Anděl

Blonďáté rozkošné stvoření s dolíčky ve tvářích a očima blankytnýma jako samotné moře při východu slunce. Nevím jak vy, ale já si přesně takhle představuju anděla.

***

Sedím s Lénou v autě a zrovna přijíždíme do Berouna. Kdo ví proč se náš rozhovor přesunul právě na Marka. Je to už dobrých šest let náš společný známý. Chodívali jsme spolu do školy.
„Stejně mě štvete, že se spolu nebavíte.“ Pronesla Léna a zase našpulila pusu, což ve mně vyvolává nejasné obavy. Né vždycky její zamyšlení skončí dobře.
„No tak já mu napíšu.“ Řekla jsem odevzdaně, protože docela nerada píšu první. Taky se mohl ozvat, že jo.
„To víš, že už spolu s Pavlou nejsou?“ pronesla jen tak ledabyle a mi okamžitě došlo, proč na téma Marek vůbec vyrukovala. Snaží se nás dát dohromady. Jenomže to jí kamarádce asi nevyjde, protože nejspíš nebudu jeho typ.
Mára je naprosto roztomilé kotě. Vždycky se mi moc líbil, jenom ... prostě nebyl tak úplně dospělý, jak bych si představovala. Působil hodně „mladým“ dojmem. Nejspíš jsem od něj očekávala příliš a on nikdy neměl potřebu mi něco dokazovat. Vlastně se mu s odstupem času ani nijak nedivím.
Můj život se zatočil dokolečka a odvál mě od Berouna docela daleko. Do Liberce za tehdejším přítelem, i když to bylo spíše menší zlo. Musela jsem utéct od mámy, která mi dělala ze života peklo. Přechod je zlo. Takže teď bydlím v Jablonci a pracuju v Liberci.
Marka jsem neviděla skoro dva roky. Jakým člověkem asi teď bude? Pokud vím, byli spolu s Pavlou docela dlouho. Uvidíme, kam ho posunula.

