Podsvětí a ráj

Noční ulicí projelo černé auto a zastavilo v zastrčené uličce. Dvířka se nejprve váhavě pootevřela a pak z nich vyklouzla mladá žena. Dveře tiše zaklaply a auto se rozjelo pryč. Ona pevněji stiskla kabelku, posunula si sluneční brýle a rozeběhla se. Utíkala stínem, nesměl ji nikdo vidět. Proklínala celou tuhle situaci a přála si, aby k tomu nikdy, nikdy nedošlo. Zastavila se až před starším domkem. Znaveně zaklepala na dveře. Byla celá udýchaná a líce jí plály horkostí.
 
„Kdo je to?“ Ozvalo se tiše ze za dveří.
„To jsem já, Adelle...“ Tiše sykla a dveře se rychle otevřely a ihned za ní zase zaklaply.
Druhá žena natřikrát otočila klíčem a pevně Adelle objala. Ta se svezla na zem a zůstala opřená o chladnou zeď. Chtěla snad, aby ten kámen převzal její horkost, pocit viny, jenž jí spaloval?
„Tady máš peníze.“ Podala své společnici kabelku. Ta rychle přepočítala bankovky.
„Tři tácy... To je dobrý, obzvlášť napoprvé...“ Řekla a odešla.

Adelle vzdychla. Zaryla nehty do dřevěné podlahy. Dýchala přerývaně. Cítila ho doteď na sobě. Bylo jí hrozně, připadala si tak zneuctěná, špinavá...
„Adélko...“ Přišla k ní tiše druhá z žen a sedla si vedle.
Natáhla štíhlou ruku a sundala jí sluneční brýle, skrývající polovinu tváře.
 „Bell, cítím se tak... Tak...“
„Já vím...“ Přerušila ta slova tiše Bell.
Pak jí pomohla vstát a dovedla ji do pokojíku, kde spávaly.

Teprve tam, na světle, by mohl divák spatřit pravou krásu obou děvčat.
Bledá Adelle, s křehkou tvářičkou, velkýma šedýma očima a rudými vlasy, kroutícími se jako malí hadi až po pas, vypadala jako víla. Vypadala jako nevinné dítě... Však jím taky byla, ale dnešek to všechno změnil. Proklínala za to sebe, i svou kamarádku...
Bell, která se doopravdy jmenovala Blanka, stejně jako Adelle byla doopravdy Adéla, byla úplně jiná. Byla to droboučká, krásná cigánka. Tmavá pleť, čokoládové oči a černé vlasy, kroutící se stejně, jako rudá hříva Adelle, z ní činily neodolatelně přitažlivou ženu... Přirozený šarm, ale i vášnivost z ní jen čišela.

„Bell, jak jsi mě mohla k tomuhle donutit! Je ze mě děvka, rozumíš? Špinavá děvka!“
Sedla si Adéla na postel a upřela ublížené oči do tváře přítelkyně.
 „Adélko... Kdybychom nepotřebovaly peníze, nikdy bych nedopustila, aby se tohle stalo...Nemuselas to ale dělat, to přece víš… Zvládly bychom to snad… Možná, třeba… I jinak...“
„Abys ještě víc makala ty Bell... Nemůžeš mě živit, vím, rozhodla jsem se sama ale...
Ale... Nechtěla jsem, nebyla jsem ani připravená...“

Bell vzala Adély tvář do dlaní a pohlédla do hloubky jejích očí. Jemně hladila její tvář. Adelle se rozplakala a Bell jí sevřela v náručí.
„Konečně... Tak dělej, vyplač se, pomůže ti to...“
Konejšena tou malou šelmičkou alespoň na zbytek noci trhaně usnula. Bell příliš nespala. Hladila spící Adelle a pozorovala ji. Uchvacovala ji, svou nevinností, bezbranností... Krásou...
Chtěla ji chránit, ale beztak neuchránila. Tuto noc Adélka ztratila panenství i krásnou stydlivost...
Už nevrátí doby sladkého nic nevědění… Už nebude moci snít o tom, jaké to asi bude... Ne, prodala svoje poprvé za pár stovek cizímu chlapovi. To leželo ve vzduchu a tížilo je obě.
Bell na svoje poprvé také nikdy nezapomene...
Bylo jí tehdy třináct a její otčím... Od té doby se z ní stala děvka, sama sebe si nevážila. A když poprvé přijala odměnu, pochopila. Už nikdy by nešla zadarmo. Nemohla by...
A láska? Nemilovala... Necítila nic... K nikomu.
Svou rodinu už ani neznala, přátele milovala někde uvnitř, možná, ale víceméně jí už byli lhostejní.
A Adelle... Kolikrát jí šeptala, že ji miluje... Potají. Nesměla se o tom dozvědět, ale Bell už před tím neutíkala. Miluje Adelle. Ji jedinou. No a co?!
Teď se k ní přitiskla a pokusila se usnout... Stejně za chvíli vstanou a půjdou do školy, jako každý den. Nikdo nevěděl...

Adelle měla rodiče, ale Bell jí donutila od nich odejít. Nenáviděla se za to, ale kdysi Adéle namluvila, že ji znásilnil její otec... Ona jí to uvěřila a od rodiny utekla. Nesmí se nikdy dozvědět pravdu!
Rodiče ji chtěli dostat domů přes policii, ale ona vyhrožovala, že otce udá. Neměl by šanci a tak ji raději nechali být. Vlastně se jí nakonec snad i zřekli. 

