Through the ocean tears XVIII

Bylo teplé ráno. Ihned, jak Amanda vyjela z Hastingsu a blížila se pomalu k domovu své přítelkyně, tedy k Londýnu, uznala, že její nynější bydliště je snad tím nejtemnějším místem, kde prozatím žila. Nestěžovala si, naopak. Byla šťastná za to, že měla možnost poznat místo, jako bylo tamní město. A věděla, že ať už odsud odjede kdykoliv, vždy se bude ráda vracet.

Od Sharoniny návštěvy uběhl necelý měsíc, telefonicky pak Amanda přislíbila, že tentokrát navštíví ona ji. Po těle měla zvláštní pocit, cítila se jako malé dítě, které má trému. Nevěděla, z čeho onen pocit pramení a nemohla ani přímě říct, že by to bylo nepříjemné. Přesto by byla raději, kdyby byla uvolněnější.

Marně se snažila vybavit si svou chatičku, skály a kopce, anglický čaj a její milovanou verandu s výhledem na oceán. Zdálo se, že to mírně zabralo.

Pousmála se nad představou, že je na onom místě pravděpodobně již závislá.

Pomalu už projížděli Londýnem, zbývalo pár minut k cíli. Nemohla se dočkat až opět shledá Sharon a oslní ji opět svou familiární dobrou náladou.

Měla ohromné štěstí, že Sharon byla jedna z přítelkyň, o kterých Tom prakticky vůbec nevěděl. Měla zdání, že párkrát se o ní před ním zmínila, zrovna když s ní dotelefonovala, ale Toma to vždy nijak výrazně nezajímalo. Za to byla teď ohromně ráda.

Dávalo jí to další prostor k volným myšlenkám. K přemýšlení, co je správné a co ne.

Slunce výrazně propalovalo skla autobusu, a tak si musela odložit, protože měla pocit, že se za chvíli zhroutí vedrem. Společně s ní nejelo moc lidí na to, aby byl vzduch zadýchaný, tedy ne hned, ale po dlouhé jízdě se zdálo, že z toho omračujícího pocitu nemůže nikdo uniknout. Amanda měla orosené čelo a neuniklo jí, že ani ostatní na tom nejsou lépe.

Jedna z věcí, kterou na téhle zemi taktéž milovala, byli lidé.

Všichni byli tak milí a vstřícní, měla pocit, jako by si tu všichni přáli jen to dobré.

Nebo alespoň tak to zpozorovala ve svém městečku, o chodu v Londýně zatím neměla ani páru.

Autobus již přibrzďoval na zastávce, a tak si všichni viditelně oddechli.

Amanda popadla velkou kabelku po své pravici a ihned se rozeběhla za vidinou čerstvého vzduchu.

Sharon na ni čekala u obchůdku za rohem, jak byli domluveny, s přívětivým výrazem a roztaženýma rukama, jak se chystala ji pořádně obejmout.

„Ahoj, zlatíčko, jaká byla cesta?“

„Nic moc,“ zafuněla Amanda a udělala náznak ovívání.

Sharon se naoko zamračila. „Říkala jsem ti, že pro tebe přijedu autem, ale když ty máš pořád svou hlavu, to je pak těžké…“

Amanda na ni vrhla vzdorovitý pohled. „Nechápu, proč bys pro mě měla jezdit autem. Jsem smrtelník jako ostatní lidé, můžu jet stejně tak autobusem,“ bránila se.

„No dobrá,“ Sharon pochopila, že nemá cenu vracet se k tomu a chystala se vyrazit na nákupy.

Prošli spolu skoro všechny obchody široko daleko v okolí, opravdu dokonce prošli Voskovým muzeem, kde si to Amanda náramně užila a nejednou vzpomněla na Toma, jak by se tu s ní asi vyřádil.

Nechala se od Sharon vyfotit skoro u všech celebrit s připravenou vtipnou lží, že mezitím, co byla mimo jeho přítomnost, užívala si s hvězdami z celého světa.

Sharon byla milá jako vždy. Ochotně jí představila všechny krásy jejího města.

Shlédli spolu dolů z Londýnského oka na tu nádheru kolem, na tisíce malých domečků, majestátně vyhlížejících budov, mostů, po kterých se neustále projížděli červené autobusy a černé taxíky.

Amanda se jednoduše cítila skvěle.

Když se večer ocitla za dveřmi Sharonina bytu, byla na jednu stranu šťastná, že si může konečně odpočinout, na druhou stranu ale věděla, že na tenhle den nikdy nezapomene.

„Tak? Co na to říkáš? Podlehla jsi kouzlu Anglie?“

„Bezhlavě,“ přitakala Amanda zatímco si mnula bolavé nohy.

