Zamilovaný blázen III.

Dny začaly ubíhat v neměnném režimu. Ráno následovalo hřmotné probuzení od „budícího“ děla. Pak následoval běh, který Markovi pouze ještě zvýšil už tak skvělou běžeckou výdrž, ale prohluboval nenávist ostatních vojáků, kteří ji na něm posléze vždy vybili v boji beze zbraně, takže se po každém dni svalil zničený a zhuntovaný zamilovaný muž na svůj kavalec a v několika vteřinách usnul.
Tak to šlo dva týdny, dokud plukovník neodvedl své svěřence na střelnici.
„Tak a teď mě dobře poslouchejte. Srágorky,“ začal svým obvyklým vysokým hlasem promlouvat ke svým mužům, ale jako obvykle měl nejvíc varovných pohledů Marek. „Budete zacházet s opravdovými zbraněmi a ostrou municí, takže jestli někdo bude dělat blbiny a ohrožovat ostatní, osobně mu zpřelámu ruce. Je to jasné!“
„Jasné!!“ zaznělo ozvěnou z davu.
Nejprve plukovník všem předvedl zbraň. Klasickou M16 jim podržel před obličejem, zmínil se o jejích historických činech a pak jí rozebral na součástky a během dalšího vysvětlování ji složil do původního stavu, aniž by se podíval, co dělají ruce.
„Než dostane každý z vás svou vlastní, jeden po druhém mi předvedete, zda je to rozumný nápad. Takže dořady a začínáme,“ řekl nakonec vojenský instruktor a když se jeho muži seřadili v dlouhém zástupu, kde na jeho konci spočinul Marek, podal prvnímu vojákovi zbraň a zásobník. Ten ji uchopil, nabil, odjistil a zamířil na terč vzdálený padesát metrů.
„Nejprve jednotlivé výstřely, potom dávku,“ řekl vojákovi vedle sebe plukovník a hned na to zazněly čtyři výstřely a po nich tři krátké salvy po čtyřech ranách. Plukovník si pak přiložil k očím dalekohled a zamířil na terč. „To není špatné,“ ohodnotil všechny zásahy do cíle a v hlavě si udělal poznámku o výborné střelbě jednoho ze svěřenců. „Další,“ vykřikl a řada se pomalu začala pohybovat a pokaždé následovalo to samé. Plukovník předal zbraň a plný zásobník vojákovi, ten nabil zbraň, zacílil a po povelu vystřelil, jako to udělal první na začátku řady.
Nakonec přišel na řadu Marek. Vypadal celkem nesvůj, ale to asi zřejmě proto, že několik vojáků k němu lehce prohodilo: „Abych lépe střílel, představuju si, že ten terč jsi ty, zelenáči.“
„Zelenáči!“ zahřměl hřmotný hlas plukovníka, který vytrhl Marka z představy, jak utíká po střelnici a kolem něho sviští kulky, když po něm ostatní pálí jednu ránu za druhou.
„Tak se ukaž a jestli uděláš nějakou volovinu, tak si mě nepřej,“ dodal plukovník a div že nezarazil Markovi pušku do hrudi, jak mu jí hrubě podal.
Marek se z hluboka nadechl a vydechl. Vzpomněl si na každou část instruktáže a pak vložil zásobník na své místo, odjistil zbraň a zamířil na cíl.
„Čtyři výstřely a tři salvy,“ řekl plukovník a přiložil si dalekohled k očím, aby okamžitě mohl začít s hubováním nechtěného svěřence.
Co následovalo pak, pronásledovalo plukovníka ještě téhož dne ve snech. Nejen, že mu Marek slídil za dcerou, zesměšnil ho a jeho samotná existence mu zvyšovala krevní tlak, ON, delikvent, lenoch a městský povaleč, kterého by nikdo do jakékoliv armády nevzal začínal všechny ostatní rekruty trumfovat a zesměšňovat všechny spisy o vzorových kadetech, ze kterých se stávali ti nejlepší vojáci.
Všechny Markovi výstřely dopadly do terče a nejen to. Všechny výstřely se dostaly do středu terče a dávky skončili okolo něj.