***

Pozval mě k sobě na vínko. Ve vší počestnosti, pochopitelně. Žije už chvíli sám. Hmm, že by se dokázal odpoutat od maminky? Nebyly jsme si s Lénou úplně jisté, jestli na ní příliš nevisí. Když už nic jiného, tak přesně takhle průběžně působil.
Otevřel mi dveře a já jsem přísahám bohu čekala, že vyběhne pes. Tedy on tam Bredlik dříve pobýval, ale teď je mu dobře na zelených pláních věčnosti. Však ho taky měli celá léta. Malý roztomilý jorkšir se všem cnostmi i necnostmi svého plemene. Vždycky co si vzpomínám štěkal na nově příchozí. Pamatuju si to ještě z dob, kdy mě Mára učil rozeznávat jednotlivé komponenty počitače. To je hodně zábavná historka, protože se mě to snažil ukázat prakticky. Vytáhl odkudsi starou a zaprášenou základní desku, foukl do ní a zvedl se takový chomáč prachu, že by se za to nemusel stydět kožíšek baby Jagy. Dokonce mi tenkrát jeho maminka koupila nanuka, prý na nervy. Žeby měl v záloze i zaprášenou grafickou kartu?
Ale ne – ve dveřích se objevil jen Marek sám s tím svým andělským úsměvem, který jakoby byl naprosto bezelstný. První oční kontakt byl vůbec zvláštní. Došlo mi, že toho člověka nejspíš nebudu úplně znát. Díval se na mě někdo jiný než ten Mára, co jsem ho znala ze školy. Už né mládě. Něco z něho zářilo a já nemohla přijít na to, co by to mohlo být.
„Pojď dál,“ pronesl a já si uvědomila, že hlas má pořád stejný.
Vešla jsem dovnitř, sundala kabelku z ramene a ... a teď co? Mám ho obejmout? Mám mu dát pusu na tvář? Neviděli jsme se už tak dlouho, že si nepamatuju, jestli jsme se takhle vítali či ne. A jak by vlastně mohl zareagovat? Nakonec to rozsekl on sám, protože rozpřáhl ruce a čekal na mou reakci. Ta byla blesková, objala jsem ho.
„Ahoj Máro, ráda tě zase vidím.“
„To já tebe taky. Copak by sis dala k pití? Kdyžtak jdi do obýváku.“
Vydala jsem se chodbičkou po paměti dál a jeho jsem nechala v kuchyni. Dala jsem si čaj a s tím se bude chlapec nejspíš chvíli prát. Sedla jsem si na pohovku a k úsměvu mě dohnalo připravené pohoštění. Nakrájené kousky rohlíku a sýr. Wow. Chlap a pomyslel na pohoštění. No to čumim.
Ten večer byl fajn. Povídali jsme si o všem a o ničem. Ono se toho za ty dva roky dost událo a taky jsme prodrbali bývalé spolužáky včetně Lény a světe div se hrál mi na kytaru, když ještě nebylo moc pozdě. Pamatovala jsem si, že to umí ještě z nějakých čarodějnic snad pět let zpátky, kdy jsme se takhle to zdravé jádro z ročníku sešli při ohníčku a jali jsme se békat sprostonárodní písně.
Kolem jedné ranní už jsem ale vážně musela jít domů.
„Zůstaň klidně tady jestli chceš. Tady je místa dost.“
Je mi jasné, že to nemyslel zle, ale přeci jenom ... raději fakt ne. Omluvila jsem se mu, že půjdu raději domů. Beztak to nemám daleko. Jestli kilák, maximálně dva. Doprovodil mě celou cestu. Při rozloučení před naším vchodem mi asi jemně hráblo v hlavince, protože jsem mu dala polibek na ústa a nějak jsem si nemohla pomoct – lehonce jsem pootevřela ústa a dotkla se ho jazykem. Nevím proč, ale nebránil se. Nebo mi to tak alespoň přišlo. Nebo ne?
„Promiň mi. Nějak jsem s tím vínem asi přetáhla strunu. Za ten polibek se omlouvám. Prosím zkus to brát, jako že se to nestalo. Nechtěla bych v žádném případě, abys byl naštvaný. To přátelství, co mezi sebou máme je na to příliš krásné.“ Klikla jsem na poslat a zpráva letěla na Markův mobil.
„Bylo mi s tebou moc pěkně, anděli.“ Pronesla jsem do ticha svého pokoje a bylo mi prachbídně. Zase jsem něco totálně zvorala.

