Nejlepší kamarád

Znovu jsem se zadívala do těch hlubokých zelených očí. Jakoby se v nich odráželo vše krásné z jejich majitele. Nenápadně jsem se k němu natočila a rukou přejela po jeho noze. Co zase blbneš?! Okřikla jsem se v duchu a ruku rychle stáhla. Můj nejlepší kamarád se jen pousmál. Milovala jsem ten úsměv, milovala jsem vlastně všechno na něm. To jen on nic netušil. Nebo snad tušil?? Pochybuji, že si nevšiml mých narážek, zvlášť když jsem v sobě měla nějaké to procento alkoholu, jako tomu bylo dnes. Nikdy jsem si ale nedovolila víc a vlastně jsem s ním o takových věcech ani nemluvila. Trávili jsme spolu téměř veškerý čas, byli jsme od malička nejlepší kamarádi a já se bála, že pokud se dozví, co k němu cítím doopravdy, nikdy už to mezi námi nebude takové jako dřív. Navíc mi bylo jasné, že někdo jako je Ondra nemůže brát holku jako jsem já za víc, než jen kamarádku. Vlastně ani nevím, jak jsem k takovému názoru došla, ale stačí se podívat na ty dokonalé modelky, které už prošly jeho postelí a nebo na ni teprve v zástupu čekají a mé sebevědomí klesá k bodu mrazu. Ondra je prostě ztělesní dokonalosti. Krásnej, chytrej, vtipnej a v neposlední řadě taky pořádně v balíku. Ptáte se, jak se vůbec dostal k někomu tak obyčejně obyčejnému, jako jsem já? Těžko říct… Myslím, že kdybychom spolu téměř nevyrůstali, jen těžko bych se kdy pohybovala ve společnosti lidí, jako je on. Možná bych byla jedna z těch, které projdou jeho postelí a po týdnu už si ani nevzpomene na jejich jméno, ale i o tom dost pochybuji. Mám vlastně obrovskou kliku, že můj nejlepší kámoš je ten „borec ze 4.b“. A docela chápu holky, které mi kamarádství s ním závidí. Ale občas se sama sebe ptám, jestli je to opravdu takové štěstí. Vždyť ve skutečnosti jsem na tom mnohem hůř než ty, které se sním vůbec neznají! Mám ho na dosah ruky a přesto ho nemůžu mít. I co se té postele týče, není to zase až taková výhoda, jak by možná někomu připadalo. Já v ní sice mohu spát kdykoliv si vzpomenu. Ale opravdu mi jen to „spaní“ stačí?!
„Spíš dneska u mě?“ Odvrátí pozornost od kluků bavících se o fotbalu a vyleká mě svou otázkou. Jako by četl mé myšlenky. Také už jsem si za ty roky mohla zvyknout na určité „propojení“ mezi námi. Ondra se ke mě nakloní, abych mohla překřičet hlasité osazenstvo naší oblíbené hospůdky. Okamžitě mě ovane vůně příjemného parfému, který jsem mu vybrala k Vánocům.
„Asi ne… přespím u Marka.“ Trošku nervózně se na něj usměju a usrknu si z piva. Je mi jasné, že tohle se neobejde bez připomínek. Marek je sice Ondrův kamarád, ale Ondra vidí nerad, když u něj spím. Moc dobře totiž ví, co je Mára zač. Pokaždé ho proto musím ujišťovat, že já k Markovi nic víc než kamarádství necítím.
„Počkej, jak u Marka?“ Zamračí se a pokračuje. „Já myslel, že přespíš u mě... co to s tebou vlastně poslední dobou je? Mám pocit, jako by ses mi vyhýbala…“
„Tak to není… jen se prostě chci bavit i s ostatními… ne jen s tebou.“ Plácnu první, co mě napadne a hned upřímně zalituji toho, co ze mě vylezlo. Taková blbost, proboha! A ani v nejmenším to není pravda.
„Aha.“ Přikývne zaraženě Ondra. Ještě chvíli na mě zůstane vyset smutným pohledem, pak se obrátí zpátky ke klukům a mě už si nevšímá. Tak a mám to! Naštvaně do sebe kopnu panáka vodky.
Ondra vezme má slova vážně a zbytek večera už ne mně téměř nepromluví. První se snažím zavést řeč s Markétou, ale po chvíli nám společné téma dojde a tak se soustředím jen na frťany před sebou.
„Verčo, nemyslíš že už to trochu přeháníš? Já tě domu nepotáhnu.“ Zamračí se na mě Ondra, když si všimne, jak je do sebe klopím.
