Zamilovaný blázen IV.

Následujícího dne, hned z rána přešlapoval plukovník před kanceláří velitele základny. V hlavě se mu honilo mnoho o ostudě, potupě, ale více toho bylo o nenávisti a touze se pomstít, nehledě na následky.
„Ahoj, Karle,“ zazněl přátelský hlas velitele a plukovník automaticky stanul v pozoru a zasaultoval. „Hergot to musíš blbnout i takhle poránu?“
„Ne, promiňte, pane,“ odvětil plukovník a trochu se uvolnil. Počkal až jeho nadřízený odemkne svou kancelář a potom se vetřel dveřmi dovnitř.
„Tak jak si vede náš nechtěný kadet,“ zeptal se velitel a už si pokládal na stůl sklenku, aby si spravil náladu. Svému příteli projistotu nenabízel, protože si ještě pamatoval, jak posledně do sebe kopnul jeho nejcenější pití, jako kdyby to byla obyčejná kořalka, koupená za pár šupů v nějaké zapadlé knajpě.
„Proto jsem také tady.“
„No,“ pobidl přítele velitel a doufal, že to bude co nejkratší rozhovor.
„Chci ho vzít na stezku.“
Velitel se málem utopil ve své osmnáctileté brendy, když uslyšel plukovníkova slova. Párkrát zakašlal a pak se podíval na přítele: „Blázníš?! Dyť to ten kluk nepřežije. Ještě máš možnost Karle odejít z mé kanceláře a já budu dělat, jako že si tu dnes ještě nebyl.“
„Ne. Vím, co dělám. Po celou tu dobu mu budu nablízku a hned, jak začne škemrat a fňukat, nechám ho chvíli vydusit a potom ho vezmu zpátky, aby pochopil, že tady není pro něj místo.“
„Já ti nevím, Karle. Co když se mu tam něco stane? Víš jak by to základně a armádě uškodilo?“
Plukovník nesouhlasně zakroutil hlavou: „Co by se mělo stát? Maximálně si něco zlomí. Jak jsem řekl, budu mu nablízku a hned jak se rozbrečí, postarám se o něj, dokud nás nevyzvedne vrtulník.“
Velitel ještě nějakou dobu váhal, ale znal povahu svého přítele až moc dobře a dopředu věděl, že stejně by si nakonec prosadil svou. „Dobrá, ale jestli se něco stane ...“
„Půjde to na mou zodpovědnost,“ dopověděl plukovník a s radostí v duši, jakou už dlouho od seznámení s nápadníkem své dcery nezažil, opustil kancelář velitele základny.

Jednotka byla nastoupená v pozoru a už deset minut vyčkávala příchodu plukovníka. Ten přicházel a každý z kadetů mohl jasně vidět jeho dobrou náladu, která vyvolala mrazení v zádech.
„Pro smilování boží,“ procedil jeden z věřících vojáků a vyjádřil tak obavy všech.
„Tak, smrkáči,“ promluvil k nastoupeným plukovník a zrak upřel na Marka, který pochopil, že ať přijde cokoliv, týká se to především jeho a on bude ten, kdo to nejvíc odnese. „Připravte si veškerou výstroj a za půl hodiny nástup na přistávací ploše. Vezmu vás na stezku,“ řekl plukovník. Pak se otočil a nasadil na tváři krutý úsměv.
Marek jen nechápavě zůstal v pozoru, zatímco se ostatní kadeti pomalu rozcházeli. Na všech jasně viděl nechuť a obavy. „Co je ta stezka?“ zeptal se nakonec jednoho z nově získaných přátel.
„Při stezce jde o přežití. Vrtulník nás vysadí v divočině, několik kilometrů od sebe a máš svými znalostmi a schopnostmi přežít do té doby, než tě helikoptéra opět vyzvedne.“
„To zní prostě,“ řekl Marek a jeho přítel jen zakroutil hlavou.
„Ty si asi v divočině nikdy nebyl co?“
„No párkrát jsem byl se školou na exkurzi v národním parku.“
„Hmm … teď už s tím nic nenaděláme, hodně štěstí,“ řekl voják a pak si odešel přichystat věci. Než zmizel Markovi z dohledu, stačil zavolat: „Hlavně si vem sebou všechny věci!“
Marek se vrátil do svého přiděleného obydlí, vzal svůj vojenský batoh a začal do něj spořádaně skládat všechny věci, co mu byli vydány ze skladu materiálu. Když skončil, rozhlédl se po pokoji, jestli náhodou na něco nezapomněl a všiml si malého přívěsku na nočním stolku. Vzal si ho do ruky a okamžitě se mu vybavil, kde bylo jeho místo. Měla ho Andrea na svém krku pokaždé, když jí spatřil. Sevřel ho v dlani, zavřel oči a vybavil si její tvář, stejně jako zbytek jejího krásného těla. Potom otevřel oči, připnul si řetízek na krk, popadl svůj batoh a vydal se k přistávací ploše, kde už čekaly dva vrtulníky a všichni z jeho útvaru spolu s plukovníkem.
