřít a… Ne, nemá jantarové oči…
Z fotky na mě kouká obyčejný kluk, tak zvláštně obyčejně hezký, s upřímným pohledem. Takový kluk, kterého sice přehlédnete, ale později toho litujete.
Sejdeme se v cukrárně, povídáme si a navzájem se tak trochu oťukáváme. Zdá se, že si budeme rozumět. Dáváme si sraz na příští pondělí a já se těším na zaručeně nezasklený úsměv mého neprince s očima jako dvě studny.
A toto pondělí bude zřejmě neobyčejné ;)