„Co je ti do toho“ odseknu a na protest do sebe kopnu hned další dva za sebou. Po chvilce už se se mnou všechno točí. Oči nestíhají a hlasy ostatních slyším jakoby z dálky. Žaludek mi začne oznamovat, že tentokrát jsem to opravdu přepískla. Bez vysvětlení se seberu a dokymácím se až na záchod. Opřu se o umyvadlo a podívám se na sebe do zrcadla. Sakra, seš to ale husa! Nadávám si v duchu. A to jsem se na tu dnešní oslavu Ondrových narozenin tak těšila. Vlastně jsem mu ještě ani nedala dárek a už tu postávám na hajzlech a čekám, jestli si to náhodou žaludek nerozmyslí a nevyhodí alkohol zpátky tam, odkud přišel. Ostatně nebylo by to poprvé, kdy by se to stalo…
„Verunko?! Verčo, je ti něco??“ Zaslechnu z dálky Ondrův příjemný hlas. Pomalu otevřu oči a uvědomím si kde jsem. Nejspíš sem se posadila vedle umyvadla a usnula jsem. Ondra namočí papírový kapesník a přitiskne mi ho na čelo. To mě trošku probere. Sice se se mnou pořád všechno točí, ale už je mi mnohem líp, než před chvílí.
„Co to dneska vyvádíš prosím tě? Skloní se ke mně a pomůže mi na nohy.“
„Ondro já…“ Zakymácím se a po tváři mi steče slza.
„Pojď sem ty alkoholičko moje.“ Usměje se a chlácholivě mě k sobě přitiskne.
„Já nechtěla…“ dostanu ze sebe mezi vzlyky.
„Co jsi nechtěla?“ Zvědavě na mě pohlédne.
„Nechtěla jsem ti zkazit narozeniny… promiň.“ Sklopím hlavu a Ondra mě jenom s úsměvem pohladí po vlasech.
„Vždyť jsi nic nezkazila… stejně mě to tam s nimi nebavilo, pojď, půjdeme domů.“ Vyvede mě před hospodu, ale když vidí, jaké mi dělá potíže jít alespoň trošičku rovně popadne mě do náruče. Ani si nedovolím nic namítat, když zamíří k němu domů. Vlastně bych mu měla být vděčná, že se na mě nevykašlal a nenechal mě tam na pospas Markovi. Po dnešku bych si to nejspíš i zasloužila.
Máme jediné štěstí, že Ondra bydlí kousek od hospody, takže se se mnou nemusí táhnout příliš daleko. Před domovními dveřmi mě postaví na zem a začne odemykat. Překvapeně se na něj podívám. Čekala jsem, že jeho mamka nás jako vždy přijde zkontrolovat.
„Naši nejsou doma. Jeli na chatu.“ Opět přečte mé myšlenky a kývne, abych šla dál. Zamířím rovnou do koupelny. Vyznám se u Ondry jako doma, takže ze sebe shodím oblečení a zalezu do vlažné sprchy. To je to, co jsem potřebovala! Po několika minutách se mi dokonce přestane motat hlava a alkohol ze mě pomalu vyprchává. Mám docela výhodu v tom, že čím rychleji se opiju, tím rychleji potom také vystřízlivím.
„Můžu?“ Ozve se zaklepání za dveřmi a vzápětí dovnitř vtrhne Ondra. Jen tak tak, že stihnu šáhnout po ručníku a vylekaně se přikreju. Stejně mám ale dojem, že až tak rychlá moje reakce nebyla.
„Ježiš pro... promiň. Já nevěděl, že se to... sprchuješ.“ Vykoktá ze sebe a všimnu si, jak přitom zrudne.
Přijde mi to k smíchu. Zrovna on se přede mnou červená!
„To je v pohodě… já už jdu ven.“ Změřím si Ondru v jeho oblíbených trenýrkách na spaní. A chvilku se můj pohled zastaví na vypracované postavě. Usměju se a bosou nohou zašmátrám po pantofli, abych nemusela šlapat po studené zemi. Jenže alkohol, který ještě nejspíš ještě úplně nevyprchal vezme za své, já se nakloním ke straně a pantofle pode mnou ukázkově podjede.
„ÁÁÁ“ Zařvu a v mžiku přistanu Ondrovi v náručí. Ručník, který jsem předtím kolem sebe narychlo omotala se sesune k zemi a mě chvíli trvá, než mi dojde, že před ním stojím vlastně úplně nahá!!! Ztuhnu a s vytřeštěnýma očima se podívám na Ondru, který mě ještě stále drží v náručí a je vlastně jediný, kdo sám sobě brání v zajímavém výhledu. Ondra na mě chvíli užasle zírá a netuší co dělat asi stejně tak, jako já. Naše oči se navzájem propalují a ani jeden nic neříká. Teď! Teď máš šanci! Tak dělej, řekni mu to! Naléhá na mě můj vnitřní hlas. Ani nevím, kde se ve mně vlastně sebere ta odvaha, ale najednou mám pocit, že už to v sobě dál dusit nemůžu.….