„Ach, malá nevinná Adelle...“ Šeptla Bell tiše, naposled, než usnula...
Když se ráno probudila, Adéla ještě spala...
Když pak otevřela oči, bolel ji každý pohled na své vlastní tělo. Hnusila se sama sobě a s tím ani Bell nic nesvedla. Odešly do školy, protrpět ty hodiny tam...

Adelle měla pocit, že jí všichni pozorují. Ostatně, lidi ve třídě ji ani nezdravili. To byla zásluha Bell, která si ji odtrhla od ostatních a odmítala se o ní dělit s kýmkoliv. Byla žárlivá a prožívala všechno naplno, Adelle to ale nevadilo, sama měla Bell ráda a ostatními opovrhovala. Zdáli se jí být jako špína. Ale teď si připadala ještě horší než oni...
Když šly večer ze školy, bála se toho, co přinese dnešní večer. Bell teď nechodila vydělávat, protože měla své dny...

„Pár dní a budu moci zase, Adélko... Pak budu chodit s tebou...“ Objala ji a dala se na cestu domů, zatímco Adelle šla dál… Do temných uliček, na zastrčená parkoviště...
Když se začalo smrákat, začali se tam stahovat podezřelí lidé... Bezdomovci, šlapky, feťáci...
To už tam stála převlečené... Vnadné křivky jejího mladičkého těla zakrývaly jen krátké černé šaty... Štíhlé nohy zdůrazňovaly lodičky... Její vlasy se leskly v posledních odlescích slunce... A přišel zákazník... A další, a další...

Jen pár počestných lidí, co šlo pozdě domů, si povzdechlo, co asi ta křehká víla dělá v městském podsvětí... Proč ta stydlivá a plachá dívenka prodává sama sebe... Bylo jí sedmnáct, hádali patnáct... To Bell by hádali klidně i víc, ač byla stejně stará...
Když se Adelle vracela k ránu domů, měla u sebe dalších pár tisíc. Všechno ji bolelo a potřebovala se umýt. A tak moc se styděla…
Navíc ji v noci zahlédlo pár lidí ze školy, takže za pár hodin věděli všichni, že už i ona je teď prostitutka... Že i ona se po nocích prodává, místo aby spala.
Bell od ní opět vzala peníze, schovala je... Pak spolu usnuly... A tak se to opakovalo další dny, týdny... Adelle si začala zvykat, Bell chodila nejprve s ní, pak na opačný konec města, aby si nepřebíraly klienty. Vydělávaly obě dost... Ale jednoho dne se něco stalo... 

Adelle stála na parkovišti, jako každý den, zašněrovaná v korzetu, v krátké minisukni vypadala ještě více sexy, než kdykoliv jindy... Bylo teprve okolo jedné a ona sváděla možné klienty... Zatím měla tři a ještě nebyla vyčerpaná... Když v tom k ní zamířila skupinka kluků.
Mohlo jim být kolem šestnácti, pět vysokých, svalnatých a očividně naštvaných mladíků...
Byli potetovaní, někteří skinheadi, někteří spoustu piercingů... Cosi na ni pokřikovali…
Dostala strašný strach, nikdy v životě se ještě tak nebála...
Couvala, ale byli pořád blíž... Už nevydržela, rozeběhla se pryč, ale oni běželi za ní...
Jak by mohla žena v lodičkách utéci pěti namakaným klukům?
Chytili ji a to co následovalo...
Sebrali jí všechny peníze, vyhrožovali, že ji zabijí, když se s nimi hned nevyspí... Bránila se a tak ji postupně všichni znásilnili... Pak do ní ještě kopali, než je to omrzelo, posledních pár nadávek... A pak jeden dostal nápad... Surově ji vytáhl na nohy... Třásla se bolestí a strachem, nedokázala stát... Jen vyděšeně zahlédla čepel nože... Pak bolestí omdlela.
Když se probrala, byli pryč... Ale nemohla se bolestí ani hnout. Viděla rozmazaně... Vnímala krev kolem sebe, ale nevěděla co všechno jí udělali... Plakala... 