„Musím říct, že obvykle nepraktikuji tak dlouhé procházky, ale ty sis vyloženě říkala o to, abych tě tu prohnala,“ pronesla rozjařeným tónem a hned stavila vodu na čaj.

„Tohle je kouzelná země,“ prohlásila Amanda upřímně a začala vytahovat oblečky, které koupila na své miminko.

Sharon se začala rozplývat, jakmile na to pohlédla. Uchopila to jemně do ruky, jako by snad už držela dítě a přivoněla. „Úplně už v tom toho maličkého človíčka vidím. Doufám, že jestli mezitím odjedeš, tak se potom vrátíš, abys mi to zlatíčko představila!“ pronesla vážně.

„To se ví,“ usmála se Amanda a prohlížela si zasněně ty zelené maličké dupačky.

Byly tak drobné, že si v tom své dítě snad ani nedokázala představit.

„A co by sis přála?“

„Abych pravdu řekla, je mi to jedno. Znáš to, hlavně, když bude děťátko zdravé.“ „A co by si přál Tom?“ Sharon vyslovovala pomalu, pravděpodobně nevěděla, jestli je dobré se na to ptát.

„Myslím, že by chtěl chlapce, i když, toužil po dítěti tak dlouho, že myslím, že i jemu by to bylo jedno.“

Sharon se ni zvláštně podívala. „Opravdu nechceš, aby tě tu našel, drahoušku?“

Amanda se rozhlédla kolem, s nevnímavým pohledem se snažila horoucně přemýšlet.

„Ne, ještě ne,“ promluvila konečně. „Víš, v podstatě to není o něm, je to o…“

„Billovi,“ dořekla Sharon.

„Ano,“ hlesla Amanda a kroužila ukazováčkem po horní straně hrnečku, když jí Sharon konečně donesla teplý čaj s mlékem.

„Tak mi řekni, co cítíš k jeho bratrovi?“

„Já.. nevím,“ začala Amanda a snažila si vybavit Billa, jako by stál nyní přímo před ní, „ale musela bys ho osobně znát, on, je tak něžný, tak okouzlující, tak nevinný, oslňuje mě kdykoliv ho vidím, musím jít k němu, musím s ním alespoň promluvit, chci se ho dotýkat, mám pocit, že potřebuju jeho existenci vedle té mé, jinak ta moje nemá cenu.“

Sharon se zdála zaskočená. „Nezlob se, ale pokud k němu vzhlížíš tímto způsobem, proč sis vzala jeho bratra?“

„Dobrá otázka,“ Amanda usrkla zdlouhavě ze šálku, anglický čaj ji vždy uklidňoval, „myslím, že protože kdykoliv se usměje, mám pocit hrozného štěstí. Kdykoliv mě obejme, vím, že jsem naprosto v bezpečí. I kdyby měl v jednu ráno vstát a dojet na kraj světa pro to, co si umanu, tak to prostě udělá. Líbá mě, když to nečekám. Nosí mi růže k posteli, když se probouzím. Záleží mi na něm. Vím, že je ten nejlepší muž, jakého jsem si mohla vzít.“

Ať byl Sharonin výraz jakkoliv zaskočený, nyní se zdála naprosto bez sebe. Ve vteřině se však její obličej změnil na úsměvnou grimasu. „Zlato, myslím, že sis sama odpověděla.“

Blonďatá kráska na ní upřela přímý pohled. Neustále o tom přemýšlela. „Asi máš pravdu,“ vydala ze sebe nakonec. „Bill je jako moje múza, omamuje mě… Tom je člověk, kterého miluji. Je v tom rozdíl, který jen tak člověk nepozná, pokud ovšem… nemá tak skvělou kamarádku, jako jsi ty.“

Sharon se pýřila u dřevěného stolku.

„Ty jsi takové zlatíčko, ty si zasloužíš vždy jen to nejlepší!“

„To ty taky,“ přitakala Amanda.

Během hodiny již ležela v pokoji pro hosty, rozhodla se, že u Sharon dnes přespí a zítra ráno se vrátí do své chatky.

Přesto na svého muže nezapomněla.

***

Ahoj,

píši ti další dopis, neuběhla ani tak dlouhá chvíle od doby, kdy jsem napsala ten poslední, ačkoliv každý den bez tebe je jako věčnost. Ale postupně se dostávám ke svému cíli, už vím jak to všechno je, proto tě prosím ještě o pár dní. Měj se mnou prosím trpělivost, stále tě vroucně miluju, ale potřebuji si ujasnit ještě pár věcí. Přála bych si, aby ses se mnou mohl procházet po pobřeží, když zapadá slunce. Přála bych si vídat tvůj úsměv před tím než usnu v té studené posteli. A už brzo to tak bude.

Miluji tě. Stýská se mi.

Amanda.