„To je dost, zelenáči,“ řekl plukovník a upřel na něj znechucený pohled. „Tak do vrtulníků a honem,“ rozkázal a udělal gesto k pilotům, kteří zaply motory u svých strojů.
„Hodně štěstí,“ řekl Markovi jeho nově nabitý přítel a pak se vydal ke druhému vrtulníku.
Plukovník nastoupil do helikoptéry spolu s Markem a když se stroj vznesl do vzduchu, zadíval se na nenáviděného nápadníka své dcery a i když si to neuvědomil, na tváři mu opět zazářil krutý úsměv.
Když se dvojice helikoptér objevila nad divokou a nespoutanou přírodou, rozdělily se a každá začala vysazovat vojáky na předem určených stanoviští. Plukovník určoval jednoho kadeta za druhým, dokud ve vrtulníku nezůstal sám s Markem. Když pak pilot dostal stroj nad travnatý kopec, plukovník ukázal na Marka a ten vyskočil ze stroje, stejně jako to viděl dělat ostatní. Svalil se do vysoké trávy a zůstal ještě nějakou chvíli ležet, dokud vrtulník neodletětl, ale už neviděl, jak na druhé straně louky do trávy seskočila mužská postava, která se hned po dopadu vyhoupla na nohy, odběhla do úkrytu stromů a z nich čekala, až se zvedne na nohy a nevydá si hledat úkryt.
Marek se zvedl z trávy, podíval se za mizející helikoptérou a řekl: „Tak mě tu aspoň plukovník nebude ztrpčovat život. Škoda jen, že tu se mnou není Andrea.“ Nakonec se nenáviděný nápadník plukovníkovi dcery vydal do lesa. Celou cestu kroutil hlavou z jedné strany na druhou a rozhlížel se po nezničené přírodě. Líbilo se mu tady, byl tu klid, pohoda a nikdo ho neotravoval úkoly ani jinak.
Jediná věc, která městského člověka v divočině však uvedla do neradostných chvil byla stále se víc zamračující obloha. Když pak celou oblohu pokryly temné mraky a zakryly slunce, vzhlédl Marek k vzhůru a v tu samou chvíli na něho začaly padat obrovské kapky vody.
Marně se pokoušel zamilovaný muž skrýt před deštěm pod větve listnatého stromu, ale to mu vydrželo jen na chvíli, neboť voda brzy začala stékat po listech a dopadala na zem i na Marka.
Plukovník v pláštěnce, dokonale chráněn před nepřízní počasí si vychutnával pohled na Marka, který se u kmene stromu schoulený snažil udržet v sobě zbývající kousky tepla. Drkotal zuby a jediná věc, která mu dodávala sílu byl řetízek, který svíral pravou rukou.
Déšt ustal stejně rychle jako začal a když se po půl hodině obloha vyjasnila, Marek opatrně, vyšel ze svého slabého úkrytu, aby vzhlédl k obloze a přesvědčil se, že mu další příval vody nehrozí. Pak se pomalu vydal hledat nějaké lepší přístřeší. Oblečení měl provlhlé a tělo přímo ledové. Drkotal zuby a ani ho nenapadlo, že v batohu má sbalené i náhradní oblečení.
Plukovník Marka stále sledoval z bezpečné vzdálenosti, pozorujíc ho svým dalekohledem a s blaženým pocitem radosti z toho, jak trpí. Když se však vydal za nechtěným nápadníkem své dcery, stále zabrán do jeho pozorování dalekohledem, štěstěna jej opustila a na kluzkém svahu se mu smekla noha. Co bylo pak, bylo pro plukovníka – zkušeného vojáka – další potupou v jeho kariéře. Tak moc ho postihla nenávist, že veškeré jeho léta cvičené schopnosti oslepila a teď se zmítal na zemi se zlomenou nohou.
Marek uslyšel hlasité zaklení a okamžitě navzdory velké zimě se vydal po hlase. Plukovníka nalezl ležet na zemi v pláštěnce a jeho otevřená zlomenina rozhodně nevypadala dobře...