Možná v září

Jela z Olomouce zpátky Pendolínem a i když je fakt hodně rychlé, tak měla spoustu času na přemýšlení. Na mysl jí příšlo spousta témat. Rozebírala sebe, rozebírala věci tak nějak všeobecně a taky se zase ozvalo svědomí. Neomylně. Věděla dobře, že přestřelila. Že je dětinské ubližovat cíleně a vědomě a že se tím ničeho nedosáhne. Jenomže to bylo silnější než ona a teď by dala cokoli, aby to mohla vzít zpátky. Ale to nepůjde ani párem volů. Je úplně jedno, že se snažila omluvit. Bylo jí jasné, že přestřelila.
„To nic.“ Došla jí odpověď na omluvu. Trochu studená, zdá se. Bylo jí mizerně.

***o pár dní později ***

„Uděláš si na mě v sobotu večer chvilku čas?“. Poslala jsem mu zprávu, že bych ho ráda viděla. Nejspíš už mi haraší na cimbuří, protože se mi v poslední době o něm snad i zdá. Stýská se mi po jeho vůni. Stýská se mi po něm. Ale v zápětí se okřiknu. „Tohle už není ten člověk, kterého jsi milovala, tak se laskavě vzpamatuj!!!“ Asi už trpím samomluvou. Snažím se sama sebe oblafnout a přesvědčit o něčem, o čem přesvědčit nelze. Odmítám uvěřit tomu, že by se z toho rozkošnýho kotěte stala … zrůda. Bezcitné stvoření, co je mu všechno lhostejno. I to, že někomu doopravdy ublíží. To je přeci blbost. To není ten Honza, kterýho znám. Tomu by to nikdy jedno nebylo.
„Chvilku si určitě najdu.“ Jo tak to se fakt vyjádřil. Že já blbka se mu vnucuju. Co mě to jenom popadlo. Jsem se snad už úplně zbláznila. Opravdu mi za to stojí?
„Prima. Zašla bych do čajky. Tak si na mě dvě hodinky rezervuj.“ Velkoryse přehlédnu tu studenost a pečlivě skrývám zklamání.
„No jestli to se mnou dvě hodinky vydržíš … .“ To už si ze mě dělá srandu nebo co? Cynik.
„V nejhoršim si roztrháme občanky.“ Haha, pokus o vtip. Sem fakt drsná.
Dlouho nic. Nejspíš na to nemá co říct.
„Svou Ti nedam, pac by me bez ni nepustili do kasaren. Snad to nebude třeba.“ Aby si se z tý svý armády třeba neposral, projede mi hlavou. Krucinál to je ale vůl. Radši nic nenapíšu, abych nebyla sprostá.

***následující den***

„Kačenko, víš co mi ten blbec napsal???“ A pěkně za tepla to všechno Kačce vyklopím. Div že jí nebrečím na rameni. Ona jediná ví, jak se mi po Honzovi stýská. Jak mi ten bídák chybí a že je snad asi jedinej, komu bych dovolila, aby se mě dotknul a obejmul. Nebo i políbil, protože … to nikdo nedokáže líp. A taky tak trochu protože mi pořád hýbe s aortou, ale to nahlas radši ani neříkám, to je hřích. Je to už všechno moc dávno a co kdyby to nedej bože ještě byla i pravda?

