Věčná láska

Každý den jsem tě vyhlížela z okna. Sledovala jsem tajně tvůj příchod. Ty jsi si myslel, že o tobě nevím, ale tvůj stín tě vždy prozradil. Po tom tajemném stínu se mi na okénku začervenal krásný růžový květ. Miluji růže! Jsou tak nádherné – přímo andělské! Ovšem mají i svou špatnou stránku – jejich trny jsou někdy velmi ostré.
Přirovnala bych je k ženě. Ženy jsou krásná, něžná stvoření. Ale krása je jen vrchní slupka. Co je pod tou nádhernou slupkou, to již každý muž musí vybojovat. Odhalit a opatrovávat – i když někdy to trochu zabolí. Každý člověk má své já, které se nejprve musí poznat. Pochopit. Poté poznáte, jestli jste si pro sebe s tím člověkem stvořeni.
Já myslím, že my jsme pro sebe stvořeni byli. I když ne vše, co jsme si vysnili se nám splnilo. Pamatuješ na ten krásný den, jak jsme se honili u rybníčka a cákali po sobě studenou vodou. Jen abychom se trochu poškádlili. Čas, který zatím ubíhal, jsme vůbec nevnímali. Až najednou začalo zapadat slunko – ty jsi mě vzal za ruku a slíbil jsi mi společný život. Od příštího dne jsme plánovali toulání se po matičce zemi, po našem krásném a úrodném kraji. Když v tom jsme uslyšeli zatroubení. Hrozně jsem se tenkrát lekla. Bylo to jako vytržení z krásného snu. Našeho nádherného snu, ze kterého jsem se nikdy již nechtěla probudit. Bylo mi tak krásně…Ale to troubení mi přec náš sen přerušilo. Ohlédli jsme se k cestičce, kde jsme spatřili zástup asi patnácti vojáků na koních, v čele s majorem. V tu chvíli jako bych přestala dýchat. Ale ty ses nepřestal usmívat. Vypadal jsi, jako by se nic nedělo. Jako by jen kolem projížděli. Ovšem – to se nestalo. Major se pomalu zhoupnul ze sedla, vytáhl z kapsy listinu, na které stálo, že dovršením tvé plnoletosti jsi povinen ihned – od této chvíle - nastoupit na vojnu, a všeho, co jsi právě dělal, zanechat. Vojna měla údajně trvat 10 let. Nevím, co se dělo potom. Jen vím, že jsem již nic od té chvíle nevnímala. Probudila jsem se za 3 dny u nás ve světnici. Matička mi povídala, že co jsi se dozvěděl tu zprávu, začal jsi jim utíkat. Snažil jsi se zachránit si svou svobodu života. Holou kůži. Ovšem bohužel jsi nedoběhl daleko. Jeden z vojáků po tobě vystřelil. Nevím, co bylo správné v tu chvíli udělat…Ale jen vím, že ten voják se trefil do krku a rozstřelil ti tepnu. Ztráta tvé krve byla prý velká. Převezli tě k vojenskému lékaři, aby se o tebe postaral. Jen co jsi procitl, ptal ses, kdy tě zase pustí. Kdy budeš moci jíti za svou milou. Doktor se jen zasmál a řekl, že tě nepropustí. Až se uzdravíš, zůstaneš zde u pluku. A budeš sloužit své zemi. Dokud ti budou síly stačit. Pak tě již potřebovat nebudou. Sám v sobě jsi měl zmatek. Snažil ses z toho dostat a začal jsi přemýšlet, co uděláš. Začal jsi plánovat svůj útěk. Druhý den brzy k ránu jsi se pomalu vytratil ze stanu, kde jsi měl ležet a hledal jsi nějaký oblek, abys nebyl nápadný. Ovšem v tu chvíli kolem procházel major. Sklonil jsi hlavu, aby tě nepoznal. Jen – nevyšlo to. Otočil se za tebou a zvolal, ať se ohlásíš a kdože to jsi. Začal jsi pospíchat, nedbal toho, co říkal. Ovšem on se nedal a vyrazil za tebou. Ty jsi ještě více zrychlil. On najednou zvolal k bráně, ať tě stráže v žádném případě nevypustí a ať tě někdo chytne. Vojáci, kteří byli poblíž, vyrazili směrem k tobě. Ty jsi stále utíkal. Když v tom byl slyšet výstřel, ty ses zastavil a pomalu padal k zemi. To jeden z vojínů se chopil zbraně s tím, že o nic nikdo nepřijde. Že jsi stejně dělal jen potíže.
Cože? To se přeci nemůže jen tak stát! Vojsko – válka – krutost…může se to stát…stalo se tak…Ale – proč zrovna tobě?? Mé jediné opravdové lásce!!!!! Nikdy tě nepřestanu milovat. Nikdy se do nikoho nezamiluju. Nikdy již nebudu chtít být s nikým jiným! Tak moc chci za tebou…být zase jen spolu! Moc si to přeji…Po tom, co jsem se dozvěděla vše, co se stalo. Přestal pro mě život něco znamenat. Ztratil všechem svůj smysl, svou krásu, kterou jsem předtím tolik milovala! Ne…pro již nemá smysl žít – být tady sama…bez mé lásky – bez tebe….Vstala jsem tedy z postele, odešla do kuchyňky…chopila se nože a vydala jsem se na naše místečko u rybníčka. Naposledy jsem se podívala na „náš“ obzor a….ten nůž jsem si vrazila přímo do srdce. Můj život již neměl smysl. A já jsem zase chtěla být s tebou! Jen s tebou, má Lásko!