Když se dlouho nevracela a byl už skoro čas jít do školy, vydala se ji hledat Bell...
Nenašli ji cizí lidé, protože byla na skrytém místě, o jehož existenci věděli jen pochybné existence, a takové zase nějaká zmlácená a znásilněná coura nezajímala. Je by nezajímalo ani kdyby tam ležela mrtvá. Naštěstí Bell o tom místě věděla a tak tam nakonec Adelle našla.
Hrozně se vyděsila a vzplanul v ní vztek, jaký nezažila...
„Adélko, co ti to udělali...“
Adelle se třásla, byla v šoku z bolesti a traumatického zážitku.
„Neboj se... Jsem tady, to bude dobrý...“
Tišila ji. Nějak ji vzala do náručí. Na svou drobnou postavu měla odjakživa neuvěřitelnou sílu...
Už jako malinká přeprala všechny kluky z ulice... Teď tedy dokázala svou milovanou Adelle odnést z toho strašného místa domů. Tam ji položila na postel a svlékla ze zbytků oblečení. Těch už stejně moc nebylo a kabelku neměla vůbec. Bell si ji prohlížela a snažila se zjistit co všechno jí udělali.
Levou ruku měla pořezanou, jak si ta hovada hrála s nožem... Vyřezali jí do kůže slovo „KURVA“, takže měla zakrvácenou ruku... Řezali celkem hluboko. Také z úst jí vedl zaschlý pramínek krve, takže Bell usoudila, že ji kopali i do hlavy... Modřin měla spousty a mezi nohama byla taky zkrvavená. Vypadala zuboženě. Nebyla při vědomí, po cestě zase omdlela, ale dýchala...
Po chvíli otevřela oči a zasténala.
„Adelle...“ Položila jí Bell opatrně ruku na čelo. Musela jí říct, že je tady, nesměla dopustit, aby zpanikařila... Je v šoku…
Nějak ji dostala do koupelny a umyla od krve... Pak jí dala napít vody a přiměla spolknout postinor, protože miminko bylo to poslední, co by si momentálně přály. Pak ji uložila do postele pod silnou peřinu a vlezla si k ní. Adelle se třásla a plakala. Ten den do školy nešly a dalších deset dní taky ne. Adéla byla mimo a trpěla a Bell se o ní starala a vydělávala.

Sbližovaly se tím strašným zážitkem ještě víc, než dříve. Bydlely spolu nějaké dva roky a byly si velmi blízké, byly ještě víc, než sestry, než přítelkyně... A to ještě Adelle nevěděla to, co se stejně jednou dozví... To, že je do ní Bell zamilovaná...
Utekl nějaký čas a Adelle se musela vrátit na ulici vydělávat. Bála se moc a sex se jí hnusil, chodila denně domů s pláčem a Bell se na to nemohla dívat.
„Každý boj s láskou je předem prohraný!“ Říkala si a věděla, že bude muset s Adelle mluvit…
Že jí bude muset říct pravdu, že se svou láskou bude muset na světlo...

Nemohla vidět, jak se její láska trápí, jak ji něco bolí a zraňuje... Ten pohled pro ni byl utrpením... Řekne jí, že ji miluje a pak si najdou normální brigádu... Bell třesoucíma se rukama udělala oběma horkou čokoládu, sedla si na postel a čekala, až se Adelle vrátí z práce. Sotva klaply dveře a ozvalo se vzlykání, vyletěla, aby jí objala a utěšila, jako každý den.
„Adélko, neplakej, bude to dobrý...“
Vzala ji za ruku a odvedla do pokoje. Adelle se posadila a dostala čokoládu.
„Musím... Ti něco říct Adélo.“ Začala Bell. Nervózně. Bála se...
To, co jí řekne, může zničit jejich přátelství... Může je to rozdělit, všechno jim vzít...
Ale přesto, ona si zaslouží znát pravdu.
Teď se na ní dívala... Šedé oči se střetly s čokoládovýma. Jedny plné odevzdanosti, bolesti a očekávání, druhé plné strachu a naléhavosti… A lásky. Držela ji za ruku a říkala si, jestli to není naposledy...

„Adélko, já tě miluju.“ A bylo to venku.
Adelle pootevřela pusu překvapením.
„Miluješ? Jako jako holku?“ Stáhla ruku zpátky.
Bell ucukla pohledem.
 „Ano, jako holku Adelle. Jsi... Krásná a hodná... A prostě jsi to ty... Adélo... Já... Vím to už dlouho, ale bála jsem se ti to říct... Nikoho než tebe nechci a nedokážu milovat.“
Zdráhavě odpověděla Bell.
 „Blanko, ale to nemůžeme... To nejde...“
Vydechla Adéla po notné době.
„Proč by nešlo…? Asi nechceš viď Adélko... Tak mi to tak řekni. Řekni, že mě nechceš...“
Ale ta jen vzdychla.
„Tak to není Bell, ale nemůžeme spolu nic mít... Nejsme přece na holky... A co by řekli lidi... Ne, to nejde...“
„Takže ty jsi na kluky? Myslela jsem, že se ti hnusí.“
„Prosím přestaň, Blanko... Já… Já nevím, nenávidím chlapy, nenávidím sex, ale mít něco s holkou... Já... Dej mi aspoň čas na uvědomění si, co to znamená, prosím tě...“
Adelle vstala.
„Dám ti času, kolik chceš.. Ale dovol mi ti dát pusu. Aspoň jednou...“
„To nemůžeme...“
Ale Bell ji chytila za ruce a přitáhla k sobě. A políbila s vášní sobě vlastní, až se Adelle zachvěla... Ale nebylo to nepříjemné...
„Bell, tos neměla... To bysme neměly...“
Protestovala tiše... Spíš se jen bála.
„A Adelle, nechci už, aby ses prodávala. Najdeme jinou brigádu, ničí tě to a to nedovolím.“
Řekla ještě a pak šla poklidit a tak. Adéla jen civěla před sebe a snažila se všechno si uvědomit. Cítila pořád Bellininy rty na svých... Cítila její ruce ve svých a vůni jejích vlasů... Co když ji taky miluje, co by to znamenalo? Přece se jí to… Líbí?
Vzala si papír a tužku a začala kreslit. Kreslila co cítila. Kreslila dvě holky. Objímaly se... A smály... 
Ten večer mezi nimi byla jiná atmosféra. Všechno se změnilo a to cítily obě...
Lehly si vedle sebe, ale nepřitulily se jako dříve. To teď dostávalo jinou příchuť… Bylo by to... Jiné. Přesto se Bell odvážila vzít Adelle za ruku a po chvíli i si k ní lehnout blíž.
Ale byly napjaté obě. Bylo mezi nimi očekávání toho, jak to dopadne...