***inkriminovaná sobota***

Autobusy jezdí ze zastávky hrozně blbě. Čekám na smluveném místě už o 20 minut dřív. No hrůza. Zima mnou prochází od schora dolů, takže se procházím. Na hlavě kapuci, aby mi nefoukalo do oušek.
„Hej, děfčico“ ozve se za mnou. Nejdřív nereaguju, protože na mě přeci nikdo pořvávat nebude. Napodruhé už se otočím. Potácí se ke mně jakýsi typ a chce papierové vreckovky. Vytáhnu je z kabelky a podám mu je.
„Ty tu čekáš na někoho? Na sex? Za kolik?“
„Né já tu fakt nečekám na sex.“ A jdu pryč. Kretén. To snad vypadám jako šlapka?
„Mám úplně zkřehlý ruce, otevř mi to.“ Podá mi zase ty kapesníčky a já mu je teda otevřu. Za chvíli jsem se dozvěděla, že se jmenuje Chose (no nejspíš Joža po Slovensku) a že jestli nevim, proč nemá „žádnů babu“. Sem se tak na něj zpříma zahleděla a odvětila něco v tom smyslu, jako že teď nejspíš proto, že já nemám zájem a on je v příliš definitivním stavu. Což taky bezpochyby byl.
„Pomoc, přijeď co nejdřív.“ Zpráva Honzovi. Musí mě zachránit a co jsme si to jsme si.
Přišel opravdu docela rychle. Podívala jsem se zpříma na něj a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Ty vlasy, který měl do půli zad, ty nádherný proudy lesklých pramínků … byly pryč. Ach můj bože, už je po všem. Projelo mi hlavou. Prostě po všem.
V čajovně měli zavřeno. To nám to pěkně začíná. Ani jednou jsem se na něj nepodívala, hlavu schovanou pod kapucí, aby neviděl jak hrozně je mi to líto. Všiml si, že jsem zamlklá. No, tak to mě mrzí. Asi se s tím tak snadno nesrovnám. Vím, že na tom to nevisí, ale … měla jsem je ráda. Ani ten pramínek, co mi slíbil, nepřinesl.
Skončili jsme ve Draku. Nakonec. To se za střízliva fakt nedá, projede mi hlavou. Takže – panáka rumu a kofču. Dík Vertole.
Kopla jsem to do sebe a napsala Kačce. „Ten vůl už si nechal ostříhat vlasy. Já to asi nepřežiju. Mám v sobě prvního panáka rumu“ Zoufalé zprávy, zdá se.
Odpověď jen vteřinku. „Nepij, bude Ti akorát blbě. Bojuj Kacenko, bojuj.“ Já ji fakt baštim.
„Jo a taky mele pořád jenom o armádě. To je hrozný zklamání.“
„Chlapi nemaj mozek. To ho přejde, až zjistí o co přišel. Kouzelná Kačenka.“ Kdepak, já tu Káču miluju. Heh – né nadarmo se jmenujeme stejně :o)
„Zbožňuju Tě, kočko.“
„Já Tebe taky, zlati“. Seru na chlapy a začnu si s ní.
„Je to čím dál horší, už mám třetího panáka“
„Ty si truhlík, já bych se v těch panácích musela utopit ?.“ Jo kotě, to se musí umět.
Honza na to celé koukal poněkud zvláštně, ale né špatně. Nejspíš byl rád, že nepíšu Michalovi.
Dopíjím, platím a jdu. Ještě se mě zeptal, jestli bych se nechala obejmout, kdyby … . Po ničem jiném přeci netoužim, Ty trubko. Ale to bych nahlas neřekla. Doprovodí mě na zastávku. První bus mi jede za 5 minut. No to není moc. Postáváme na mrazu asi půl metru od sebe. Teda takhle fakt neotěhotnim … projede mi hlavou jízlivá poznámka. Nechala jsem ho ujet. Za 10 minut jede další. Obejme mě vůbec? Prosím prosím prosím. Takže ne.
Další bus už přijíždí. „Tak se měj.“ Nahnu se k němu. A najednou … mě opravdu objímá. Tiskne mě k sobě a světě div se, mně to nevadí. Vždyť na tohle jsem čekala takovou dobu. Drží mě pevně a já se cítím jak malá holka. I tenhle bus mi ujel. Ještě jeden z druhý strany a to je už poslední, jinak do tech mých končin fakt nic nejede. Opře si mě o stěnu trafiky. Chytl mě za ruku. Kdy já jsem naposledy držela za ruku? To je tak moc pěkné.
Sundá kšiltovku a zase si můžu prohlídnout ten jeho sestřih. Uf. Je to boj. Ale moc času na přemýšlení mi nedá, protože se nakloní a políbí mě. Při tom si mě k sobě přitiskne úplně nejtěsněji, jak to jde a mně proběhne hlavou, že teď a v tuhle chvíli jsem nejspíš trošku šťastná, pokud to aspoň trochu jde. Moje studené srdce zatepalo. Nejdřív jenom tak maličko, aby se neřeklo. „Nenávidím toho člověka, kterým teď seš. Stejně v tobě pořád budu hledat to dobrý.“ A myslela jsem to opravdově. Skáplo mi z očí pár slz. Potřebuju plakat. Nic teďka nepotřebuju víc, než jsou slzy. Je toho ve mně příliš a musí to ven. Není spolehlivějšího způsobu. Jsme si v náručí a mně je dobře. Bojím se si to přiznat, ale je mi moc dobře. Vlastně je mi v tu chvíli skvěle. Nejspíš jsem ... hodně šťastná. Na okamžik.
Přivoním k němu. Ucítím jemnou štiplavost kouře ještě z hospody a někde mezi tím je cítit on. Líbám ho na krk. Ucukl, protože se bál, že mu snad chci dělat cucflek. Ale popravdě, to mě ani nenapadlo. Spíš tu jeho šíji miluju. Je dlouhá a neobyčejně sexy. Vždycky lákající kousnout. Jsem snad upír? No asi jo. Páni :o).
„Jsem do tebe zamilovanej, víš.“ Pronese najednou a já jsem tím zaskočená. Nejspíš bych mu řekla to samé, ale slova se mi zadrhnou v krku. To prostě nejde. Nejsem zamilovaná. Miluju ho. Někde hluboko ve mně pořád tepe ta naděje, že zase budeme spolu. S úsměvem jsem konstatovala, že by byl nejspíš prima táta pro moje děti. Ale dalo by se s ním taky žít? A co když všechny ty důvody, pro které jsem se s ním rozešla, přetrvávají?
„Neodcházíš na vždycky, že ne?“
„To víš že ne.“ Odvětí s chabým úsměvem.
Přijíždí poslední trolejka. Tímhle už jet prostě musím.
„Neodcházej.“ Tohle vážně bolí. Dobře ví, že takhle jednoduchý to není. Že se to za jeden večer nevyřeší.
Odcházím a ještě se za mnou ozve. „Mám tě rád.“ Otáčím se a opravdu zvažuju, jestli ještě zůstat nebo ne. Pak ale zvítězí ten pocit, že pokud jsme si souzeni, je tohle jenom začátek. Nemůžu říct, že na něj počkám než se vrátí, protože prostě nevím, co bude. Navíc nejsem na čekání zrovna dvakrát stavěná a vztah není to, co bych chtěla, když se teď pokouším jeden ukončit. Ale je to naděje. I profi vojáci občas žijí normálním životem, takže až pojede z Tábora přes Prahu domů, tak se třeba uvidíme. Možná … možná už v září.