Navždy spolu

On a ona.

Dohromady je jim skoro sto čtyřicet.
Zvláštní dvojice.

Ona je o něco starší, kandidátka věd.
On taky celý život bádal.
Ale spíš jak rychle tuhne malta, a kolik cihel přidat.
Obyčejný zedník.
Ona slyší ještě dnes ten hnusný tón své matky.

Nemohli přece dopustit, aby si ho vzala…
a tak čekala. Dlouho.
Oba čekali.
On se oženil, měl děti, ovdověl…
A pak si ho konečně mohla vzít.

Ale…
Už to nebyl on.
Ten opálený, pohledný a galantní muž,
co rozesmál každou ženu.
Byl to starý, nemocný člověk.
Zapomínal, a divně mluvil.
Doktoři tvrdili, že je to po pití.
Ale ona věděla svoje - je to jenom stářím.
Starala se o něj.
Byli konečně spolu.

Sami.
Jeho děti o něj nestály.
A tak spolu žili v dobrém i ve zlém.
Občas se objevila stará jiskra.
A to byla šťastná…asi tak patnáct minut.
Víc nevydržel.
Pořád spal.

Jenže potom přišla ta fobie…
Z vody.
Nechtěl se umýt ani koupat.
Neposlouchal ji.
Musela přijít zdravotní sestra, a zachraňovat,
co se dalo.

Třeba půl roku si nedal říct.
Nehty měl dlouhé jako drápy, a ve vaně seděl půl hodiny.
Jinak špína nešla dolů.
Byla jí za to hanba.

Ale zvykla si.
Pořád ho měla ráda…

Vstala, pohladila ho po vlasech,
a donesla z ledničky pivo.
Dnes už druhé, a tím i poslední.
Pan doktor to nařídil.
Jenom dvě za den.

Ona už to pohlídá, postará se.
Vždyť ho přeci miluje…