Hlavou proti zdi (1.)

***

PŘEDMLUVA

Na chvíli jsem potřeboval opustit svět erotiky, pornoprůmyslu a poskytování erotických služeb. Už před nějakou dobou mne napadl příběh, o kterém jsem chtěl vyprávět, jen jsem nevěděl přesně jak, až do dneška, kdy jsem sednul k počítači a napsal jeho první část.

***

Ležel jsem.
Ležel jsem a krvácel.
Okolo sebe jsem slyšel několik vzrušených hlasů, ale já se soustředil jen na jeden.
Na její.
„Davide, vydrž,“ šeptala mi do ucha. „Nemůžeš mě tady nechat. Ne po tom všem. To mi nemůžeš udělat, prosím tě! Miluju tě, slyšíš?!? Davide?“
Klečela u mne a podepírala mi hlavu. Podívala se mi do očí, pokusil jsem se o úsměv. Zkoušel jsem jí říct, že se nemá bát, že budu v pořádku, ale cítil jsem jako by mi někdo zmrazil hlasivky. Stěží jsem zašeptal pár slov.
Cítil jsem se tak strašně unavený.
Zavřít oči a jen na chvíli si zdřímnout…
„Davide, no tak!“ zaznělo vyděšeně. „Neusínej. To nesmíš. Lásko, koukni se na mě.“
Mandlový oči. Má tak nádherný mandlový oči.
„Poslouchej, všechno bude dobrý, jo? Záchranka už je na cestě,“ odvrátila hlavu kamsi k ostatním postavám, které jsem nerozeznával. Skoro křičela zoufalstvím: „Tak zavolali jste někdo tu sanitku?“
Jedna z postav jí odpověděla. Obrátila se zpátky ke mně.
„Už jedou. Budou tu za chvíli.“ Usmála se, ale já věděl, že má strach.
Tak moc jsem jí chtěl pohladit po tváři, dát jí pusu a říct: „No tak, kotě, neblbni, o nic nejde. Nemáš důvod se bát. Jsem tady s tebou.“
Ruku se mi ale nepodařilo zvednout. Všimla si, že se jí snažím něco říct. Naklonila ucho k mým ústům.
„Miluju tě,“ zašeptal jsem. Tak strašně se mi chtělo spát. Podívala se na mě znovu, cítil jsem, jak se rozklepala.
„Davide?“
Pomalu se mi zavírala víčka.
„Davide?!? Prosím tě, prosím…“
Cítil jsem, že mi dává pusu na čelo, pak na tvář, pak na rty. Cítil jsem, jak na mne dopadají malé kapky.
Ale nepršelo.
Zavřel jsem oči.

***
Krysák nervózně klepal nohou, cinknul víčkem zapalovače, škrtnul a zapálil si další cigaretu.
Nervózně popotáhl.
„Krysáku, nech toho,“ snažil jsem se ho uklidnit.
„Čeho jako?“ vyštěkl na mě tak rychle, jako by tu otázku celou dobu čekal.
„Toho klepání, ještě nás někdo uslyší.“
„Pan Chytrej. Ještě nás někdo uslyší,“ začal mě napodobovat a šklebit se u toho.
„Držte huby, pitomci!“ ozval se Roura. „Támhle někdo jde,“ a hlavou naznačil směrem k tmavé postavě.
Oba jsme zmlkli. Krysák típnul cigaretu.
Postava se potácela v chůzi opilců, zastavila se, opřela se o pouliční lampu. Do nočního ticha zaznělo otevírání zipu kalhot, následované úlevným vzdychnutím.
„Ten kokos si ho zapomněl vytáhnout,“ dusil se smíchy Krysák.
„Krysáku, drž tlamu,“ výhružně se šeptem ozval znovu Roura.
Opilec se po delší chvíli odrazil rukama od lampy, a aniž by si kalhoty znovu zapnul, odpotácel se pryč.
Ještě chvíli jsme mlčky stáli.
„Je to dobrý,“ prohlásil Roura, „jdeme na to.“

Krysák vytáhl z pod bundy drát, já jsem zaujal pozici pozorovatele. Roura měl v ruce připravené nutné elektronické vybavení na vyrušení autoalarmu. Audi A6, kterou jsme si před týdnem vyhlídli jako náš další cíl, byla připravená. My také.
V krátkém okamžiku zazněly dveře, nato krátce alarm, který ale okamžitě Roura zrušil. Hned nato se začal věnovat nastartování vozu.
„Doprdele!“ zařval najednou do ticha Krysák. Roura se leknul a praštil se hlavou o volant, pod nímž se celou dobu věnoval přepojování drátů.
„Co je?“ vzhlédnul ke Krysákovi, který se díval směrem na zadní sedadlo. „Dopytle,“ vydechnul, když se podíval stejným směrem.
„Co je?“ zakřičel jsem opodál, když se mi zdálo, že jim to nějak dlouho trvá.
Oba vystoupili z auta.
„Co je?“ opakoval jsem nechápavě.
„Jdi se podívat sám,“ řekl mi Krysák a pokračoval pro sebe, „tejden práce k ničemu. Já bych se na to…“
Přistoupil jsem k autu. Na zadním sedadle ležela ženská postava a spokojeně spala.
„No to snad není pravda,“ řekl jsem pro sebe. V tom se vzbudila, nejdřív se pomalu rozhlídla po autě a pak jí to v jedné vteřině všechno došlo. Rozespalost vystřídal vyděšený výraz a křik. Opravdu hlasitý křik.
Natáhl jsem se k ní a zakryl jí ústa dlaní. Začala s sebou házet, kopat, mlátit rukama a škrábat všude, kam dosáhla nehty. Měl jsem co dělat. Druhou rukou jsem jí vrazil facku.
Ztuhla.
Podíval jsem se jí do očí.
„Buď zticha,“ řekl jsem jí klidně, ale důrazně, „nejsme tady, abychom ti ublížili. Chtěl i jsme ukrást tohle auto. To je všechno. Neměli jsme ani páru, že tady jsi.“

Celou dobu jsem se jí díval do obličeje. I ve tmě bylo vidět, že je nádherná. Měla dlouhé, tmavé, vlnité vlasy pod ramena. Tmavé oči a roztomilý nos. Chvíli jsem si jí prohlížel a usmál jsem se na ní. Odpovědí mi byl nechápavý pohled.