***

Uběhly dva týdny. 14 dní očekávání, 336 hodin netrpělivosti a nervozity, 4704 vteřin do chvíle, než jsme spolu měli jít do divadla. Mámz toho celkem obavu. Za prvé tam původně měli jít i jeho rodiče, které jsem stejně jako jeho 2 roky neviděla a za druhé ... netušim, jak se se vším Marek popral a jestli mu teď třeba nejsem protivná. Taky musela se ho snažit sbalit spousta holek a to nejspíš podobným způsobem, jako já. I když – já se ho nesnažila sbalit. Byla jsem ráda, že jsem se zbavila předchozího přítele a o vztah rozhodně nestojím. No však říkám, muselo mi tenkrát přeskočit. Je to kámoš.
Když jsem ho uviděla v obleku, tak mi lehonce vyschlo v ústech. Málem bych zapomněla, jak mu to sluší. Na zkouškách jsem ho neviděla už ... no dva roky. Má trochu studený pohled a ve mně je malinkatý človíček. Tak snad to divadlo přežiju.
„Léno, vidíš to vidíš. Kdybys nás nechtěla pořád dávat dohromady, bylo by to všechno lepší.“ V duchu se proklínám. Když to lvíče ve mně vystrčí drápky, tak se nestačím divit, co páchám za nepřístojnosti. A to ráčče ve mně, mé lepší já, si to pak vyčítá.
Místa máme v předposlední řadě. Doufám, že přede mnou nebude sedět nikdo vysoký, protože bych viděla velký kulový. Vedle Marka se musim pořád ošívat. Položila jsem si ruku na opěradlo sedadla.„Teď je to na tobě, panáčku.“ Řekla jsem si v duchu a čekala co přijde. „Ty s ním flirtuješ,“ proběhlo mi zděšeně hlavou a zase jsem dala ruku do klína. Asi nevim co chci. Je to víceméně zakázané ovoce. Jestli s tím nedám pokoj, nejspíš ten náš vztah dokonale zničím. Ach jo. O co se to vlastně snažím?
Dík myšlenkám mi divadlo utíká a to i když ten příběh, který se snaží hrát, není dvakrát dobrý. Měla to být tragikomedie, ale je to spíš jen tragédie.
„Co to děláš?“ normálně si povídám sama se sebou. Trpim samomluvou. Páni. To už tu dlouho nebylo. Ale zase to v sobě cítím. Instinkt lovce, lva. Snažím se ho sbalit. Vážně. Ale proč? Tohle přeci dobře dopadnout nemůže. Jenomže rozum to nějak nedokáže zvládat. Hormony jsou zlo.
Najednou se pohnul a vzal mou ruku do své. Dokonale mě to zmátlo. Že by měla Léna pravdu? Snažila se mi tvrdit, že se na mě ptal, protože prý se mu líbím. Ale to není možný. Přeci chtěl jednu chvíli právě Lénu a my jsme naprosto rozdílné jak vzhledem, tak povahou. Byl by prvním exemplářem člověka, kterému bychom se líbily obě a chtěl by nás obě do vztahu. To je hloupost, blbost. Ale co potom ta dlaň?
Divadlo skončilo stejně divně jako začalo. Dohodli jsme se, že skočíme k němu na víno. Ještě byl čas.
Otevřeli jsme další víno a vytáhli karty. Takové ty přiblblé hry jak bývají. Kdo vyhraje žulíky, smí si něco přát a ten druhý to musí splnit. Nevěřili byste tomu, jak vypadá lev v Markově podání. To si zkuste představit žábu a něco podobného se mi snažil vnutit jako že lev když sedí. Hehe mazec. Pak taky skákal žabáky přes celou místnost, dělal stojku o stěnu a v jednu chvíli na sobě měl jen trenýrky a ponožky. Skoro ani jednou jsem neprohrála a moc jsem se bavila. Bylo to super. Vypili jsme dvě flašky vína a taky jsme podle toho vypadali. Oběma nám zářila očka a artikulace nebyla úplně to, co bývala. V jednu ráno jsem se opět vydala domů, ačkoli mi i tentokrát nabídl přespání. Kdepak. Jsem slušně vychovaná. Nic takového. Takže zase dva kiláčky domů. Tentokráte sama, dovolila jsem mu jít se mnou jenom na půl cesty. Proč? Já nevím. Z ješitnosti nejspíš.

Jen mě děsí to, jak jsme jiní. Když už bych uvažovala o vztahu s ním, tak se naše povahy přeci musí náramně bít. Já jsem divoká a tak trochu do větru, on je spíš klidnější povahy a monogamní. Přistřihl by mi křídla tak pracně znovu nabytá a nedovolil by mi dýchat. Do toho nejdu. I když už bych ráda pevný a stabilní vztah ... tohle je i na mě příliš. Nechci se své svobody jenom tak lehce vzdát.
Najednou, snad díky tomuto zjištění, jsme si s Markem vzdálenější než poslední dva roky. Nejspíš nás to oba bolí, a tak si ubližujem. Dopadlo to všechno špatně. Kam se hrabe vzdálenost Jablonec Beroun, když vzdálenost mezi námi dvěma je deset tisíc světelných let. Už zase slzy? No ... to už tu dlouho nebylo.