Po celou noc nezamhouřily oči, ale nepromluvily spolu ani slovo. Bell byla plna strachu, co bude dál. Přemýšlela, jestli to měla říkat, protože pro ni bylo nemyslitelné ztratit Adelle. Znamenala pro ni úplně všechno. Ve svém životě takhle nikoho nemilovala...
Jen jednu svou sestřičku. Umřela jako malinká, byly jí tři roky... Měla tuberkulózu. Bell byla s ní, když umírala… Nikomu o tom nikdy neřekla, dokonce ani Adelle ne... Jmenovala se Raduška...
Bell stekla z očí první slza. Nevzlykala, jen nehnutě ležela a z očí jí tekly slzy. Jestli teď Adelle ztratí, zemře. A bude to navíc jen její vina! 

Adelle přemýšlela o tom, co to, co teď ví, znamená... Přemýšlela o těch letech s Bell... Přemýšlela, jak to, že si ničeho nevšimla... Přemýšlela, co cítí...
Byla najednou prázdná. Uvědomovala si, že se jí líbí, když se jí Bell dotýká... Že ten polibek byl pro ní něčím dosud nepoznaným... Ale přece nemůže milovat holku...
Podívala se po očku na Bell. Pozorovala jejich propletené ruce...Viděla, že pláče, ale bála se prolomit ticho...
Proč pláče, bojí se, že odmítnu? Že ji opustím? Ptala se sebe. A co když ji miluje, tu malou cigánečku...?
„Blanko?“ Oslovila ji tiše. Pravým jménem jí neříkala. Ale dnes ho použila poněkolikáté. Bylo to moc důležité.
„Ano, Adélo?“ Otočila se k ní.
Teď teprve viděla Adelle plně tu zmáčenou tvářičku. Nikdy neviděla Bell plakat. Nikdy. Když mluvila o svém znásilnění, mluvila s odporem a vztekem... Ale s pláčem ne, nikdy...
„Blanko… Proč brečíš... To se tak bojíš, že tě odmítnu?“
„Taky... Je toho víc Adelle... Já... Víš, když jsem byla malá, měla jsem ještě jednu sestřičku... Milovala jsem ji... Jmenovala se Radka, Raduška, takový sluníčko to bylo.
Hrála jsem si ní a starala se o ni strašně ráda, chtěla jsem ji chránit před vším... Jenže ona onemocněla a ve třech letech mi umřela. Měla tuberkulózu. Byla jsem s ní, když umírala a vyprávěla jí pohádku... Tak mi odešla Raduška, kterou jsem milovala.
Do poslední chvíle se na mě usmívala. Věřila mi. Jediná.
Pro rodinu jsem byla jen jedna z těch mnoha spratků, pro jiný lidi cigánská zlodějka, i když jsem nikdy nic neukradla. K nikomu nic necítím Adelle...
Nemám opravdové přátele, nemám rodinu kterou bych milovala...
A pak jsem poznala tebe. Seděla sis tam ve třídě a jediná byla ochotná si se mnou sednout. Taky tě vystrkovali, protože jsi plachá a zrzavá. Ale mě se líbíš a začala jsem k tobě pociťovat to, co jsem necítila nikdy k nikomu krom Radušky. Já tě začala milovat mnohem víc, než bych měla. Jestli tě ztratím, nic mi nezůstane Adelle. Radši umřu, než žít bez lásky. Alespoň bych byla zase s Raduškou.
A neříkej mi, prosím tě, Blanko. Já jsem Bell...“

Adelle nevěděla, co říct... Měla v sobě zmatek větší, než kdy poznala.
„Bell... Je mi líto, co se stalo tvé sestřičce... Je mi líto, čím sis musela projít... Je mi líto spousta věcí. Nechci tě ztratit... Jen nevím, co si myslet...“
Pustila její ruku. Už nic neříkaly. Pak se zvedly, oblékly a šly do školy. Mlčely celý den, dokonce i cizí lidé si toho všímali, že je mezi nimi něco jinak.
„Nechoď už šlapat Adelle, jestli nechceš. Půjdu sama.“
S tím odešla Bell navečer. Adelle zaváhala. Nechtěla nechat Bell aby se o ní starala, ale odpor nakonec převážil a tak šla domů. 