„Ondro já ti to něco musím říct….“ Zašeptám a nervózně se přitom kousnu do rtu. Ondra na mě pořád jen strnule zírá. Nejspíš čeká, že budu pokračovat. Zhluboka se tedy nadechnu.
„Já tě mi….“
„Neříkej to, Verunko.“ Přitiskne mě k sobě ještě blíž. „Neříkej to, prosím...“
Překvapeně se na něj podívám. Takže on to ví? On to celou dobu věděl, ale předstíral, že nic netuší?? Najednou mi začne všechno docházet. To proto přecházel všechny ty narážky… Proto dělal, že nic nevidí. Protože nic vidět nechtěl! Jak by taky mohl? Zabořím hlavu do jeho ramene a po tváři se mi začnou koulet slzy.
„Já sem blbá... nechápu jak jsem si mohla myslet že...“
„Verunko, ty to nechápeš!“ Na moment mě od zebe odtáhne a zhluboka se mi podívá do očí.
„Já tě mám strašně rád. Jsi pro mě nejdůležitější člověk, kterého mám! Ale to je právě ten problém. Proto nemůžu být víc, jak tvůj kamarád, pochop mě.“ Už téměř křičí.
„Proč?“ Upřu na něj pohled plný lítosti.
„Protože ti nechci ublížit. A nechci tě ztratit.“ Sáhne po županu, který visí na věšáku a podá mi ho...
Naštvaně mu ho vyškubnu z ruky. Ondra se beze slova posadí na okraj vany a dlaněmi si prohrábne vlasy.
„Co je to za důvod? Co je to za debilní důvod?!“ Můj křik se rozezní snad celým domem.
„Seš normální srab! Místo abys mi řekl na rovinu, že mě prostě nemiluješ, tak…“ Ve vzteku nemůžu dát dohromady smysluplnou větu. „Tak... si tu vymejšlíš pohádky a myslíš si, že já na ně skočím! Ale to se pleteš! Tohle by ti možná sežrali ty štětky, co si vystřídal v posteli, ale já ne, jasný?!!!“ Čekám, že mi na to něco řekne, ale Ondra stále mlčí a nepřítomně mě pozoruje. To mě dopálí ještě víc.
„Takže ty už mi k tomu nemáš co říct?!“ Skloním a se k němu a téměř mu to zařvu do ucha.
Ondra mě pohladí po ruce. „Verčo, seš opilá… pojď si lehnout, ráno si o tom promluvíme.
„Kašlu na to, že sem opilá!“ Popadnu své oblečení a vyběhnu z koupelny. V rychlosti si nazuji boty a dřív, než Ondra stihne vystartovat z koupelny, vyběhnu před barák. Tam už ale moje rychlost nestačí. Ondra mě doběhne a pevně chytí za loket. Naštvaně se mu vyškubnu.
„Verčo, přestaň, já ti to vysvětlim! Já tě taky miluju, tak to pochop! Ale tohle je všechno moc rychlý, musíme…“
„Nic nemusíme Ondro.“ Řeknu už o poznání klidněji. „Už je pozdě. Měj se.“ Otočím se a tentokrát už pomalým krokem se rozejdu na autobusovou zastávku. Ondra za mnou nejde. Na to je až moc hrdý, stejně jako já na to, abych si přiznala, že jsem se zase zachovala nejhůř, jak jsem mohla. Proboha, proč jen jsem tak blbá?!

Celý víkend, kdy chodím jako tělo bez duše a ani následující měsíc, kdy odjedu na praxi do Německa, o něm nevím vůbec nic. Zahlédnu ho až poslední školní den, kdy prochází po chodbě s maturitním vysvědčením v ruce. Jde přímo naproti mně a naše pohledy se na moment setkají. Bohužel ani jeden z nás nesebere odvahu a tak se mineme, jako bychom se nikdy neznali…

Už je to skoro rok, co jsem naposledy viděla svého nejlepšího kamaráda. Hned po prázdninách odjel Ondra studovat do Anglie a když jsem pak potkala jeho mamku, dozvěděla jsem se, že se rozhodl zůstat tam natrvalo. I když už ne tak často, jako dřív, stále na něj vzpomínám a říkám si, že mohlo být všechno úplně jinak, kdybych ho jen tenkrát poslechla a o všem si v klidu promluvila…. Ale taková už jsem asi já.