Plukovník si nejprve sňal dalekohled a očistil skla v domnění, že se mu to muselo zdát, ale když se podíval podruhé a ještě po třetí, kdy navíc zkontroloval, jestli ten terč byl skutečně ten, na který Marek vystřelil, svraštil obočí a opět se zlostně zadíval na nápadníka své dcery.
Ostatní rekruti samozřejmě měli dalekohledy také a jako soutěživí lidé se hecovali, kdo z nich bude nejlepší, ale když spatřili Markovi střelecké dovednosti, tak i jim spadla čelist.
„Kdo tě učil střílet?“ zaznělo z úst nejudivenějšího rekruta.
Marek byl jediný, komu nešlo o nějaké soutěžení, jen o pouhé přežití, a tak sebou dalekohled neměl a během střelby ostatních tak nevěděl, kdo a jak dobře střílel, takže teď byl trochu v domnění, že se mu nepovedla další věc. „Tak hraju často videohry a také peintball. Vím, asi to nestojí za nic, ale třeba se to zlepší.“
„Zlepší?“ pokračoval nejudivěnější z vojáků a za jeho další slova ho chtěl plukovník skoro uškrtit. „Vždyť si nejlepší z nás. Všechny výstřely máš buď ve středu terče nebo okolo něj.“
Marek šokovaně pohlédl na plukovníka, který, kdyby to šlo, ho zabil svým pohledem. Vztekle si vzal zpátky zbraň, nabil, odjistil a zopakoval to, co předtím všichni jeho rekruti. V koutku mysli si přitom říkal: „Já mu dám nejlepší. Zelenáč zasranej.“
Všichni vojáci, až na Marka pak viděli, jak střed terče ozdobili čtyři výstřely, ve stejném rozpoložení, jako měl nápadník plukovníkovi dcery, ale když následovaly tři dávky, jedna z kulek se dostala k okraji terče.
Plukovník málem mrštil puškou na stůl k připravené munici a když viděl, jak jeho rekruti zírají dalekohledem na terč, držení podivnou emocí, chtěl se také podívat, a tak přiložil svůj dalekohled k očím a na místě ztuhnul.
Někteří plukovníkovi rekruti už začali nervózně přešlapovat v očekávání děsivé události, která každou chvíli hrozila jejich instruktora ovládnout, donutit ho znovu sebrat pušku a pak vyprázdnit zásobník do Marka a možná i nich, aby se o dnešní střelbě nikdy nikdo nedozvěděl.
Plukovník pomalu a křečovitě položil dalekohled na stůl. Potom řekl: „To pro dnešek stačí. Rozchod!“
Všichni vojáci nepotřebovali ani vteřinu na to, aby se začali rozcházet, co možná nejrychlejším krokem. Jen Marek stál v nevědomí a čekal nějaká plukovníkova slova, ale naštěstí ho popadl nejudivěnější rekrut s kamarádem a odtáhli ho sebou a tím mu určitě zachránili život před nehodou, když by plukovník vystřelil na terč zrovna ve chvíli, když se tam nechtěný rekrut procházel.
Plukovník pomalým šouravým krokem dorazil do posilovny a stoupnul si před boxovací pytel. Na něm pak dlouho do noci vybíjel svůj vztek, hněv a zlobu na nápadníka své dcery, která z bezpečné vzdálenosti s dalekohledem pozorovala, jak se její otec sám zesměšnil, když chtěl ukázat, že on je ten nejlepší.

Marek strávil dlouhou chvíli v blízkosti ostatních rekrů, kteří ho konečně přijali mezi sebe a s přátelským chováním ho zasypávaly vtípky na jeho střelbu a konečně ho obeznámili s tím, co se to vlastně na té střelnici stalo.
Když se s nimi po hodině rozloučil se slovy, že si půjde raději schrupnout, sklíčený se vracel ke svému domku u kopce s „budícím“ dělem. Doufal, že časem s ním plukovník bude vycházet, ale když pochopil závažnost dnešního dne, dobře věděl, že se propast mezi ním a otcem jeho milované razantně prohloubila.