Bell nešla do podsvětí. Šla do agentury podat žádost o brigádu. Pro sebe i Adelle.
Musela se tam sice chovat poměrně hrubě, aby jí vůbec vyhověli, ale povedlo se. Když vycházela, povzdechla si. Jak jen nesnášela takové lidi, kteří jí odsoudili pro její barvu pleti ještě dříve, než ji poznali. Zavrtěla hlavou, až havraní kadeře poletovaly kolem její tváře. Měla dlouhé, husté vlasy, na které byla hrdá. I když milovala mnohem víc ty Adelliny... Tu krásnou záplavu rudosti. Její vlasy byly jako západ slunce a voněly po jasmínu...
„Co tu stojíš, táhni odsud ty svině černá!“ Strčil do ní vší silou nějaký vysoký muž. Zaslechla ještě cosi nepěkného. Jo, to jsou ty slušní, normální lidi... Vzdychla, ale věděla, že s tím nic neudělá.
Vždycky ji budou lidi nenávidět a odsuzovat, může se sebevíc snažit zapojit a být slušná. Dříve jí nešlo na rozum proč, když se ničím neprovinila... Ale pak jí došlo, že se provinila lidem už tím, že se narodila jako cigánka. Nestyděla se za to. Jen jí rasistické chování mrzelo. Uviděla dalšího muže, a tak radši šla pryč. Věděla, že by ji zase něčím jen urazil... Šla do květinářství.
Prodávala tam stará babička, taky cigánka, takže ji odtud alespoň nikdo nevyhazoval a nekoukal po ní tak, jako by se to tam chystala vykrást. Bell se vnořila do všemožných tvarů a vůní květin. Zaujaly ji lilie... Byly bílé a čisté... Vyrušil jí až hlas staré ženy.

„Blanko? Jsi to ty holčičko... Nedoufala jsem, že tě ještě uvidím... Chci jen, abys věděla, že za to, co ti otčím udělal, taky zaplatil. Tvůj bratr Šimon je za to ve vězení. Jsi pořád čistá, holčičko, protože on se smaží v pekle za svoje hříchy. Ty květiny si vezmi ode mě zadarmo. Vím, pro koho jsou… Pro tu rusovlasou holku, co ji miluješ. Není divu, že už muže nechceš ani vidět. To nevadí holčičko, důležité jen je, abys byla šťastná a tvoje přítelkyně také. Sbohem, dítě.“

Usmála se žena a zmizela vzadu ve skladě. Bell stála jako přikovaná. Pak popadla kytici a vyběhla z obchodu. Zmítaly jí různé pocity... Konečně někdo kdo jí to přál... A ten prasák za všechno zaplatil... Však proto taky nenáviděla své jméno. Blanka... Bylo takové nevinné a čisté... Jenže ona už ne. Slyšela to jako dnes, když jí otčím znásilňoval a řval na ni přitom: „Blanko!“
Otřásla se odporem. Od toho dne se stala Bell a to slovo Blanka už nechtěla nejlíp nikdy slyšet...
 
Došla domů a zaklepala. Adelle otevřela. Byla už v noční košilce a rudé vlasy jí splývaly po zádech. Usmála se a odhalila tak bělostné zuby. Bell jí podala kytici lilií.
„Jsi krásná Adelle...“ Špitla a vklouzla do domu. Dveře se zavřely a ona zamkla.
 „Bell... Děkuju... Já... Mohla bys... Mohla bys mě znovu políbit Bell? Já...“
Bell ji k sobě přitiskla a vášnivě přitiskla své rudé rty na její. Adelle se až zatočila hlava. Bylo to krásné, tak intenzivní, Bell ji hladila po zádech a tiskla se k ní... Takhle vášnivě a přitom něžně ji nikdy nikdo nelíbal.
„Neměly bychom, nesmíme tohle dělat...“ Rozpačitě klopila oči, když jí Bell přestala líbat... Ale ta ji jen pohladila po tváři a objala. Není přece důležité co mají či nemají, nebo dokonce nesmí dělat... Důležité je to, co cítí...
„Chvěješ se... Je všechno v pořádku, lásko moje?“ Šeptala jí Bell do ucha.
„Nevím, co si myslet Bell, ale to co k tobě cítím je moc silný... A je to jiný, když mě líbáš ty....“ Zašeptala Adelle zpátky. Bell se rozzářila a v očích jí zajiskřily hvězdičky.
„Ty mě miluješ Adelle!“ Než se ta nadála, popadla ji Bell do náručí a otočila se s ní párkrát dokola. „Ano, miluju tě...“ Řekla konečně Adelle a vrátila Bell políbení.
Méně vášnivě, ale stejně něžně, stejně s láskou.
Odešly konečně z chodby do pokoje a v těsném objetí na chvíli usnuly. Kolem se vznášela krom projevené lásky i obava. Jak to přijme okolí? A vydrží jim ten křehký vztah? 