„Hele, tu ruku sundám. Nechci ale, abys zase začala řvát, jasný?“
Kývla.
Pomalu jsem ruku sundal.
Odkašlala si.
„Panebože, ty smrdíš,“ ulevila si na mou adresu. A na důkaz si dala ruku před nos.
To mě urazilo a zároveň jsem se zastyděl. Čichl jsem si k ruce a měla pravdu, směs pachu oleje a benzínu byla nezaměnitelná.
„A to má zloděj vonět? Nejsem žádnej Robin Hood,“ řekl jsem.
„No, do něj máš hodně daleko.“
Překvapilo mě, že se nebojí, naopak, začala být trochu drzá.
„Si docela troufáš, na to, že jsme v přesile.“
„V jaký přesile?“ zeptala se vysmívavě.
Rozhlédl jsem se. Krysák i Roura byli v tahu.
„To jsou ale…“ ulevil jsem si na jejich adresu.
„Co pak? Kumpáni práskli do bot, co?“ začala se smát. „A ty by ses měl dekovat taky.“
„Taky že jo,“ vystoupil jsem z auta a zase do něj rychle nastoupil.
„Policajti,“ vydechl jsem do tmy. „Doprdele.“

Policejní auto zastavilo kousek od Audi. Jeden z policistů vystoupil a namířil si to rovnou k nám. Bylo mi jasné, že je konec. Zdrhnout? Nezdrhnout a zkusit to nějak uhrát?
Podíval jsem se na Neznámou, tak jsem si jí pojmenoval.
Vypadala klidně.

„Dobrý večer,“ zasalutoval policista, když k nám dorazil. „Můžete mi vysvětlit, co tu děláte ve tři hodiny ráno?“
Následovala chvíle ticha, kdy jsem si představoval, jak mi nandavají pouta a odváží mě na vyšetřovnu. Tam brzy zjistí, že mám za sebou několik přestupků vůči zákonu a zanedlouho si půjdu na pár měsíců sednout do chládku.
Už zase.
Znovu jsem se podíval na Neznámou.
Usmála se.

„Jsme tu s přítelem. Právě jsme se vrátili z jedné kulturní akce za Prahou a než jsme se měli rozloučit,“ odmlčela se, „znáte to.“ Věnovala policistovi takový úsměv, že to muselo být jasné i jeho kolegovi, který zatím seděl v autě za volantem.

„Ehm, dobře slečno. Takže to auto je Vaše nebo tady přítele?“
„Mého otce,“ odpověděla Neznámá.
V duchu jsem jí děkoval, mého vděčného pohledu si však vůbec nevšímala.
„Tak to Vám jistě nebude vadit, pokud Vás poprosím o doklad totožnosti a technický průkaz od vozidla,“ pokračoval neodbytně policista.
„Ale jistě,“ šáhla Neznámá do náprsní kapsy své bundy a vytáhla peněženku. Z ní pak podala policistovi doklady.
Ten si je chvíli prohlížel a pak pohlédl na mě.
„Vaše?“ a naznačil, že očekává mou občanku.
„Zapomněl jí u mě doma,“ rychle reagovala Neznámá, „ale mohu pro ni dojít, jestli chcete.“
Policista si jí znovu přeměřil pohledem. Chvíli přemýšlel.
„Ne, to je v pořádku. Ocením ale, pokud se oba rychle odeberete domů. Máme hlášeno, že se tu potulují nějací mladíci a za několik posledních týdnů tu bylo odcizeno několik značkových vozů.
Neznámá mi věnovala zvláštní pohled.
„Opravdu? Neměla jsem tušení.“
„To je Praha slečno, nikdo tady nemá o ničem tušení. Tak nashle,“ rozloučil se a nasedl zpátky do auta. Ještě bylo slyšet, jak kolegovi sděluje, že se jim podařilo vyrušit nějaký mladý páreček při… Po tomto slově jsme se zastyděli oba.
Policejní auto nastartovalo a pomalu odjelo pryč.

Nevěděl jsem, jak jí poděkovat.
„Tak to jsem zvědavá, co z tebe vypadne,“ pobaveně mě sledovala.
„Díky,“ řekl jsem po chvíli.
„No, páni! Jak originální!“ zasmála se.
„Promiň, že jsme tě vyděsili. Vážně jsme netušili, že tu někdo je. Cos tu vlastně dělala?“
„Spala.“
„No, to vím. Ale proč?“
Poprvé za celou dobu se zamračila. I to mi na ní připadalo nádherné.
„Do toho ti nic není,“ řekla chladně tak, že jsem ztratil chuť vyzvídat dál.
„Je pozdě. Jdu spát,“ řekla a naznačila mi gestem ruky, abych se dekoval.
„Už jdu,“ vystoupil jsem z auta a zavřel dveře.
Chvíli jsem tam ještě stál, připadalo mi, že bych měl ještě něco říct, ale nedokázal jsem najít ta správná slova.

Otočil jsem se a odešel. Až po nějaké době jsem se dozvěděl, že mě celou dobu tajně pozorovala.

(pokračování příště)