***

Byli jsme domluveni na Angeliku. Sejdeme se v Praze a pak spolu pojedem do Berouna. Napsala jsem mu email, že s ním na muzikál půjdu ráda, ale že ať mě nebere za ruku a nelíbá, protože bychom si akorát vzájemně ublížili. Nemá to cenu. Každý jsme jinde.
Nastal den D a my sedíme v lóži číslo 4. Původně jsem si myslela, že to bude jedno z nejlepších míst, ale to jsem se zásadně přepočítala, protože na půlku pódia vůbec není vidět. To mě hodně mrzí. Měl to být dárek pro něho, i kdyby třeba jenom na rozloučenou. Sedím tak kousek za ním a sleduju jeho profil. Je mi to všechno tak moc líto. Všechno je to moc špatně.

***

Ještě na škole jsme spolu a s Lénou chodívali tančit. Pěkně ve třech. Bývala to docela sranda. A málem jsem zapomněla, že úplně začátky byly takové, že jsem s Markem chodila jen já. Teď když si to tak zpětně promítám, tak jsme k sobě vždycky měli hodně blízko. Pořád jsme se kolem sebe motali a když se to vezme do důsledku, nikdy jsme si nedali šanci. Možná, že to byl náš osud.
Dohodli jsme se zase jít tančit. Tam co před těmi třemi lety, co jsme byli naposledy. Dali nám razítko na ruku a my se ocitáme v místech, kde náš věk je o pár let nižší. Já si vzpomněla, že sem jsem jezdívala už když mi bylo nějakých 18 a protáčela jsem tady parket klidně 4 hodiny v kuse. Pokud hrál DJ dobře, tak mě z parketu rozhodně nikdo nedostal. Dokonce jsme s kámoškou Markétou bývaly úplně první tančíci a tu diskotéku jsme rozjížděly. Ach jo, to byla nostalgie. To už je taky pěkně dávno.
Najednou mě uprostřed tance objal. Nepochopila jsem úplně dobře proč, ta hudba pomalému ploužáku neodpovídá. Ale já tu jen tak stojím v jeho náruči, až i přes dusot hudby cítím tlukot jeho srdce a je docela jedno, že do nás lidi vráží v rytmu rocku. My tam prostě jen stáli a objímali se. Jenomže ... takhle se kamarádky neobjímaj.

***

„Vysvětli mi to, já to nechápu,“ psala jsem mu po icq zase sedíc v Jablonci a bytostně si přejíc být v Berouně.
„Úplně to nechápu. Na můj polibek neřekneš nic, ale pak mě obejmeš jinak, než se objímaj kamarádky. Ať se snažím jak se snažím, nepochopím to.“

***

Ležela jsem mu v náručí u něho doma. Vnímala jsem jeho teplo, to jak voní jeho kůže a jemnost jeho stisku. Bylo mi to tak moc příjemné.
„Řekni, Marečku, jsi můj přítel?“ zeptala jsem se ho a podívala se mu do těch blankytně modrých očí jako samotné moře při východu slunce.
„Rád bych jím byl.“ Pronesl do ticha a mně se náramně ulevilo.
„Tak jo.“ Řekla jsem jen na to a zachumlala se do jeho bříška s nádherným pocitem znovunabytého vnitřního klidu.

Né nebudeme řešit žádné rozdíly mezi námi. Vnímáme svou osobní přítomnost a vzájemně si sedíme. Jen si nesmíme psát, protože potom vznikají právě ta bolestná nedorozumění, která když jsme spolu prostě neexistují. Pokud jsem s ním, není nic než já a on (a dva psy, mrtě koček, Markovi rodiče ...) a můj svět se začal zase otáčet. Pro mě najednou má smysl žít a je celkem jedno, že mám přistřihlá křídla. Já prostě jen - Miluju Anděla.