Ráno šly spolu do školy ruku v ruce. Adelle se rozhlížela bázlivě kolem sebe, zato Bell jen zářila. „Adelle, když nás už znají jako dvě coury, tak je jedno že jsme spolu... A vůbec, nikomu nic do nás není.“
Adelle se toho chytla.
„Správně, co je té špíně do nás... Stejně jsou všichni odporní, stejní a nezajímaví....“
Usmála se a jistěji stiskla ručku Bell. Ve třídě se zvěsti rozšířily rychle, ale jim to nevadilo. Co na tom záleží, když se milují...
„Hele děvky z ulice...“ Posmíval se jim nějaký blonďáček na chodbě. Podívaly se na sebe a věděly, co udělají.
„Pojď ke mně...“ Přitáhla si Bell Adélu a zase ji políbila. Snad ještě vášnivěji než dříve. Když se od sebe odtrhly, přejely pohledem ty lidi kolem. Všem jim poněkud poklesla čelist a vyjeveně koukali.
Holky se rozesmály a držíce se za ruce vyběhly ven. Slunce svítilo a hřálo je do zad, jak utíkaly kamsi pryč. Pořád se smály, čistě a radostně... Pak se natáhly do trávy v nějakém parku a jen tak ležely a pozorovaly mraky. Byly šťastné... Konečně mezi nimi spadly zábrany...
A pak se Adelle, přímo tam v parku na trávníku, svlékla donaha a lehla si do trávy. Bell vytáhla z tašky blok a uhel a začala kreslit... Milovala kreslení, skoro stejně jako hudbu... Adelle jí ráda pózovala... Tedy, takhle poprvé. Sluneční paprsky hladily její nahé tělo... Čas přestal existovat…
Nevěnovala pozornost kolemjdoucím, pohoršeným lidem.
Jediné, co teď na jejím těle bylo nečisté byla ona jizva, po tom incidentu s tou partou kreténů. To slovo, které ovlivnilo její život hodně, ale ona věřila, že se jizva zahojí stejně, jako její minulost. Protože budoucnost bude jiná, lepší, slunečnější...

„Bell... Opravdu mě chceš jen kreslit?“ Přimhouřila svůdně oči, dlouhé řasy zakmitaly...
„Adelle... Tady...?“ Ale to už si ji Adelle přitáhla blíž, aby se nechala znovu líbat...
To už bylo na pohoršené občany opravdu moc... Zatím, co k nim mířil očividně naštvaný strážník, Adelle se rychle oblékla a utíkaly. On za nimi, ale ony byly jako laně...
Rusé a černé vlasy vlály, dlouhé nohy kmitaly... Jak lehce běžely, až i onen policista se jim musel obdivovat. Zastavil se a zavrtěl hlavou.
„Holky blbý..“ Zamručel si pod vousy a vzdal to. Snad už si dají příště pozor. 

Ony se zatím chytily za ruce a tančily svůj tanec nevinnosti, lásky, vítězství... I rebelství. Od toho dne uplynulo ještě mnoho podobných... Jejich láska byla pevná, něžná... Ale bohužel brzo měly zjistit, jak krutá umí být... 

„Co je ti, lásko?“ Vracela se domů Bell ze své brigády v odchoďáku. Adelle seděla nehnutě na posteli a cosi držela v ruce. Podala to Bell a ta četla ve stoje a oči se jí rozšiřovaly.
Adellin otec zemřel a její matka jí na druhou stranu parte napsala dopis, v němž jí ujišťuje, že otec neudělal nic z toho, co jí Blanka namluvila. Že si to to cigánské děvče vymyslelo a další věci tam psala.

„Taková blbost! Řekla by cokoliv aby otce očistila... Ty bys mi přece nelhala.“ Promluvila konečně Adelle. Ale pohled na Bell, které po tváři přelétl velký stín jí v tom neujistil. „Bell... Lhala?“

Neodpověděla, jen sklopila hnědé oči a zamžikala dlouhýma řasama. Podala Adelle parte zpátky.
„Tak lhala?!“
Bell z očí tekly slzy, když vzhlédla.
„Adelle... Já tě celou dobu milovala...“
„Tys mi lhala Bell?!“
„Musela jsem!!!“  Vykřikla.
Adelle ztratila poslední zbytky barvy.
„Takže... Takže můj táta... Nic ti neudělal a já kvůli tobě opustila rodinu?!“
Začala se pořádně mračit.
„Musela jsem to udělat!! Nikdy bys se mnou jinak neutekla a já tě tolik miluju!!!“

Bránila se plačky hlasitě Bell.
„Já ti tolik věřila!“ Zakřičela na ní Adelle „Tak si mě vem, když ti šlo jen o to! Jen o sebe, ty sobecká mrcho!!!“
Strhla ze sebe šaty a zůstala před Bell stát nahá. Tváře jí planuly, oči metaly blesky.
„Tak dělej, chceš mě? Chceš! Tak si mě vem, udělej to, co ti parchanti který mi ublížili kvůli tobě Bell! Kvůli tobě!!!!“
Bell se rozbrečela.
„Já tě miluju Adelle já...“
„Ty jsi jen špinavá děvka! Miluješ? Kdybys mě milovala, nikdy bys tohle neudělala!!!“

Sebrala svoje věci a vztekle je házela do tašky.
„Počkej, kam chceš jít?“ Snažila se ji Bell zastavit. Byla odstrčena.
„Domů!“ Zakřičela Adelle, vyřítila se ven a třískla dveřmi.
Bell zůstala sama. Stála v chodbě... Na místě, kde ji tolikrát utěšovala... Zahlédla na podlaze zaschlou skvrnu od krve. Jak tenkrát nenáviděla ty kluky, co to Adelle udělali...
A teď... Teď ji ztratila. Chtěla za ní běžet, omluvit se, líbat ještě jednou ty její bledé rty... Místo toho si sedla na zem a seděla. A koukala do zdi.