Ale to nebylo toho dne všechno, co se mu přihodilo...
Když Marek otevřel dveře ke svému příbytku, čekalo ho něco, co mu zesměšnění plukovníka okamžitě vyhnalo z hlavy.
Andrea seděla na jeho postely. Na sobě měla bílé vyzývavé tričko s hlubokým výstřihem a na něm obrovské červené srdce. A krom výstřihu, co poskytoval pohled na její dokonalou hruď bez podprsenky, měla ještě krátkou sukýnku nad kolena, která dala zvlášť vyniknout dokonalým nohám.
„Chceš abych odešla,“ promluvila po chvíli Andrea, když se Marek neměl ke slovům.
„Ne … ne, nechci, jen ...“
„Co jen?“
„Jsem myslel, že se mnou už nechceš nikdy mluvit,“ vysvětlil důvod svého udivení Marek.
Andrea se usmála zjevným pobavením nad jeho chováním a vstala z postele. Přišla ke svému nápadníkovi tak blízko, až cítil její dech na krku a málem se mu z toho podlomila kolena. „Tak jsem to nemyslela, že s tebou už nikdy nechci mluvit. Jen jsem byla zvědavá, jak se budeš cítit a chovat,“ řekla a jako dravec obešla Marka dokola a pořádně si jej prohlédla. Měla sice ráda pořádné muže s velkými svaly, ale něco se jí na něm líbilo. Sama však nevěděla, co? „Jsi hodně potlučený?“ spíše konstatovala, než se ptala, když spatřila mnoho modřin a podlitin, které mu ostatní rekruti způsobili během nácviku boje beze zbraně.
„To nic není,“ opáčil Marek a málem ucukl, když se Andrea dotkla nejčerstvější a nejbolavější modřiny na jeho krku.
„Posaď se,“ zaznělo z úst tak omamně, že to Marka spíše uvedlo do tranzu, než aby pochopil význam slov. Andrea nakonec vzala židly od stolu a přisunula jí před nechápajícího nápadníka. Schválně otočila opěradlo k sobě.
Marek se podíval na svou lásku a pak na židli. Potom se zdráhavě posadil a opřel si hruď o opěradlo.
„Svlékni se,“ řekla prostě Andrea a Marek se na ní nechápavě podíval. „Tričko,“ dodala a pak si její nápadník kus zelené látky přetáhl přes hlavu a odkryl tak ještě víc modřin a pohmoždin na svém těle.
Andrea přistoupila opět k posteli, na které nechala ležet krém a potom s ním v pravé ruce přešla za Marka. Ten nejprve nejistý z toho, co bude následovat byl napjatý, ale když se jeho zad dotkla nejprve levá dlaň krásné dívky s vrstvou krému a potom se k ní vzápětí přidala i druhá, uvolnil se. Andrea jemně a zkušeně masírovala svého nápadníka, jako otce, když občas zapomínal, že stárne a názorně předváděl rekrutům některé cviky, na které už jeho tělo nechtělo moc přistupovat. Ale narozdíl od otce si Markovu masáž Andrea vychutnávala. Líbilo se jí, jak muž před ní se propadl do blaženosti, jak ho má ve svých rukou a udělal by vše, o co by si řekla.
Masáž trvala něco okolo dvaceti minut, ale pro Marka se to zdálo nekonečností. Nekonečnou blaženosti, kterou za svého života doposud nepoznal. Ocitl se v ráji a doufal, že se už nikdy nevrátí na zem, ale nakonec se Andrea přeci jen podívala na hodinky a řekla: „Musím už jít.“
Marek ještě chvíli její prohlášení nezaregistroval, až když po několika vteřinách necítil na zádech její dlaně a prsty se konečně vzpamatoval a podíval se na ní, jak si otírala ruce do jeho trička.
„Přijdeš ještě někdy,“ řekl s nadějí v hlase a Andrea se na něho šibalsky podívala. „Možná,“ odpověděla a odešla. Tím nepotvrdila ani nevyvrátila Markovu otázku, která ho během dalších hodin po jejím odchodu pronásledovala.