Proklínala lásku, v jejímž jménu to všechno udělala. Proklínala rodiče Adelle za to, že nezemřeli oba... Proklínala parte, které zůstalo ležet na zemi v pokoji. Adelle si odnesla jen některé věci, většina jich tu zůstala. Nevrátí se pro ně, to bylo jasné.
Bell otevřela skříň a popadla dlouhý kabát. Byl plný její vůně. Tiskla ho k sobě vší silou a plakala. Padla tak i na postel a plakat nepřestala... A plakala mnoho dní.
Bylo jí jedno, že jí život utíká pod rukama, že si nečistí bílé zuby, že nejí, nepije... Stěží se dovlekla na záchod a zpátky... Ležela, objímala kabát a snažila se uchovat si navždy ty poslední zbytky Adéliny vůně. Milovala ji, tolik ji milovala... Ale vůně vyprchala dřív, než se stačila Bell nadát a zůstala tak v prázdném domě jen se vzpomínkami. 
Adelle po té hádce opravdu odjela tramvají domů. Vtrhla tam a bez slov se odebrala k sobě do pokoje. Rodiče ho nechali pořád tak, jak ho tenkrát opustila.
Lehla si do zaprášených peřin. Její máma za ní potom přišla. Nic jí nevyčítala, o lásce mezi ní a Bell nevěděla a Adelle jí o tom ani neřekla. Neřekla jí toho moc, jen se omluvila a její máma jí hned přijala zpět. Otci se už neomluví...
Ale popravdě byla Adelle tak zničená, že se nejdřív ze všeho naložila do vany... A taky tam usnula. Viděla ve snu jen jednu osobu. Bell. Rozrušeně se probudila. Maminka jí zatím ustlala a připravila pyžamo. Její oblíbené s medvídky... Oblékla si ho a plakala ve vzpomínkách na své dětství…
Na maminku, tátu a mladší dvojčata, ségru s bráškou, kteří teď spali o patro níž a nevěděli o ní ještě... A i když by si to nikdy nepřiznala, plakala i kvůli Bell.
Strašně na ni chtěla zapomenout, nevzpomínat na čas co byly spolu...

Jenže ať chtěla, nebo nechtěla, nemohla zapomenout na hebkost jejích rukou, chuť jejích rtů, její vůni, její smích... A když už jí úpornou snahou vytěsnila z myšlenek ve dne, vídala ve snech tančit tu malou cigánku... Viděla ji tančit v divokém rytmu, smát se, černé vlasy vlát... Lásku z ní vyzařovat... Ne, nedokázala se jí zbavit. Nemohla zapomenout... Na první lásku se nezapomíná.

Jednoho dne našla kdesi napsáno: „Když ze svého života vytrhnete někoho, kdo pro vás hodně znamenal, jste to vy, kdo prohrál.“
Začínala už chápat význam této věty. I když si to snažila nepřipouštět, Bell jí chyběla, strašně chyběla. A jak plynuly týdny, vztek za to, co Bell udělala jejímu tátovi, pomalu zmizel...
Adelle si s hrůzou uvědomovala, že Bell přes to všechno pořád ještě miluje.

Nedovedla to v sobě dost potlačit a teď se city skrývané pár měsíců draly na povrch až bolestně. Nechápala se. Jak jí může odpustit... Vždyť ji obelhala a osočila jejího tátu z něčeho, co neudělal... Jenže Adelle se nemohla ovládnout.
Proti své vůli pochopila co to je, cítit lásku... A začala chápat, že to Bell musela udělat, že po ní prostě toužila... Že potřebovala být s ní...
Že asi nenašla jinou cestu, jak ani ne patnáctiletou holku dostat od rodiny...

Adelle dokonce hledala fotky.... Jenže žádnou její fotku neměla, našla jen tu školní, z osmý třídy...
To se prvně poznaly... Prohlížela si ji, ale byla to mizerná kvalita. Přemýšlela.
Miluje Bell, miluje, miluje... Nemůže bez ní žít a nezlobí se na ni, už ne...
Už se chce vrátit, chce znovu cítit a prožívat tu vášeň... 
Přesto váhala a váhala ještě pár týdnů... Jenže pak už to nemohla vydržet, tolik po Bell toužila, myslela na ni pořád... Jednoho dne to už konečně nevydržela...

Stejně šla váhavým krokem... K domku, v němž spolu toho tolik zažily... Zaklepala na dveře, ale nikdo nereagoval. Po chvilce čekání ztratila odvahu. Už odcházela, když ze dveří vykoukla zpocená Bell, zabalená do prostěradla.
„Adélko! Ty ses vrátila....“
Zavolala a rusovláska se jako ve zpomaleném filmu otočila.
„Bell... Co to máš na sobě?“
„Měla jsem tu chlapa, rozumíš, za prachy... Odešel zadním vchodem...“
„Takže zase šlapeš?“
„Vyhodili mě z obchoďáku a bez tebe už mi na ničem stejně nezáleželo...“

 Adelle se k ní rozeběhla a objala ji. Zapadly za dveře jako kdysi. Byl tam nepořádek.
„Nemáš novou holku, Bell?“

Bell se na ni uraženě podívala.
„Já jinou než tebe nikdy nebudu chtít. Mě ani jiný holky nepřitahují.“
Adelle si rozpačitě uvědomila, že ani ji ne, ale to už se na ni Bell doslova vrhla a Adelle oplácela se stejnou vášní.
To, co následovalo, se nedá ani slovy popsat.
Vlastně teprve tohle bylo pro obě ženy poprvé... Poprvé se s někým milovaly s láskou, vášní a opravdovostí... Když bylo po všem, zůstaly ležet v tak těsném objetí, jak jen to bylo možné. Adelle si chtěla tu chvíli uchovat navěky...
Chvíli toho, že se její milenka na ni vůbec nezlobila a dala jí vše... Bell to cítila stejně. Byly si tak blízko… Usnuly společně. Kdyby někdo vešel do pokoje, pocítil by přímo hmatatelnou blízkost a lásku. Co na tom, že je lidi odsuzovali. Proč cizím vadí, když se dvě holky milují? Proč každý do všeho mluví? Ale to ony neřešily... Bylo jim to jedno, pro ně byl jen jejich vztah. 

Ráno, když se Adelle probudila, Bell ji už neobjímala. Seděla na židli vedle postele a pozorovala jí.
Ta rozespale zívla a nastavila tvář slunci proudícímu skrz okno dovnitř.
„Adelle... Nemohla jsem ti to říct, když ses vrátila… Ale… Nemůžeme spolu zůstat.“

Zaryla se jí nenápadná věta najednou až do morku kostí. Podívala se na Bell, ta byla odhodlaná. Nedělala si legraci.
„Bell...? Teď, když jsme zase spolu... Už tě neopustím, odpusť, co jsem udělala... Nemůžeš mě teď nechat, prosím, nedělej to!“ Zoufale, otřeseně řečeno.
Ale Bell si odhodlaně vedla svou.
Ona nemohla vidět slzy, co držela, ani bolest, která ovládala její srdce ,když to říkala.

„Adelle, to není tvoje chyba. Miluju tě, ale nemůžeme spolu zůstat, nejde to.“
Nechápala nic, ale nechtěla Bell k ničemu nutit.
„Přece se milujeme, Blanko... Nebo jsi to snad hrála?“
„Ne! To si nesmíš myslet lásko moje jediná, já tě miluju víc než svůj život, ale právě proto spolu nemůžeme dál být!!!“

Adelle nechápala. Bell jí naposled vášnivě políbila a vtiskla do dlaně štos jejich fotek.
„Prosím jdi. Miluju tě. Už mě nehledej.“
Řekla tiše a upřela své tmavé oči do Adéliných.
„Miluju tě Bell...“ Vzlykla Adelle a odešla.
Plakala a nechápala nic, co se stalo, proč se musely rozloučit...
Ale byla odhodlána splnit přání své Bell. 

Bell se zhroutila na postel a rozbrečela se. Jak strašně nerada se loučila se svou milovanou vílou Adélkou. Myslela na to, že ji už neuvidí... Myslela na jejich milování... Pak přestala plakat.
„Musíš se sebrat holka!“ Řekla si a usmála se. Byla vděčná za to, že s Adelle mohla nějakou dobu být.
Ta prožívala to samé. Říkala si to samé.
 Šla po cestě a myslela na to, že už Bell neuvidí... Kopala do kamínků. Byly jako její život - nikdy nevěděly, kdo je kopne a jakým směrem...
Adelle se nevrátila domů. Procházela se po cestách i cestičkách, došla kamsi do polí a pak až do nějaké vesnice...
Když si sedala na kraj cesty netušila, že usne a že ji odtud odnese snědý chlapec k sobě domů.... Netušila, že se později zamiluje do jeho černých očí... Netušila, že si ho jednoho dne dokonce i vezme a bude s ním mít děti... Ne, to netušila.
Když se probouzela u něj doma, byla smutná a nevěděla kam půjde... Nešla nikam a začala si s ním povídat. Zůstala u něj. Nevadilo, že bez věcí... A ty jeho oči i cigánský původ jí podvědomě  jistě připomínaly Blanku.

O tři měsíce později s ním už byla zasnoubená. Procházeli se a drželi za ruce.
Netížil ji pocit viny, ona, její první láska, to přece chtěla... Procházeli se po hřbitově.
Jistě si řeknete, že je to pochmurné místo pro mladý pár. Je to smutné místo, ale Adelle je kdysi jako malá milovala. teď jí táhlo cosi znovu tam. 

„Kristiáne pojď sem!“
Zavolala po chvíli na milého, který pozoroval dvě pasoucí se srny na louce za hřbitovem. Z nového náhrobku koukalo mladé cigánské děvče. Vzal Adelle kolem pasu a sundal čepici. Ona si pak klekla... Nebyla nikdy věřící, ale teď se modlila. Pochopila. Děkovala Bell, že ji ochránila před mnohem větší bolestí. Bell to věděla, že umře...
Dozvěděla se, že trpí vzácnou a nevyléčitelnou nemocí a nemohla dovolit, aby tím trpěla Adelle...
Jestli to viděla z nebe, či kam to odešla, mohla být na sebe hrdá.
Ta žena, kterou tolik milovala, netrpí nesnesitelnou bolestí, protože už spolu nebyly, když odešla…

Adelle se smutně usmála. Kristián se ptal proč, ale nic neřekla. Malinko, ale jen malilinko se totiž zatěšila, až budou jednoho dne zase spolu. Ale pak jen položila kopretiny, které byly původně pro ni od Kristiána, na náhrobek, sklonila se a políbila fotku. Pak vzala za ruku svého snoubence a odešli spolu. A po cestě kopala do kamínků...